Zvuky bandury na dvorku u pražského Týna

Snad se od září vrátíme v Praze i jinde k normálnějšímu životu ukrajinské komunity a jednotlivých jejích organizací. Bohatý program, který velká část z nich naplánovala na letošní jaro, se nakonec nemohl uskutečnit. Jeho realizaci zabránila celostátní opatření, zavedená v Česku při nástupu koronavirové epidemie.

Podíváme-li se zpět, můžeme si připomenout uvedení filmu „Země je modrá jako pomeranč“ v sobotu 7. března. O dva dny později mohli zájemci navštívit ještě zajímavou diskusi českých novinářů o kyjevském Majdanu. Pak už „jako když utne“. Nemohla se konat beseda s režisérkou Irynou Cilyk a diskuse o válce v Donbasu, plánované na následující den a jen několik málo lidí dorazilo na ohlášené setkání s jedním z „Putinových vězňů“, Volodymyrem Baluchem. Následoval tři a půl měsíce trvající půst.

Můžeme být proto rádi, že toto nechtěné „ukrajinské ticho“ přerušily zvuky bandury. Rozezněly se v pátek 26. června v podvečer na vnitřním dvorku Týnské literární kavárny a naslouchala jim snad padesátka zájemců. Bandurové melodie si přišel poslechnout i ukrajinský velvyslanec s chotí a dalšími představiteli svého úřadu. Ukrajinci mezi posluchači zjevně převažovali, ale přišli i někteří Češi.

Nyní pětadvacetiletý Bohdan Šutka, rodák z „nebandurového“ západoukrajinského Ivano-Frankovska, žijící dnes ve Vídni, vystupoval v Praze poprvé na jaře roku 2014, v době počínajícího ruského vpádu na Ukrajinu. Od té doby přijel ještě několikrát. Jeho nejnovější návštěva a vystoupení byly spojeny s interpretovým úspěšným završením náročných studií na diplomatické akademii ve Vídni. Zajímá ho mimo jiné fenomén kulturní diplomacie.

Naznačené spojení diplomatické akademie a snad i budoucí kariéry s jedním netradičním hudebním nástrojem nás sice může překvapit, ale nejde tu o žádný ostrý protiklad. Bandura však nepochybně už nejméně sto let patří k specifickým vyslancům Ukrajiny a tamních kulturních specifik. V českém prostředí je známa ještě o něco déle díky docela obsáhlému encyklopedickému heslu v Ottově slovníku naučném, vybaveném i fotografií a dvěma notovými ukázkami – autorem byl etnograf-ukrajinofil František Řehoř.

Banduristu či kobzara, tedy hráče na jeden z těchto navzájem podobných nástrojů, bychom si asi nejspíš představili v lidovém či pseudolidovém oděvu, ale v tomto případě tomu tak nebylo. Banduru bral do rukou hubený, obrýlený mladík v džínsách a botaskách, který se mezi jednotlivými skladbami posílil hltem piva. Jeho vystupování netrpělo nadměrnou nebo přímo zbytečnou okázalostí a bylo zcela věcné, někdy bychom slyšeli rádi i více detailů. Skladby byly předvedeny bez použití not a také bez zpěvního doprovodu.

Šutka v úvodu svého vystoupení zcela oprávněně připomněl jméno Vasyla Jemce, který působil v Čechách jako hudebně nadaný emigrant na počátku 20. let minulého století a napsal tehdy o kobze několik článků do českého tisku. Charakterizoval pak dnešní banduru jako nástroj, stojící svým zvukovým projevem kdesi mezi harfou a cembalem. Sám se na banduru naučil hrát až po odjezdu celé rodiny z Ukrajiny do USA, kde je bandura v rámci velmi početné ukrajinské diaspory značně populární.

Ukrajinský, český ani jakýkoli jiný laik samozřejmě banduru od kobzy jasně neodliší a snadno oba nástroje bude zaměňovat. Ulehčí mu to i skutečnost, že v básnickém díle Tarasa Ševčenka jsou zmiňovány oba tyto hudební nástroje i lidoví herci a zpěváci, kteří na nich hráli zájemcům. Na tyto nuance nezbylo v Šutkově komentáři dost místa.

Jak už bylo uvedeno, banduristovy slovní vstupy mezi jednotlivými skladbami byly poměrně střídmé a někdy jsme se ani nedověděli jméno skladby a jejího autora. A tak lze ve stručnosti uvést jen to, že jsme slyšeli pro banduru přizpůsobené melodie např. F. Mendelssohna-Bartholdyho a G. F. Händela, převažovaly však samozřejmě skladby ukrajinského původu. Nejvíce se asi líbila skladba Hryhorije Kytastého (1907–1984). Tento emigrant, který opustil Ukrajinu na konci druhé světové války, dožil jako tolik jiných jeho generačních souputníků v USA: Pokouší se zachytit s patřičnými zvukovými efekty náladu stepi i s poryvy větru, které většina z nás neslyšela ani nikdy neuslyší.

Co může o zvuku bandury říci laik? Vidí a slyší nástroj se značně melancholickým zvukem. Tato jeho kvalita se chtě nechtě a tak nebo onak, v různém rozsahu projeví a prosadí zřejmě v každé skladbě, jejíž provedení přichází v úvahu. Tento dojem by zřejmě zůstal přítomen nebo byl ještě více posílen při poslechu několika nebo většího počtu banduristů. Ona zmíněná melancholie, nutící k přemýšlení, se 26. června tohoto roku asi přelévala i za zdi dvorku, do jiných částí Týnské ulice a centra Starého Města. Ohlásila možná nejlépe, že Ukrajinci jsou v české metropoli samozřejmě nadále přítomni a budou se opět snažit dávat o sobě vědět.

(boz)