Setkání s ukrajinským vyznavačem „ruského světa“

Jedna z našich čtenářek napsala vzpomínku na rozhovor s Ukrajincem, který se uskutečnil před dvěma lety, v srpnu 2018. Podobně uvažujících Viktorů se jistě najde v Ukrajině víc a jsou možná i mezi lidmi, kteří přesídlili z Ukrajiny do České republiky: je dobré o tom vědět. Text otiskujeme jako připomínku 52. sovětské okupace Československa. (red)

S dcerou Soňou jsme absolvovaly v roce 2018, nedlouho před 50. výročím srpnových událostí, devatenáctidenní cestu po Ukrajině. Nejvýchodnějším bodem cesty byl Mariupol, kde jsme se obrátily a další zastávkou se stalo město Zaporižžja. Bydlely jsme u rodičů jednoho hocha, který dříve studoval v Praze a chodil také působit na Pražský Majdan. Tito rodiče pro nás chtěli to nejlepší a zajistili nám proto jako průvodce svého známého, česky mluvícího redaktora.

Muž jménem Viktor vyučoval na Ukrajině češtinu, měl veliký přehled a byl k nám velice přátelský. Když jsme se však dostali k podrobnějšímu rozhovoru, dostavil se náhle šokující zážitek, spojený hlavně se vzpomínkami na rok 1968, ale nejen s nimi. Pokusím se onen rozhovor popsat na základě dodatečných poznámek – děláme si je často při cestě ve vlacích a autobusech.

První den navečer jsme vyprávěli našemu průvodci o dobrovolnické práci pro Ukrajinu, které se v Čechách věnujeme. Zeptala jsem se, jaký má Viktor názor na sovětskou okupaci z roku 1968. Čekaly jsme obvyklou reakci Ukrajinců – přirovnání této události k anexi jejich Krymu, vzpomínku na jejich desetitisíce mrtvých a na utrpení zraněných a přesídlených. Ale náš průvodce řekl překvapivě: „Když to udělala tehdy naše sovětská vláda, tak to bylo asi dobře.“

Opravdu mne to šokovalo a právě proto byly na druhý den mé otázky už promyšleně konkrétní. Dozvěděla jsem se, že Viktorovi bylo v roce 1968 osmnáct let. V Československu pobýval až o více než deset let později, od roku 1979 do roku 1982, jako důstojník Rudé armády v České Třebové. Vojenskou službu v Československu si vybral, protože tam dostal dvakrát větší plat a další výhody.

Bavili jsme se o místech našeho regionu, kde se konkrétně zdržoval – štáb měli ve Vysokém Mýtě. Uvažovali jsme pak o tom, že jsme se mohli s Viktorem kdysi potkat osobně. Jak jsem uvedla, byl nasazen v České Třebové, 30 kilometrů od mého bydliště. Jemu bylo devětadvacet roků, mě sedmadvacet. Viktor říkal, že jsme mohli být „na jednom břehu“. Já spíš musela uvažovat i po letech o možnosti, že jsem mohla stát před hlavní jeho pistole nebo samopalu.

Viktor uváděl, že se musel na vojně dále vzdělávat a vystudoval prý politologii jako druhou vysokou školu.  Hned nám navrhl, abychom mu říkali pane magistře nebo inženýre.

V Čechách prý potkal jen jednoho člověka, který by Rusy poslal domů. Jinak všichni kolem měli stejný názor jako on a uznávali potřebnost pobytu ruské armády na české půdě. Viktor uznával, že u nás nepotkal žádnou kontrarevoluci, ale uváděl nám, že Rusové prý ztratili 110 lidí, kteří přišli při pobytu v Československu o život. Další jeho argument k roku 1968 zněl, že Rusové se prý cítili ohrožení Západem, a proto Československo okupovali.

Odpověděla jsem podrážděně, že naše generace ztratila dlouhých dvaadvacet let života i možností, kdy byly zavřené naše hranice, omezené možnosti studia a trvala vláda komunistů pod kontrolou Kremlu. Krom toho přišlo o život 400 našich lidí, po okupaci emigrovaly tisíce lidí, utíkala inteligence… Jeden náš známý emigroval na dvaadvacet let, když v Praze viděl v prvních dnech okupace zastřelené místní obyvatele a Rusové mu začali střílet nad hlavou. Tady Viktor překvapivě podotkl, že emigrují vždy ti nejlepší.

Vyprávěla jsem pak pobaveně historku mého tatínka o tom, že ruští velitelé rozřezali tank a prodali ho do kovošrotu v sousedním městě, aby měli na vodku. Stejně tak velitelé vozili ruské vojáčky na žně a brambory do JZD na několik týdnů – peníze ale tito řadoví vojáčci určitě nedostali. Také byla u nás devatenáctkrát vykradena prodejna potravin. Gazík přivezl drobného vojáčka, který se protáhl zadním okýnkem a vykrádal alkohol. Několikrát byli Rusové vyrušeni, auto ujelo a vojína nechali v prodejně. Ale Češi stejně museli vojáčka vrátit. Viktor se ale touhle příhodou tak jako my nebavil.

Ještě dnes má Viktor u nás přátele, které nedávno navštívil snad prostřednictvím organizace, navazující na někdejší Svaz československo-sovětského přátelství. Byl v Michalovcích na Slovensku, v České Třebové a Praze. Vlastní také sbírku odznaků, třeba i naší pionýrské a svazácké organizace, ale i KSČ. Naše placka „Drahoš prezidentem“ se tedy ocitla v této společnosti.

Dostali jsme se postupně i k novějším tématům. Viktor mluvil mimo jiné o tom, že vše je o penězích, protože mocnosti si rozdělují území s ropou. Namítaly jsme, že u nás žádná ropa není. Při takovéto argumentaci jsme to měli být my, kdo by napadnul SSSR, abychom získali ruskou ropu. Objevil se jeden z bodů, pravidelně užívaných východní propagandou: tzv. ruská historie Krymu. Ptám se Viktora, jestli tedy mají dnes Rakušané nárok na Čechy, když jsme byli součástí Rakousko-Uherska. Nebo dokonce Švédové za třicetileté války…

Argumentovaly jsme tím, že přece existovaly podepsané smlouvy o Krymu mezi Ukrajinou a Ruskem. Viktor hbitě odpověděl, že v politice neplatí žádné dohody (zajímavý názor důstojníka někdejší sovětské armády!!!). Namítly jsme naivně, že by měla existovat nějaká morálka. Ne tedy, že bude najednou napadena Ukrajina, stejně jako byla přes noc obsazena ČSSR v roce 1968.

Viktor argumentoval znovu tím, že to byla jen hra mocností, resp. „těch nahoře“… Američané chtěli podle něj získat pronájem Krymu s tím, že dají Ukrajině více peněz. Rusové se tak zas jednou cítili ohrožení, mají na Krymu přece své základny – proto Krym obsadili. Říkaly jsme si, zda je to ohlas propagandy Sputniku, který Viktor sleduje. Vysvětlil nám také, že na Krymu se mluví rusky, žijí tam tedy Rusové – běžný argument východní propagandy.

Říkal rovněž, že na Krymu přešlo 75% armády ukrajinské na ruskou stranu. Namítly jsme, že se na Krym dosazovali dlouho ruští lidé. A kromě toho: kdo se nepřidal k ruské armádě při anexi, měl pak velký problém. A byly tam také v roce 2014 i ozbrojené střety a dramatické přebírání vojenských objektů ukrajinské armády ruskými jednotkami.

Vzpomínaly jsme na to, jak v Praze hledala u humanitární sbírky pomoc jedna Ukrajinka. Její tatínek byl těžce zraněn a zajat Rusy a dostal se do ruského vězení. Měl ustřelené obě ruce po lokty, ustřelené nohy, nechodí, je po výbuchu téměř slepý a moc neslyší. Toho tatínka nakonec propustili na přímluvu různých světových humanitárních organizací a vrátil se k rodině.

Na tohle Viktor nijak nereagoval... Co víc, situaci na východě Ukrajiny hodnotil zcela podle ruského hlediska. Prý jsou na Donbase jen ukrajinští dobrovolníci, kteří nic nedělají a berou velké peníze (15 tisíc hřiven – asi průměrný plat v Kyjevě). Když voják padne, dostane rodina milion hřiven, platí to prý Porošenko. Namítly jsme, že to není pravda, Viktor tedy slevil na tři čtvrti milionu hřiven. Znovu jsme namítly, že snad lidský život má pro rodinu jinou cenu – vždyť zahynul manžel, tatínek, syn… Vypadalo to ale, že Viktora se žádný mrtvý nedotkne. Argumentoval ostatně i tím, že počet padlých Ukrajinců je menší než při automobilových nehodách.

Tak jsme se přesvědčily, že Viktor vidí a vnímá svět „podle Rusů“. Proto nám říkal, že prý nechápeme situaci v Donbase. Mluvil o důležitosti zabraného teritoria, ale prý tam nechtěli pracovat, jen pít vodku… Ptala jsem se ho pak na to, zda – když budu chtít jeho byt – mám právo tam vtrhnout, zastřelit ženu a dceru a jeho vyhnat, jestli to je v pořádku. Vše prý je ale jen věc názoru. Zatímco Viktor nesmírně zlehčoval válku na Donbase, my jsme vnímaly, že všichni lidé na Ukrajině mají z této války velké obavy. Každý zná osobně někoho zraněného, padlého nebo má už někoho postiženého v rodině. Říkají, že je to hrozná válka, která postihla všechny.

Na větší hodnocení doneckých událostí už nedošlo, protože atmosféra našeho rozhovoru byla už v tu chvíli vypjatá. Dnes už bych se vyptala na jeho názory o situaci v Doněcku více, ale my jsme přednostně řešily okupaci naší země v roce 1968. Řekly jsme Viktorovi ještě to, že Ukrajinci drží východní hranici, jinak bychom měli Rusy už v Praze. Ostatně nám někteří ruští turisté často vyhrožují, že Praha bude brzy ruská. Viktor se nato zeptal, proč stále mluvíme jen o okupaci z roku 1968 a o ruské armádě a že se prý účastnila spousta jiných armád. Vzpomenula jsem na to, že stranou zůstaly Albánie a Rumunsko. Viktor přišel opět se zpochybněním, mluvil o popravě Ceaucesca…

Pokud jde o ukrajinské vnitřní věci, Viktor říkal, že nechodí k volbám, protože to nemá cenu, stejně si to rozhodnou sami nahoře. (Ostatní ukrajinští voliči zřejmě nemyslí takto rusky – podotýkám já). Pokud jde o naše poměry, Viktor nám vysvětloval, že Zemana zvolila většina, je to demokracie a naše demonstrace nic nezmění. Viktor mluvil také o naší KSČM, že má podporu 20%. Odmítly jsme, má jen necelých 8 %. Zase tu byl velký rozdíl mezi skutečností a názorem Viktora.

Je zajímavé, že tento náš průvodce s námi začal dělat rozhovor pro místní týdeník Mig o naší cestě po Ukrajině. První otázka zněla, kdo nás platí – stejný dotaz jako od komunistů. Vysvětlily jsme, že jedeme za své ušetřené peníze, jako ostatní třeba do Chorvatska nebo někam jinam k moři. Cestou pak stihneme i další aktivity. Žádná ambasáda ani Soros se nám s placením nenabídli. „Ruské myšlení“ ale nechápe, že někdo není za něco královsky placený a že se čeští dobrovolníci doma pracně a po korunách skládají na své výdaje. Další Viktorův dotaz byl, kde bereme čas na cestu. Řekly jsme mu, že to není nijak složité: pracovníci ve školství mají prázdniny a důchodci také mají volno.

Dodatečně se mi zdá, že Viktor by nakonec uvažovaný rozhovor s námi asi ani nesepsal. My jsme ho sice k tomu nejspíš „donutily|“, takže nás vyzpovídal na diktafon, ale pak asi vše smazal. Uvědomily jsme si dodatečně, že Viktor byl zřejmě v komunistické straně, když působil jako důstojník ruské armády v zahraničí (na Západě). Pokud shrnu jeho názory na současnost, zůstal myšlením a mentalitou nadále oním sovětským důstojníkem. Byl jediným člověkem z těch, které jsme potkaly na Ukrajině, jenž měl názor na svět „podle Rusa“. Často se mluví o „ruském světě“ a je tím shrnuto vše. Když jsem o něm vyprávěla ukrajinským volontérům (dobrovolníkům), shrnuli to krátce: „Separ“ (hanlivé označení stoupenců ruské agrese proti Ukrajině).

Na závěr mohu potvrdit, že setkání s někdejším důstojníkem sovětské okupační armády bylo pro nás šokem a s Viktorem jsme se moc v dobrém nerozešli. Rozhovor mi dal mnoho podnětů k přemýšlení o lidské mentalitě a ruské propagandě. Byl to velmi zvláštní osobní zážitek, který se odehrál jen pár dní před padesátým výročím srpnové okupace Československa.

(vpos)