Karpatské ohlasy (9): Hladovec

Při překládání tohoto kratičkého textu jsme narazili na určitý problém. V originále se jmenuje „Samosij“ a toto slovo znamená v podstatě nálet planě rostoucích rostlin. Může to být třeba mák, oves, ale zrovna tak i některý druh stromů. Tento význam se však vůbec nesrovnává s obsahem povídky. Zde uvedený termín označuje zvláštní typ novorozeněte.

Zdálo se, že se tento oříšek nepodaří rozlousknout, ale šťastná náhoda pomohla. Stačilo dopárat se dávné národopisné publikace venkovského učitele z haličské části Huculska, Antona Onyščuka (1883–1937). Tento pozapomenutý autor, rodák z Kolomyje, se zasloužil o založení školy v karpatské vsi Zelenycja (dnes se jmenuje Černyk). Kdysi, v osmnáctém století, prý žil v této vsi po určitou dobu i slavný karpatský zbojník Oleksa Dovbuš.

Pilnému učiteli vydali v roce 1909 ve Lvově vydatný sborník etnografických zápisů ze Zelenyce. Svazek o 140 stranách nese v překladu název Materiály k huculské démonologii. Vyšel v rámci vysoce záslužné edice Materiály k ukrajinské etnologii, kterou může Ukrajincům závidět třeba i česká národopisná věda.

Nacházíme zde mimo jiné vyprávění jednoho z obyvatel Zelenyce o hladovém Samosijovi, které určitě posloužilo autorce při psaní této prózy. Ale ke svému překvapení jsem tu našel daleko víc. Jsou zde texty, které autorku inspirovaly k napsání povídek o duze, květině štěstí, hromovyci a dokonce o možnosti koupit si pro vlastní potřebu v Sigetu, neboli v Marmarošské Sihoti, čerta. Autorka tedy načerpala z příběhů zaznamenaných Onyščukem opravdu mnoho podnětů, i když jím zachráněné motivy samozřejmě mírně upravovala.

K povídce, kde jsme Samosije překřtili na Hladovce, je třeba připojit ještě jedno vysvětlení. Svátek sv. Vasila (nebo Basilea) je vlastně totožný se dnem svatého Silvestra, slaveným římskými katolíky a dnes vlastně skoro každým v poslední den roku. Protože však řecko-katolická církev dlouho uchovala užívání juliánského kalendáře, připadlo by narození Samosije na 14. leden kalendáře gregoriánského.

Ačkoli to s naším tématem zdánlivě nijak nesouvisí, musíme připojit na závěr informaci o tom, že Onyščuk se po první světové válce ocitl na území sovětské části Ukrajiny a žil tu až do roku 1937, tedy do roku děsivého Velkého teroru. V létě roku 1937 byl zatčen, po výsleších odsouzen k trestu smrti a 27. října zastřelen. Jeho záznamy z huculského regionu však zlověstné stalinské období přežily jako úžasný doklad představ, které ovládaly ještě na počátku 20. století myšlení mnoha lidí v ukrajinské části Karpat.

(boz)

Hladovec

Jako dítě jsem slyšela podivnou pohádku.

Každý rok, druhý den po svatém Vasilovi, se má kdesi ve světě narodit chlapec.

Na pohled je to lidské dítě, ale rodí se ve zvířecí rodině – medvědí, zaječí nebo liščí…

Sotva se to mládě narodí, hned spustí křik: „Dejte mi jíst!“

Vylekaní zvířecí rodiče mu házejí ho hladového chřtánku, co mají po ruce – zrní, sníh i jehličí stromů.

Čeho se podivné dítě nají, to pak bude na zemi chybět celý rok. Hrozí neúroda, zima bez sněhu nebo uschlé lesy.

Přišlo mi líto, že taková schopnost byla dána zrovna zvířeti. Snad by k ní mělo dostat nádavkem lidskou duši.

Nepřemýšlela jsem dlouho a vydala jsem se k mé známé – čarodějce. Stále se ještě v hloubi lesů dají sem tam najít.

„Už nechci být člověkem, přičaruj mi život vlčice“, poprosila jsem.

O první měsíční noci jsem vypila kouzelný nápoj, který mi čarodějka dala, a narostla mi šedá srst.

Jak jsem teď šťastná! Jako šedá vlčice budu každý rok, na druhý den po svatém Vasilovi, rodit chlapce. A sotva spustí malý hladovec křik, nakrmím tohle své mládě lidským hořem.