Z hlubin dávnověku (XVII): Keltové

Keltové v Ukrajině? Kelty si většinou spojujeme se západní a střední Evropou a rádi slýcháme, že jádro jejich etnogeneze patrně zahrnovalo i naše území. Jsme hrdi na to, že naše země nese hrdý název Boiohaemum, země Bójů; někteří si možná ještě vzpomenou, že na Slovensku žili nějací Kotinové, po kterých jsou pojmenovány Košice.

Jenže ono už jen s tím Boiohaemem to není tak jednoznačné. Především ten název není keltský, ale germánský: „Boio-heim“, domovina Bójů. Za další se objevuje až sto let poté, co byla keltská oppida na našem území opuštěna; naopak římští autoři vždy dodávají, že obyvatelstvo se změnilo a že tu nyní sídlí Markomané. Archeolog Vladimír Salač upozorňuje, že „Boioheim“ mohlo být pro polabské Germány (ke kterým Markomani a Kvádové patřili) prostě území jižně od jejich vlastního teritoria, kde se vyskytují Bójové, což mohlo být v širokém pruhu od Würzburgu po Ostravu. A jako zeměpisný název to pak už zůstalo, i když tu Bójové už nebyli, podobně jako např. v případě Pruska (baltické etnikum Prusů vymizelo ve 13. století). K doplnění obrazu dodejme, že vedle Bójů jsou na území Česka uváděni také Volkové-Tektoságové. Neví se, zda šlo o dva názvy pro jeden kmen, nebo o dva blízce příbuzné kmeny, případně zda byli nějak příbuzní s Bóji. Ostatně Keltové nikdy nebyli jednotný národ, tak je viděli jen řečtí a římští autoři jaksi „zvenčí“. Nejen že byli roztříštěni do nespočtu klanů, které mezi sebou často bojovaly, ale genetické výzkumy ukazují, že „Keltové“ jsou sběrný pojem pro soubor rozličných populací, které si akulturací osvojily poměrně jednotný styl života a společný dorozumívací jazyk (s mnoha dialekty).

Bójové ve svém „heimu“ nebyli trvale usazení, přinejmenším jejich válečnická vrstva ne. V představách keltských aristokratů byl boj jediným smyslem života a jejich snem slavná hrdinská smrt, o které se bude zpívat v písních (i když nevíme, jestli se doopravdy vrhali do bitevní vřavy nazí, oděni jen zlatým kruhem kolem krku). Bójové mezi keltskými kmeny patřili mezi nejbojovnější a nejnebezpečnější, a tak se s nimi setkáváme prakticky na všech válečných taženích, možná stáli v jejich čele. Ve 4. století př. n. l. přitáhli spolu s dalšími kmeny pod vedením jistého Brenna do Itálie, vyplenili Řím a pak se usadili v Pádské nížině, kde se po nich jmenuje Bologna. O sto let později pod vedením jiného Brenna vpadli do Řecka, prorazili Thermopylským průsmykem, kde tentokrát nestálo 300 hrdinných Sparťanů, zpustošili věštírnu v Delfách a údajně se zmocnili legendárního zlatého pokladu (ve skutečnosti bylo delfské zlato rozkradeno už dávno předtím). Tektoságové se spolu s dalšími kmeny dostali až do Anatolie, kde založili království Galatia.

Na Balkáně se Keltům zalíbilo, usadili se v dnešním Rumunsku a Bulharsku. Bójové založili nové království na rozhraní Slovenska, Maďarska a Rakouska, s centrálním hradištěm blízko Bratislavy. Avšak v 1. století př. n. l. dácký král Burebista bójské království dobyl, zpustošil a vylidnil. Ještě sto dalších let nazývají římští autoři oblast kolem Balatonu „deserta Boiorum“, bójská poušť. Podle jiné verze Bójové sami tuto krajinu ekologicky zdevastovali, protože potřebovali velké množství dřevěného uhlí pro své železářské a zbrojařské dílny, do nichž jim dodávali rudu Kotini ze středního Slovenska.

Balkánští Keltové vytvořili svébytný kelto-thrácký umělecký styl. Obchodovali s řeckými městy v severním Černomoří: velké množství keltských mincí pocházejících z Thrácie bylo nalezeno v ústí Dněstru a je dnes uloženo v Archeologickém muzeu v Oděse. Pamětní nápis na mramorové desce z Olbie připomíná ohrožení města nájezdem „Galatů“. Umělecká díla těchto východních Keltů kombinují prvky keltské i nomádské a byly inspirací pro pozdější umění gótské. Na Krymu i v okolí Azovského moře se nacházejí četné válečnické hroby, ve kterých se vedle skytských artefaktů nacházejí keltské meče, spony, přílby a stříbrné štítové puklice. Na mincích bosporských králů se objevují typické oválné keltské štíty. Několik římských autorů zmiňuje v okolí Krymu etnikon jménem „Boisci“. V těchto helénistických městech šlo zřejmě převážně o keltské vojenské družiny, které sloužily jako žoldnéři nebo jako osobní královská garda. Nejvýchodnější nález keltské helmy pochází z lokality Bojko-Ponura na Kubáni a souvisí zřejmě s keltskými žoldnéři, kteří bojovali v mitridatovských válkách.

Avšak na území Ukrajiny se nacházejí i stálá keltská sídla s doklady intenzivní řemeslnické výroby, zejména metalurgické a sklářské. Jsou to jednak osady v Zakarpatí, v povodí horní Tisy, a potom další pruh keltského osídlení na středním Dněstru. Tato druhá oblast odpovídá lokalizaci kmene Bastarnů, který měl sídlit při severním úpatí Východních Karpat – Alpes Bastarnae. Dokud byl tento kmen znám pouze z literárních pramenů, vedly se o jeho etnicitě spory – někteří ho považovali za keltoskytský, jiní za germánský, další dokonce za praslovanský. Archeologie však nálezy z těchto míst přiřazuje ke keltskému stylu La Téne. Je ovšem pravdou, že oblast středního Dněstru spadá do míst pozdější etnogeneze Slovanů, takže je docela pravděpodobné, že tito Keltové vedle Baltů, Sarmatů a Gótů na ní měli také svůj podíl. 

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. Carnyx, keltská válečná trouba, 2:14 min. Z těchto zvuků propadali římští legionáři panice.
2. Irish WC Dance (Ondrášovci) 2:30 min. Názorný doklad o spřízněnosti keltského a moravského folklóru.
3. Vtipně a srozumitelně podaná aktuální koncepce o původu Keltů. Anglicky, 18:50 min.

(mas)