Karpatské ohlasy (10): Pstruzi

Opouštíme svět neobvyklých či nadpřirozených bytostí a jevů – autorku přeložených povídek evidentně lákal a inspiroval. Můžeme se v závěru cyklu vrátit do reálného světa, reprezentovaného v tomto případě dvěma představiteli živočišné říše. Dosadíme-li do tohoto rámce pstruhy a medvědy, je tím obsah tohoto autorčina zamyšlení jasně dán.

Pstruhy i medvědy v ukrajinské části Karpat najdeme, v tomto případě však jde o jejich náhodné a osudové podzimní setkávání. K tomu ovšem může dojít i na mnoha jiných místech světa, resp. jeho severní polokoule.

Dlouho jsem si ostatně nebyl jistý, zda se autorčin popis netýká spíše lososů než pstruhů a zda je jejich setkávání s medvědy charakteristické i pro ukrajinskou část Karpat. Pochybností mne zbavil nepříliš dlouhý článek, na který zde odkazuji: https://wwf.ua/?363770/three-dams-in-ukraine.

Snad tedy tato kratičká povídka do našeho cyklu přece jen náleží. Snad k tomu může říci více některý z čtenářů, který ví o pstruzích více. Pokud ano, budu jen rád. V tuto chvíli ale předávám slovo autorce.

(boz)

Pstruzi

Podzim je teplý a vlídný, lesy bez konce sypou zlato do řeky a nebe k němu navíc přidává svou modř. Ženu se v průzračné modro-zlaté vodě proti proudu řeky a se mnou putují všichni mí bratři pstruzi.

Vidíme podzimní lesy a klidné nebe a zdá se, že nic víc nepotřebujeme. Jen doplout a dostat se nahoru, kam nás žene stará zděděná síla.

Čeká nás tam to nejkrásnější, co si můžeme přát: splní se náš sen. Prodíráme se ostrým kamením a občas, odření až do krve, nevidíme lesy, ani modré nebe. Cítíme je jenom v prostoru kolem sebe.

Není nám líto odřených stříbřitých boků, nelitujeme během své cesty ničeho. Chceme jen živí doplout, doskočit, doletět k cíli.

Náhle dopadl na vodu černý stín a zastřel mou radost i spěch. U břehu stojí ve vodě starý medvěd a zvedá mohutnou tlapu. Kdo ví, jaké má úmysly, ale určitě je hladový.

Mít lidský hlas, zavolal bych na své bratry: „Pozor na medvědí tlapu nad námi!“ Všichni spěchají zaslepení a netrpěliví přes kamení vzhůru a nevidí nic kromě blížícího se cíle.

Myslí jen na jedno – na čarovné vody, kde hledali štěstí naši pstruží dědové a pradědové a kde i nám se je snad podaří najít.

Mně však černý stín nenechává v klidu. Nedokážu plout dál – vrací se mi trýznivá, ale zároveň zbytečná otázka: „Proč zrovna pstruží maso tak chutná medvědům?“