Karpatské ohlasy (3): Modlitba

Dnešní pokračování přináší text zcela určitě odvozený z lidové slovesnosti. Přesně by nám vyložil jeho zařazení a smysl pouze etnograf. Nevšední modlitba či zaříkávání, která tvoří středobod autorčina krátkého textu, zcela jistě souvisí s karpatskými reáliemi.

Nasvědčuje tomu zařazení podobného textu do jiné, o více než třicet let starší a rozsáhlejší prózy. Text o „kamenné hoře u našeho dvora“ je možno najít v úvodní části románu Ulasa Samčuka „Hory hovorjať“, který vyšel v Praze v roce 1934. Samčuk, emigrant z polské části Volyně, v tomto díle zpodobil události v Uherské alias Podkarpatské Rusi na pomezí první světové války a meziválečného období.

Autorem vykreslený hrdina Kločurek vyslechne uprostřed noci velmi podobnou modlitbu či zaříkávání. Začátek je stejný, v Samčukově variantě však přicházejí navíc některé další motivy. Znalec by jistě našel i jiné podobné doklady přímo ve sbírkách tohoto typu folklórních textů.

Také v této kratičké povídce výrazně vnímáme určité napětí mezi světem křesťanským a mimokřesťanským nebo přímo pohanským a mezi jejich výrazovými prostředky. Snad podobné napětí a spor procházely v určité podobě v době vzniku tohoto textu přímo autorčiným srdcem. V každém případě opravdu zvláštní poetický svět, který se tu otevírá: dvůr pod kamennou horou, s vraty a osikovým kůlem, to vše kdesi uprostřed mezi ohnivým mečem, připraveným trestat, a nedaleko plynoucí říčkou.

To vše jsou samozřejmě symboly, které mohou mít mnoho různých významů. Tím složitější byl překlad. Nakonec se s ním poprala úspěšněji než já má dcera. Připojil jsem obrázek huculského dvora, tzv. graždy. Třeba právě v takovém prostředí tato modlitba občas zabírala a možná je v podobném, dnes už vzácném prostředí stále ještě ukryta…

(boz)

Modlitba

Dřív se lidé snáz ubránili nebezpečí, ať už pozemskému nebo pekelnému. Stačila jim modlitba.

Jak se ale mají ubránit před takovým nebezpečím dnes? Kolik jim jen přibylo dobrých a zlých bohů… Vosk celého světa by nestačil k zapalování svíček a nemáme žádný zlatý důl, aby se dostalo na všechny, aby měli dost prostředků na milodary. Zůstaňme tedy u modlitby.

Není lehké vybrat takovou, která by nám otevřela cestu ke všem bohům. Zkoušela jsem Otčenáš i Zdrávas, modlitby muslimské i hebrejské, ale zdály se mi jen opotřebovanými skořápkami slov.

Potom jsem těžko pochopitelnou náhodou, možná zázrakem, našla modlitbu, jejíž slova ještě mluvila.

U našeho dvora
kamenná je hora,
osikový kůl
ohnivá voda.

Kdo ve zlém hostuje,
o horu se rozbije,
na kůl nabodne,
v řece shoří.

Nechme tu pohádku
obejít zahrádku,
posadit na vrátkách
v červených botečkách
s ohnivým mečem.

Co je dobré – pustí dál,
co zlé – hlavu utíná.

Zkoušela jsem odříkávat modlitbu před spaním.
Zkoušela jsem ji odříkávat při východu slunce.
Postavila jsem ji do oken místo kvítí.
Aby mne neštěstí nenašlo, napsala jsem ji na dveře místo svého vlastního jména.
Ale nepomáhá to.