Ukrajinská kronika 2020/16: druhá polovina srpna

V poslední srpnovou dekádu Ukrajina vzpomínala nejen 29. výročí vyhlášení své nezávislosti, která pomohla výrazným způsobem rozbít někdejší Sovětský svaz, ale také už šesti let, která uplynula od počátku otevřené ruské intervence na území Donbasu, kterou její pachatel samozřejmě popírá a pokračuje tak v rozvíjení slavných tradic sovětského lhaní.

Tyto dvě události, které spolu samozřejmě souvisejí, byly připomenuty mnoha akcemi, které vyzněly v tom duchu, že opravdu nezávislá Ukrajina může být vybudována až po úplném ukončení okupace Krymu a částí Donecké a Luhanské oblasti. V tom duchu se nesly také projevy hlavních představitelů země.

Dění v Ukrajině ovlivňovala i v druhé polovině srpna nestabilní situace v Bělarusi, charakterizovaná narůstajícím hnutím odporu proti Lukašenkovu režimu a snahou Ruska zachovat Bělarus pod svou maximální kontrolou. Nepřekvapují proto otevřeně vyslovované obavy ukrajinských činitelů z dalšího posílení ruského vlivu v nejbližším okolí Ukrajiny. Nejvýrazněji vyjádřil nežádoucí charakter takové vize ukrajinský ministr zahraničí Kuleba.

Z tohoto hlediska svědčí o současné atmosféře vzájemných vztahů také dočasné odvolání ukrajinského velvyslance v Bělarusi z Minsku, uskutečněné 17. srpna. Stalo se to poprvé v dějinách vzájemných vztahů obou zemí. Výroky prezidenta Zelenského o situaci v Bělarusi jsou jistě z taktických důvodů umírněnější. Lukašenko zatím nešetří ve svých projevech ke zbytkům přívrženců či prostě bojících se lidí slovy o hrozbě toho, že by se v Bělarusi v daleko horším měřítku mohl opakovat scénář Majdanu – v podstatě tedy „straší Ukrajinou“.

Spíše z říše bajek pochází nedávné tvrzení ruského samovládce Putina o ukrajinsko-americkém spiknutí, které vedlo koncem července k zadržení ruských žoldnéřů, tzv. vagnerovců, nedaleko běloruského hlavního města. Lukašenko je zhruba po dvou týdnech vrátil Rusku, bez jehož podpory by se jeho režim nejspíše už zhroutil. Co Lukašenkův trik s vagnerovci vlastně znamenal, se ale asi jen tak nedovíme.

Bez ohledu na současné dění v běloruské metropoli zůstávají v platnosti tzv. minské dohody, upravující situaci na zmrazeném rusko-ukrajinském bojišti. V Minsku také pokračují jednání třístranné komise o různých aspektech situace ve válečné oblasti. Překvapením bylo jmenování skoro osmaosmdesátiletého Vitolda Fokina (byl premiérem Ukrajiny v letech 1990–1992) do tohoto málo úspěšného vyjednávacího tělesa. Fokin je ztělesněním závěru sovětské epochy. Vstřícnost různých jeho vyjádření, vykazovaná vůči Rusku, vyvolává obavy, nicméně Fokin ukrajinskou politiku nedělá a ani dělat nebude.

Jestliže jsme se dostali do oblasti reziduí sovětského v současném ukrajinském životě, nelze pominout ani zprávu o úmrtí více než stoletého šéfa Národní akademie věd Ukrajiny Boryse Patona. Nepřísluší nám zde hodnotit jeho zásluhy v oblasti technických věd či podobu a vývoj jeho názorů v pozdně sovětském období. Skutečnost, že zůstal na svém postu v prostředí nezávislé Ukrajiny ještě skoro tři desetiletí, však navozuje nemilé myšlenky o nehybnosti ukrajinské vědy a určité míře gerontokracie v jejím prostředí.

Rusko pokračuje ve věznění a zadržování dalších krymskotatarských aktivistů, jakoby právě tato represivní činnost byla hlavní aktivitou, kterou hodlá v rámci dlouhodobé okupace poloostrova uskutečňovat. Nic na tom nemění skutečnost, že prezident Putin opět navštívil tuto svou kořist z roku 2014, aby zde otevřel nově upravenou silniční trasu mezi Kerčí a několika městy jižní části poloostrova. Ukrajina zároveň několikanásobně potvrdila, že ani v době sucha nebude dodávat na Krym vodu tzv. severokrymským kanálem, uzavřeným po ruské okupaci Autonomní republiky Krym.

Průběžně zveřejňované průzkumy veřejného mínění potvrdily i v srpnu tendenci k propadu popularity většinové síly ukrajinského parlamentu – strany Služebník lidu. Její preference klesají už čtvrtý měsíc a zastavily se u hodnoty třicetiprocentní podpory. Poněkud znepokojující je skutečnost, že na druhém místě stojí vůči Rusku kompromisní Opoziční platforma Za život s 22 %. Porošenkova evropská solidarita si udržuje až třetí místo s 16 %, jakoby nemohla nabrat druhý dech.

Gruzínský exprezident Saakašvili, který se stal po rozchodu s Petrem Porošenkem velkým podpůrcem V. Zelenského a od 7. května vedl ukrajinský úřad pro prosazování reforem, ohlásil 28. srpna nečekaně svůj brzký odjezd do Gruzie. Toto prohlášení však bylo z ukrajinských vládních míst téměř obratem zpochybněno s odkazem na přílišnou emotivnost gest a výroků Saakašviliho. Bude zajímavé zjistit, co vlastně příslušný úřad za jeho vedení vykonal, protože leckdo si spojoval se Saakašviliho působením značné naděje.

Prezident Zelenskyj podepsal 29. srpna parlamentem schválený zákon o zvýšení minimální mzdy na částku 5 000 hryven měsíčně. Do konce následujícího roku by měl vzestup této částky dospět k hranici 6 500 hryven měsíčně.

Koronavirus se stal dlouhodobou součástí ukrajinského života a jeho dopady v Ukrajině bohužel narůstají. Celkový počet nakažených (včetně už uzdravených a zemřelých) se v druhé polovině srpna zvedl z 94 436 na více než 123 000, tedy skoro o třetinu. Počet denních přírůstků kolísá kolem dvou tisíc, ale dosáhl už i hranice 2 328 případů. Z územního hlediska vede sice nadále Lvovská oblast následovaná Kyjevem, ale posiluje počet případů registrovaných v Charkovské a Odeské oblasti.

Vláda reagovala prodloužením časové platnosti karantény do 1. listopadu a některá omezující opatření, namířená např. proti noční činnosti barů a diskoték, byla zpřísněna. Podstatnější skutečností je uzavření Ukrajiny pro cizince, praktikované od 29. srpna. Současně byla pro pohyb osob uvolněna linie dotyku s ruskou okupační správou Krymu, na které byl průjezd osob zastaven v červenci.

(boz)