Film o hranici nejen mezi Slovenskem a Ukrajinou

Česká televize nedávno znovu odvysílala slovensko-ukrajinský film režiséra Petra Bebjaka „Čiara“. V ukrajinštině byl pro něj zvolen název „Meža“, v češtině by filmu slušel nespíše titul „Hranice“. Původně uvažovaný název filmu zněl ovšem „Schengen Story“ a tato skutečnost sama o sobě naznačuje, jakou tematiku se snímek pokouší zachytit a zhodnotit.

Vznik „Čiary“ je datován rokem 2017, kdy byl snímek promítán v premiéře na karlovarském filmovém festivalu a dosáhl zde ocenění. Následovalo jeho uvedení do slovenských i ukrajinských kin. Po určitou dobu se film promítal i v Česku, které se však na koprodukci nepodílelo. Jednalo se o vůbec první pokus spojit slovenské a ukrajinské síly a prostředky při výrobě celovečerního filmu, který se už kvůli tomu zapsal do filmové historie.

Jisté je, že slovenský podíl na snímku je „na všech frontách“ výraznější. Platí to nejen v případě osoby režiséra – také autorem scénáře byl Slovák, o půl generace mladší Peter Balko. Slovensko dodalo také většinu herců a děj i s většinou zapojených postav je situován převážně na slovenskou stranu společné hranice. Podíl ukrajinské strany nelze však označit za zcela bezvýznamný – zajistila téměř pětinu rozpočtu a několika čelnějších rolí se ujali herci z Ukrajiny, např. Rimma Zjubina, rodačka ze Zakarpatské oblasti.

Název, který byl nakonec filmu dán, má stejně jako v mnoha podobných případech mnohovrstevný význam. Prvotní význam se týká opravdu především státní hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou, která se stala v roce 2004 kratším, ale přesto důležitým úsekem východní hranice celé Evropské unie. Neméně jde však o hranice etické mezi tím, co je povolené či ještě únosné a co už nikoli.

Ciara-AdamKrajnak
Hlavní hrdina filmu Adam Krajňák se svojí ženou Sašou (Tomáš Maštalír a Zuzana Fialová)

Tento problém řeší především hlavní hrdina filmu Adam Krajňák, vůdce východoslovenské skupiny, zajišťující s vědomím zkorumpovaných pohraničníků pašování cigaret, ale také uprchlíků z třetího světa z Ukrajiny na Slovensko a dále do Evropské unie. Jeho aktivity zajišťují slušný příjem nejen jemu a jeho rodině, ale i bandě, která je „rodinou“ jiného typu a kde je vyžadována maximální poslušnost.

Hrdinkou filmu je samozřejmě i ona „čára“, která v roce 1919 oddělila slovenskou část první republiky od formálně autonomní Podkarpatské Rusi. V mírně pozměněné podobě se stala po roce 1945 hranicí československo-sovětskou a nakonec slovensko-ukrajinskou. Hraniční přechod, kolem kterého se děj točí, najdeme v severní části pohraničního pásma, tedy v oblasti obývané Ukrajinci (nebo Rusíny) a Slováky, ne však Maďary, jak je tomu o něco jižněji. Příjmení hlavního hrdiny může být zrovna tak ukrajinské jako slovenské. Adam Krajňák i jeho nejbližší však komunikují slovensky, ovšem v patřičně vulgarizované podobě.

Napínavý, akční a v mnoha směrech drsný děj se odehrává v roce 2007, kdy se i Slovensko připravovalo na vstup do schengenského prostoru. S tím mělo souviset i výraznější uzavření nevelkého úseku slovenských hranic, který je jako jediný obrácen k východu. Krajňákova skupina (jakási „pracovní rodina“) musí řešit problém, jak si uchovat dosavadní velmi slušné příjmy z této činnosti a jaký „pracovní postup“ napříště volit. Vše je ještě složitější s ohledem na vývoj poměrů v rodině hlavního hrdiny.

Ciara-Adam a Krull
V popředí ukrajinský boss Krull (Stanislav Boklan)

Situace je komplikována nutností spolupráce s „vyšším bossem“, kterým je ukrajinský mafián Krull, vykreslený jako zosobněné zlo. Chvílemi zdánlivě uhlazený a slušný Krull neváhá vraždit tam, kde to považuje za nutné nebo užitečné. Také Adam, schopný krutě trestat neposlušnost ve svém táboře, se třikrát dostane do situace, kdy pracují emoce a kdy by mohl zabít, ale vždy ho cosi v posledním okamžiku zastaví. Právě proto má však proti němu Krull navrch – Adam je proti němu příliš „malé pivo“.

Děj je doveden až do „zavedení Schengenu“. Stejně jako v počáteční fázi filmu tu slyšíme velkohubý projev pro novináře à la „my Evropu nezklameme“, závěrečná část filmu však naznačuje, že ti, kteří potřebují nelegální způsob překonání hranice, si dokážou najít nová východiska. „Čiara“ se nepřekonatelnou překážkou nestane, ať už se o to postarají Krajňák a Krull, nebo nějací jejich nástupci.

Český divák se možná v některých detailech příběhu nebude zcela bezpečně orientovat. Film pro něj bude víc exotickou podívanou, než tomu asi je na Slovensku či Ukrajině. Snad s tím souvisí i rozdílné přijetí „Čiary“, která slavila nepoměrně větší ohlas a finanční úspěch právě na Slovensku. Co více, stala se nejúspěšnějším slovenským filmem vůbec a byla dokonce nominována za Slovensko na Oscara.

Na Ukrajině zůstal ohlas díla nepoměrně menší. Značná část tamních diváků ho vnímala jako snímek natočený pro slovenské publikum, ve kterém hrají ukrajinské reálie a postavy téměř jen odpudivou roli. Je možné, že i část slovenských diváků si odnesla dojem, že Ukrajina je především nepřehledným prostorem, odkud přichází nebezpečí a kam je lepší nevstupovat.

Film doprovází píseň, populární v Polsku, Ukrajině i na Slovensku, nazvaná „Hej, sokoly“, která vyznívá jaksi ironicky a hořce. „Čiara“ je film s nepochybnou informační, ale i uměleckou hodnotou, o což se postaraly nejen výkony herců, ale také kamera Martina Žiarana. Jedná se o zajímavý obraz problematických rysů života v slovensko-ukrajinském pohraničí, kterým vede a asi ještě dlouho vést bude nová umělá linie, rozdělující Evropu.

(boz)

Rubriky