Karpatské ohlasy (12): Pozvání

Letošní léto je u konce a k závěru v tuto chvíli dospěl také druhý letní cyklus krátkých povídek. Vybírali jsme je z drobné knížky, která vyšla v roce 1968 v Prešově pod jménem „Z ptašynoho slovnyka“ (Z ptačího slovníku). Letos v létě jsme vybírali texty, ukazující, jak autorku ovlivnily karpatské reálie – mytologické i jiné. Závěrečná část však ukazuje na dílo dvou ukrajinských básníků.

Autorka se, jak nám říká, rozhodla využít pozvání básníka a vyhledat ho v jeho zeleném domku. Pokud chceme pátrat, kdo by mohl být oním básníkem, nabízejí se dvě možná řešení. Dlouhá cesta autorky by vedla z Prahy vždy východním směrem, k severní či jižní části Karpat v té jejich části, které se také říká Nízké Beskydy.

Dnes ji vyznačuje a dělí slovensko-politická hranice, zrodili se tu však dva zajímaví ukrajinští básníci ze dvou na sebe navazujících generačních skupin – na severním úbočí Bohdan-Ihor Antonyč (1909–1937), jižněji pak Stepan Hostyňak (⁎ 1941). Objevný knižní výbor z Antonyče i formou překvapivá prvotina Hostyňaka vyšly v polovině 60. letech v tomtéž východoslovenském Prešově, kde krátce nato debutovala i naše autorka.

Určitě ji oslovila jak Antnonyčova sbírka „Zelené evangelium“(Zelena jevanhelija), konkrétně třeba báseň „Dům za hvězdou“ (Dim za zoreju), tak Hostyňakovo pozvání, vyjádřené názvem jeho sbírky „Nabízím vám svou cestu“ (Proponuju vam svoju dorohu). Nejspíš se autorka pomyslně vydala za oběma zmíněnými autory. Cesta trvala dobře půlstoletí a tomu, že by na jejím konci stál opravdu jen prázdný, opuštěný dům, se mi nechce věřit. Ať je tomu jakkoli, autorka tam i dnes čeká na své hosty.

(boz)

lesní cestaPozvání

Kdysi jsem přečetla báseň – mladou báseň mladého básníka.

Zval mne k sobě na návštěvu. Měla jsem přijít jen tak, bez dárků. Prosil jen, abych nezapomněla přinést do jeho skromného příbytku své srdce.

To se mi hodilo. Stejně bych nenašla co lepšího – nic jiného, co bych mohla darovat, nemám. Vzala jsem tedy srdce a šla jsem.

Cesta nebyla jednoduchá. Dlouhý čas, dlouhé roky jsem poztrácela na bulváru zelené louky života.

Nikde tu nebyl žádný ukazatel, jen starý vítr mi pomáhal.

Celou dobu jsem musela jít s otevřenýma očima.

Nezdupaný mech srnčí pěšiny mi připadal veselejší než tráva bulváru. Nevadilo, že jsem míjela mrtvé stromy, u kterých někdo tiše tesknil a naříkal, a oklikou jsem obcházela zkamenělé jeleny.

Musela jsem vyslechnout všechny rady lesních ptáků a teprve za poslední lesní studánkou čekal skromný dům básníka.

Byl prázdný. Bůhví, za jakým novým domovem se vydal jeho majitel, když se nedočkal svého hosta.

V zeleném domě teď čekám já sama. Čekám své hosty a každý bude milý. Aby se nezdržovali a neunavila je cesta, přidám několik rad.

Bulvárem můžete proběhnout – škoda let, o která by vás dokázal připravit. Zabočte na mou pěšinu. Zaječí ani liščí nehledejte. Nevěřte ani medvědí nebo vlčí – jen srnčí vás dobře dovede.

A cestou zvedněte každé ptačí pírko, které uvidíte. Může se nám hodit na křídla!

Já mezitím ohlídám vodu ve svých studánkách.

Rubriky