Z listáře Františka Řehoře (9)

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

Cesta ho vedla mimo jiné do Podolí (Podilja), rovinatého a poměrně úrodného kraje, vzdáleného od Lvova i Karpat. Řehoř si zde získal mnoho přátel mezi řecko-katolickými faráři. Ti tehdy tvořili spolu s učiteli nejvzdělanější skupinu obyvatelstva: značná část haličských Ukrajinců i Poláků byla ještě negramotná.

Cesty zavedly Řehoře i do obce Denysiv u města Ternopil. Blíže se tam seznámil s řecko-katolickým farářem Josyfem Vitošynským, který patřil k účastníkům výpravy na pražskou Jubilejní výstavu v červenci 1890. Z podzimu roku 1892 pochází krátký písemný vzkaz Vitošynskému – koncept se dochoval v Řehořově pozůstalosti. Řehoř si na jeho rubu zapsal údaje o několika haličských bylinách, ve vzkazu ale řešil jiné věcí:

„Vážený pane! Račtež laskavě, prosím, přiloženou fajku dáti p. Onufriji Makohonu, flétnu zase, uznáte-li ji za schopnu, aby se z ní tóny vyluzovaly, ponechte Vaší slavné kapele denysovské.“

To je jistě jeden z nejkratších Řehořových dopisů, a právě proto může zaujmout. My si však dnes všimneme listu, který je možná v rámci Řehořovy korespondence nejdelší. Zároveň se jedná o důležitý doklad jeho nálad v zarohyzenském mezidobí. Dopis poslal někdy na počátku jara roku 1893 svému dobrému příteli a bývalému spolužákovi z královéhradecké reálky.

Adresát, Václav Ponec (1860–1927), pracoval po celý život jako učitel a posléze coby řídící na škole ve východočeské obci Černilov. Na konci léta roku 1891 doprovázel Řehoře na jeho výpravě, směřující z Čech do huculského regionu a později učitelům svého okresu přednášel o svých dojmech a zážitcích.

Historie Řehořova dopisu Poncovi z počátku roku 1893 je velmi zajímavá. Jeho opis se totiž dochoval v pozůstalosti publicisty a politika Antonína Hajna (1868–1949). Ten patřil k radikálním politikům pokrokářského směru a od prosince 1892 do září 1893 byl šéfredaktorem týdeníku s charakteristickým názvem Neodvislost. V souvislosti se zastavením tohoto časopisu byl Hajn zatčen a v r. 1894 odsouzen do vězení za účast v údajném spolku Omladina. Při vydávání Neodvislosti se angažoval i další omladinář, budoucí československý ministr financí Alois Rašín.

O tom, jak se dopis dostal do Hajnových rukou, vypovídá Poncův dopis Řehořovi z 8. května 1893. Vypráví se zde o tom, že Řehořův dopis viděl u Ponce jistý vysokoškolák, který chtěl na jeho základě informovat „o trudných poměrech literátů našich. Redakce z dopisu otiskla dva delší úryvky s komentářem – převzala i citaci z dopisu jménem neuvedeného řecko-katolického faráře Řehořovi.

Celý materiál vyšel pod titulkem „Česká akademie nebo: v jakých poměrech žijí čeští spisovatelé“, a to v 21. čísle Neodvislosti na prvního máje roku 1893. Řehoř se o tom nějak dověděl a nepochybně se obával, že mu napříště bude odepřena podpora akademie. To se však nestalo. List Neodvislost nebyl asi čten natolik, aby vzniklo přílišné pozdvižení, a Řehoř se v dalších letech podpory akademie znovu dočkal. V každém případě stojí za to uvést několik úryvků z tohoto Řehořova dopisu, psaného z ukrajinské Zarohizny do českého Černilova.

„Milý Václave!

Žádáš na mne hodně dlouhý list a sám to odbýváš dávno se mi zprotivivší korespondenční kartou, ač dobře víš, že zprávy z Tvého okolí mají pro mne stálý zájem – Tvé zprávy rodinné, místní, hradecké, stěžerské aj., ovšem pokud nespadají v pouhý klep. Tvá soudnost zde dovede správně lišiti. Potom i z Hradecka nedocházejí mne pražádné věsti, neboť si tam již s nikým nedopisuji a sotva budu – leda s Tebou. /…/ Ty vůbec již obšírně nepíšeš, Tvé listy nejsou těmi z let sedmasedmdesátých, když jsi psával od srdce, nyní ale trochu od srdce, trochu z rozumu a trochu ani nevím z čeho, kdežto já si v citech, které mne již tolikrát zavedly a zklamaly, zůstávám stejně nenapravitelným.

Já teď častěji dopisuji s rusínskými ´panotci´, kteří mi posýlají materiál pro prvý svazek o Rusi Haličské a Rusínech a na kterýžto účel i Akademie přispěla částkou, která Tě uvedla v nezdůvodněné nadšení, při němž hlavní činitel, totiž já, zůstal chladným. /…/ Dopisuji tedy s panotci v tom smyslu, jako Zíbrt[1] dopsal Tobě, a osvědčí-li se všickni ti, jimž jsem dopsal (as 200 listů), jako Ty jsi se osvědčil vůči Zíbrtovi, podám práci par excelenc. Toho jsem si jist a býti musím. Ovšem tu přede mnou ještě zeje hojný kus práce. K obdrženému rukopisu přičiniti 100–200 otázek, aby se to ´zprávozdáně´ (sdělení) jím teprve stalo. Máš opět zpáteční recomandování, po čase obdržíš vše zpět, poděkuj opět listem, někdy téže osobě ještě vícekráte dopiš atd. Pak čas věnovaný čtení zprávy, jeho /!/ překladu do češtiny, kritické prostudování a srovnání s jinými zvyky souhlasnými, než vandruje do theky – a z údělu Akademie máš deficit. Zpracování samo při stálé chuti ku práci, stále stejném napětí duševním, si vyžádá nejméně půl roku. Kdo Tě ošatí, kdo nasytí?

Váznu na slovech kněze od Nádvorny, kudy jsme za hromu projížděli /v roce 1891 – boz/. Píše: ´Nechal jsem všeho dopisování a udeřil jsem v struny práce o chléb pro rodinu, s níž bych bez toho dávno byl zahynul jako politicky poznamenaný na hladové kaplánce pohorské. Vrhl jsem se na včelařství a sadařství a přestal o avanžu mysleti. Bůh beře-li velké farnosti sobě, budu na kameni dobývati chléb a děti své vychovávati… Mám 111 úlů. Zavítejte ke mně laskavě a uvidíte, že to pravda. A od nás jeli bychom do krásného Mikuličina v naše hory, mezi dobré Huculy, mezi nimiž jsem deset let kaplanoval… Šče raz ďakuju za česť, vyhladaju Vašoho Vysokoblahorodija jako zolotoho hosťa u sebe´ atd.

Nad tím listem jsem se zamyslil. Co zklamání věje z každého slova! Bylo by i u mne na čase obrátit a počíti život člověka, přestati již s tím sebezapíráním do posledního krejcaru. Kdybych tě neměl rád, záviděl bych Ti postavení i budoucnost, ku které spěješ a již po boku své drůžky pak prožiješ. Staneš se jednou řídícím, úplně nezávislým, v obci váženým členem, kdežto já, nezhostím-li se klamlivých domyslů a nevzmužím-li se nyní, zahynu brzy a bídně.

Já se již přestal spoléhati na něčí pomoc, na cizí podporu. Setrvati na této cestě, po níž nyní střemhlav letím, hrozí mně smrtí hladem nebo samovraždou. Toho druhu myšlenky táhnou mým mozkem, z dne na den mne pronásledujíce. Oč jsi šťastnějším Ty, v českém ráji, v němž i já zažil vyhlídky na půvabné horstvo kladské a překrásné nivy tamější! Ze srdce Ti přeji toho štěstí, jakož vůbec se raduji z každého úspěchu tvého. Mně už nezasvitne snad, já se považuji za obětovaného a jako takový musím padnout. /…/

Béřu živý zájem na Tvé ženitbě a nevzdávám se naděje, že – až na prach sešedivím – přijdu a posadím se u Tebe, zatímco Tvá žena, tehdy již obtloustlá paňmáma, bude vařit kafe a děti koukati na cizího člověka, jenž si s jejich tátou tyká. /…/ Ostatně si Tě nyní představuji, jak libě vrkáš do svého písma k ní. Bodejť by ne! /…/

Lonské vánoce jsem tiše strávil v Zarohizně. Život zde jest stále jednotvárný, jen někdy potěší Karpaty a pod nimi prst zvednutý k nebesům – věž poutnické Kochaviny. Šedá stráň nad Dněstrem se řadou topolů v Bortnikách, Berežnický les a soujmenná ves s úslužným panotcem, s nímž jsem se od tehdy skoro již neviděl, dále Zabolotove (raky), Hnizdyčov, Židačov – a jsi s obhlídkou hotov. Leda na severu lesy a málo mi známé vesnice v pozadí s Rozdolem, při němž vybavuje se má první rusínská láska Neonylja Rozdolská, zvěčněná ve Světozoru a na akvarelu v Náprstkově museu. Ano, ještě něco. Mezi těmi vesnicemi neviditelný Demidov, který mi posloužil za themat feuilletonu ´Jak nás mladorusíni bavili´.

Takovou obhlídku konávám snad denně za plotem naší zahrady a pak se vracím s myšlenkami na minulost, nynějšek a na to, co na mne čeká. Vzpomenu i na tebe – mohu říci srdečného přítele jediného – trochu se těším, naberu chuti, sednu a píši nebo šukám v knížkách, jichž jsem si zde nahromadil ku 700 krom těch, jež mám ve Stěžerách. Ty tvoří třetí bod mého životního programu – jednou se dostanou českému museu, kde bys je nyní marně hledal. Proto ta starost o knížky ve Stěžerách!

A tak se držím hesla, že nechvalno nám tak žíti, aby po nás památka nezůstala – pravil jeden starý český pán. – Uvidíme, co ze všeho toho ještě pojde! /…/ Rusínky posílají předměty pro Národní bazar na pomník Ševčenkův. Něco předmětů obdrželi z Prahy. Přemýšlej, zdali by i z Černilova se nedalo něco poslati, kupř. děti by mohly cosi vyšíti apod. Zde by to vzbudilo sensaci, že české děti atd. na pomník Ševčenkův. Ty jsi mezi Rusíny již znám. Nezapomeň. Předměty se posílají pod adresou: sl. Irena Herasymovyčová (znáš ji přece, dceruška sudího), Janov pod Lvovem. Ona pak zasýlá o došlých zásilkách zprávy do ´Dila´. Zajisté i p. Herasymovyče, redakci ´Dila´, p. Šuchevyče, sl. Šestákovy (nyní: Lvov, ul. Lyczakowska č. 4) aj. pozveš na svou veselku? /…/

V lednu jsem si ulovil plicní katar a nyní mne trápí – piji koňak a léčím se. Nevím, co přinese jaro v té příčině, bojím se souchotin, znáš mě přece. Kdykoliv jedu po dráze, tož v Bortnikách onen přednosta vždy mne zve nahoru do pokoje na občerstvení – dokonalý pán. /…/

Upomínky na pobyt Rusínů na Hradecku /v roce 1891/ vyhynuly? Zde se stále vzpomíná na Čechy. Nyní v sousedním Rohizně (jeli jsme skrz) učitel dostal dovolenou kvůli léčbě kataru žaludku na tři měsíce a děti tak dlouho nebudou chodit do školy. Tady jsou ještě školské poměry?!...

Již tě srdečně pozdravuji a líbám Řř.“

Je zajímavé, jak se v rámci tohoto dlouhého dopisu častokrát zřetelně mění pisatelova nálada. O upřímnosti jeho líčení nemusíme pochybovat, zároveň se však nelze zbavit dojmu, že Řehoř velmi snadno a rychle podléhal chvilkovým náladám – přispíval k tomu jistě jeho neveselý zdravotní stav. V jistém směru je dopis dokladem zajímavě ilustrujícím závěr jeho posledního delšího pobytu v Haliči. Na podzim roku 1893 už bydlel ve své vysněné Praze, aniž by to ovšem přineslo vyřešení všech jeho problémů…

(boz)

< Předchozí | Následující >