„Slovanské nebe“ Romana Lubkivského a jeho „česká čtvrť“

Roman Lubkivskyj: Slovjanske nebo

Pražské působení básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) v diplomatických službách Ukrajiny v letech 1992–1995 si my starší dobře pamatujeme a v dobrém na ně vzpomínáme. Tehdy jsme ale neznali podání o vzniku velvyslancova příjmení. Bylo prý kdysi odvozeno od Lupkovského průsmyku, propojujícího u Medzilaborců východní část Slovenska a Polska.

V horách na obou stranách tamní části Karpat či Nízkých Beskyd kdysi žili a zčásti ještě žijí příslušníci lemkovského či rusínského etnosu. O jeho příslušnosti k ukrajinskému jazyku či národu se vedly a nadále vedou odborné i neodborné spory. V každém případě nějakých padesát kilometrů na východ od Lupkovského průsmyku začíná ta nejzápadnější Ukrajina. Fenomén sousedství a vzájemného ovlivňování a pronikání zmíněných tří národů byl Romanovi Lubkivskému nepochybně blízký, ačkoli pocházel z vesnice v podstatně východnější, Ternopilské oblasti.

Roman LubkivskyjPrvní básnickou sbírku vydal Lubkivskyj v roce 1965 a brzy začal otiskovat také překlady poezie z jiných jazyků. Zaměřil se přitom od počátku téměř výlučně a nepochybně programově na básníky slovanských národů. Kde asi hledat zdroje tohoto programového slavismu – v atmosféře kdysi polsko-ukrajinského Lvova, v oné osobní polomytické vazbě na krajinu kolem Lupkovského průsmyku, nebo i jinde? Mohla zapůsobit i návštěva začínajícího básníka v České republice v roce 1966…

Překladů z rukou Lubkivského v každém případě přibývalo a postupně vyšly dvě překladové antologie, pojmenované „Slovjanske nebo“ (1972) a „Slovjanska lira“ (1983) – názvy není nutno překládat. První byla vydána ve Lvově, druhá a větší v Kyjevě – předmluvu k ní napsal o něco starší básník a překladatel Dmytro Pavlyčko. V obou knížkách byly v nemalém množství zastoupeny ukázky z české a slovenské literatury. V obou případech se začínalo klasicistickým Janem Kollárem a výběr končil „normalizačním“ Ivanem Skálou.

Třetí, už bilanční překladatelský svazek ze stejné dílny vyšel shodou okolností v roce básníkovy smrti coby druhý díl jeho vybraných spisů. Překladů zde umístěných se nastřádalo už na šestisetstránkovou knihu, uvozenou pozdní, nepochybně s chutí a zaujetím napsanou básní „K její veledůstojnosti Múze překladatelů“. Český oddíl této knihy představil 28 básní 14 českých autorů, tentokrát od Kollára po Jiřího Žáčka. Nově se zde ale objevil i překlad čtyř básnických prací dramatika, esejisty a prezidenta Václava Havla. Ani tento soubor nezahrnul vše, co Lubkivskyj v předešlých desetiletích do ukrajinštiny převedl. Řada autorů vypadla, a to nejen „normalizátoři“ Skála a Šajner, ale i Bezruč, Toman, Hora nebo lašsko-český poeta Lysohorský.

Jak je patrné, obnovená antologie „Slovjanske nebo“ z r. 2018 se stala už čtvrtou knížkou, v níž můžeme hledat Lubkivského sklizeň z české a slovenské poesie. Byla uspořádána autorovými syny – diplomaty Danylem a Markijanem, kteří převzali nejen název, ale i pojetí předchozích výborů. V úvodu ani závěru titulu, zařazeného do ediční řady Antologie světové poezie, nenajdeme stať o překladatelské činnosti Romana Lubkivského. Zařazeno je jen krátké encyklopedické heslo o něm a znovu také jeho vzývání Múzy překladatelů.

Ti, kdo znají Cimrmanovu hru „České nebe“, budou možná posuzovat „zkopírovaný“ název Lubkivského antologie jako beznadějně archaický. Podívejme se nicméně, kdo vlastně zaplňuje jeho „slovanské nebe“, tedy svět mnohojazyčného slovanského básnictví. Vystoupit na ně smělo 92 osob, v tom kupodivu jen dvě ženy – to by mohlo vzbudit mylnou představu, že poezie je především mužskou záležitostí. Zařazena jsou básnická díla z prostředí jedenácti národů – od Lužických Srbů na severozápadě po Rusy na východě a Bulhary i Makedonce na jihu. Počtem autorů i skladeb jsou nejvíce zastoupeni Rusové a Poláci – dvaceti a šestnácti autory. Naopak nejskromnější je reprezentace Srbů (jen dvě osobnosti).

Z chronologického hlediska jde o průřez více než tisíciletým obdobím, byť starší období zastupuje jen několik málo textů. Z doby vzniku slovanského písemnictví je vybrán vrstevník svatých Cyrila a Metoděje Kliment Ochridský a jejich žák Konstantin Preslavský. Dobu humanisticko-renesanční reprezentuje Polák Jan Kochanowski a osmnácté století Rusové Lomonosov a Kapnist. Většina skladeb přeložených ze slovanských národních básnických thesaurů však vznikla až mezi počátkem 19. století a závěrem století dvacátého. Každého autora představuje kratičký medailonek. Odborný aparát, např. údaje o době a místu prvního vydání překladů, kniha neobsahuje.

Slovjanske neboPři prohlížení a pročítání jsem nejsoustavněji sledoval český a také slovenský oddíl. Oba jsou reprezentovány deseti autory (žádné básnířky nenajdeme), většinou 20. století. Za Slováky mluví autoři od Janka Krále po Vojtecha Kondróta. V případě české literatury vyjmenovávám pro zajímavost všechny zastoupené básníky. Jedná se o J. Kollára, K. H. Máchu, J. V. Friče, R. Mayera, S. K. Neumanna, J. Wolkera, V. Nezvala, J. Pilaře, V. Havla, I. Odehnala a J. Peterku. Jak je patrné, setkávají se zde osobnosti opravdu známé s už spíše zapomínanými.

Osud autorů poslední třetiny 20. století, kteří Lubkivského zaujali, se vyvíjel v 70. i 80. letech velmi rozdílným způsobem. Zatímco Pilař, Peterka a Odehnal byli tehdy vydáváni, vrcholila zároveň krušná, „ineditně-vězeňská“ část disidentského života Václava Havla. Právě on je zastoupen v českém oddílu největším počtem básní (třemi), zatímco většina ostatních je představena dílem jediným. Poezie se tedy zas jednou setkala a střetla s politikou…

Uveďme ještě, že jedním z kritérií, na jejichž základě si Lubkivskyj vybíral texty k překladu, byl jejich tematicky ukrajinský obsah. V české části to vidíme v případě skladeb Friče a Mayera (motivy kozácké či přímo mazepovské), Neumanna (zakarpatské téma) a Peterky (verše o Kyjevě). U Slováků patří do stejného okruhu báseň J. Botta o ukrajinské písni a skladba V. Kondróta připomínající Vasyla Symonenka.

Obnovené „Slovanské nebe“, poslané do života nakladatelstvím „A-ba-ba-ha-la-ma-ha“, najde nepochybně specifické místo mezi literárními projevy nedávných i zcela aktuálních česko-ukrajinských literárních vztahů. V dílčím výběru je tu představena část tvorby autora, který sehrál v těchto vztazích netradiční roli. Básník a překladatel se stal velvyslancem své země, jejíž básnictví se snažil představit ve vlastní zemi. Nebyl první – navázal po osmdesátileté přestávce na svého neméně pozoruhodného předchůdce – básníka, překladatele, historika a diplomata Maksyma Slavinského.


Lubkivskyj, R. (2018): Slovjanske nebo. Vybrani pereklady. Kyjiv, A-ba-ba-ha-la-ma-ha. 351 (1) s. /ISBN 978-617-585-149-4/

(boz)