Pavlo Tyčyna v nové monografii o Milanu Kunderovi

Jan Novák, Kundera (Český život a doba)

Česko-francouzský spisovatel Milan Kundera, kromě jiného jeden z letošních kandidátů Nobelovy ceny za literaturu, se dosud nedočkal skutečně podrobného životopisu. Od letošního léta je takováto kniha k dispozici. Napsal ji o generaci mladší autor česko-anglický, který vytvořil značnou část svého díla v USA, Jan Novák. Zajímá ho Kunderův život a vývoj od počátku do roku 1975, kdy autor odjel do francouzské emigrace.

Do svého úsilí o pochopení a vysvětlení raného vývoje Kundery-spisovatele i Kundery-člověka vložil Novák značné úsilí. Z úvodu knihy i z jiných indicií je patrné, že kunderovské téma ho trápilo už dlouho. Autor dokázal vytvořit pozoruhodnou monografii, která má znaky díla odborného – svědčí o tom velké množství poznámek k textu, sedmistránková bibliografie i více než dvojnásobný rejstřík. Rozsah autorova pátrání dosvědčuje také závěrečné poděkování všem, kdo mu v práci pomohli. Zároveň je možno ocenit, že tato odborná kniha je napsána čtivě, esejistickým způsobem s prvky publicistického díla.

Nechci ani nemohu zhodnotit téměř devítisetstránkový Novákův opus jako celek – to učiní povolanější recenzenti. Zaujala mne jako úctyhodný pokus, jak se vypořádat s Kunderovou „autobiografickou mytologií“, z hlediska tematiky našich stránek mne však samozřejmě přitahovala zdánlivě naprosto okrajová otázka. Konkrétně se jedná o to, nakolik a jak se autor zabýval Tyčynovými překlady z ukrajinštiny, vzniklými a otištěnými na počátku 50. let 20. století. Na toto téma jsme vloni upozornili a pak se k němu vrátili v trochu širším kontextu. Už zde je možno říci, že i této problematice se autor věnoval poctivě a jeho kniha přináší některá nová zjištění.

Začneme však ranějším obdobím – autor se totiž rozepisuje i o Kunderových rodičích a o jeho dětství i raném, ještě „předliterárním“ mládí. Už zde nacházíme cenné postřehy. Především je to pasáž zmiňující se o minulosti spisovatelova otce, hudebníka, pedagoga a muzikologa Ludvíka Kundery. Ten získal za zajateckého a pak legionářského pobytu v rozpadající se Ruské říši (včetně Ukrajiny) slušnou znalost ruštiny, kterou později zprostředkoval i svému synovi. Otec Milana Kundery navíc navštívil v roce 1937 Kyjev, kde chtěl prosadit uvedení Janáčkovy opery její pastorkyňa. O svých tehdejších dojmech napsal i do Moravských novin.

Základ určité „ukrajinské zkušenosti“, spojené s naivním sovětofilstvím, můžeme tedy v případě spisovatelova otce konstatovat. Obojí mohlo ovlivnit začínajícího spisovatele, zejména v dusném období Protektorátu a za následujících raně budovatelských let. Nepřekvapí nás tedy informace, že Milan Kundera se pokoušel osvojit si ruštinu a překládal ještě před vznikem svého zájmu o Tyčynovu poezii z ruských básníků. Důležité je ovšem svědectví Jaroslava Šedivého, že Kundera ruštinu příliš dobře neznal a že se musel spolehnout na doslovné překlady některých básní, které mu chystal právě Šedivý. Dost možná se jednalo také o Tyčynovy texty.

Vše podstatné o Kunderově zájmu o Tyčynu přináší rozsáhlá kapitola, nazvaná příznačně „Básník a stalinista (Praha)“, zejména podkapitola „Literární obchodník“ (s. 126–129). Kundera byl podle Nováka při volbě témat a předloh pro překlad obchodně obratným, a tomu se dá věřit. Novák formuluje vznik jeho zájmu o Tyčynovo dílo přímo tak, že ve chvíli, kdy si Majakovského a jeho zčeštění přivlastnil o něco starší Jiří Taufer, „mladík Kundera si raději našel svého vlastního sovětského básníka“ – tím byl právě Tyčyna.

Zdůrazněn je také Kunderův zásadní podíl při vytvoření českého tyčynovského výboru „Ocel a něha“ včetně upozornění na to, že Kundera nechal přeložit dvě angažované písně traktoristky svému kamarádovi a kolegovi ze studií Janu Trefulkovi. Ten byl tehdy poslán za trest z fakulty na Vlašimsko, kde se živil právě jako traktorista. Můžeme si tady i na mnoha jiných místech klást otázku, jak to vše bylo za tehdejší situace asi míněno. Zaujme také formulace, že Kundera „svého“ Tyčynu „podrobně rozebíral a studoval na úrovni verbálních šroubků a matiček“.

Lze samozřejmě souhlasit s Novákem, že „Tyčyna byl v mládí velmi dobrým autorem, ale v padesátých letech už z něj byl jen literární politik“. Český čtenář by měl vědět, proč se tak stalo, ale to už se do knihy vejít nemohlo. Diskutovat by se s Novákem dalo snad jen o úrovni a dobovém vyznění Tyčynovy skladby „Pohřeb přítele“, vzniklé za druhé světové války. Tu Kundera vysoce oceňoval i ve svých pozdějších projevech.

Ostatních pět zmínek o Tyčynovi, jež se týkají o něco pozdějšího období, dotváří výše načrtnutý obraz. Kundera psal podle Nováka angažovanou lyriku mj. „v kadenci Tyčyny“, ale zrovna tak třeba i v kadenci Brechta. Jinde je Tyčyna označen jako „básnící soudruh“, objeví se též dva odkazy na Tyčynův „Pohřeb přítele“, obsažené v Kunderově publicistice z roku 1955. Naposledy se Tyčynovo jméno v knize mihne v Novákově kritickém komentáři ke Kunderovu projevu ze slavného sjezdu československých spisovatelů v květnu 1967. Zde je možno doplnit, že časově poslední přetisk některého z Kunderových překladů Tyčynovy poezie vyšel zjevně jen o málo později, v reprezentativní básnické publikaci, věnované 50. výročí „Velkého října.“ Básník se tedy za toto své dílo zřejmě nestyděl ani na prahu Pražského jara.

Tématu, které nás zajímalo a nepochybně i dále zajímat bude, se tedy dostalo v Novákově biografii opravdu dost místa a bylo zde zpracováno poctivě. Celkový výsledek autorova úsilí je nesporný. Podařilo se vytvořit knihu poutavě napsanou a čtivou. Není tendenční: Novákovi nejde ani o adorování, ani o odsuzování jeho hrdiny či „hrdiny“. Snažil se o maximální míru poctivé objektivity při posuzování jednoho nevšedního životního údělu, zasazeného do velmi nesnadné a složité doby.

Novák, J. (2020): Milan Kundera (Český život a doba). Praha, Argo – Paseka. Stran 879 (9). /ISBN: 978-80-275-3215-1/

(boz)