Ukrajinská báseň o Husově svátku z roku 1925

Vztah Ukrajinců k Mistru Janu Husovi je velmi specifický a snad i unikátní. Souvisí s významnou a takřka kultovní rolí, kterou si v této zemi uchovává dílo Tarase Ševčenka. Jeho báseň „Kacíř“ z roku 1845 zprostředkuje dodnes informace o Husově osudu prakticky každému Ukrajinci. Navíc byla část Ševčenkova textu zhudebněna v 19. století Mykolou Lysenkem a vznikala také jeho divadelní a výtvarná zpracování.

„Slovanské nebe“ Romana Lubkivského a jeho „česká čtvrť“

Pražské působení básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) v diplomatických službách Ukrajiny v letech 1992–1995 si my starší dobře pamatujeme a v dobrém na ně vzpomínáme. Tehdy jsme ale neznali podání o vzniku velvyslancova příjmení. Bylo prý kdysi odvozeno od Lupkovského průsmyku, propojujícího u Medzilaborců východní část Slovenska a Polska.

Poezie v česko-ukrajinských vztazích

Skutečnost, že je 21. březen už od roku 2000 také Světovým dnem poezie, mi úplně unikla. Právě to ale dalo podnět k napsání článečku, které už bylo v rámci těchto webových stránek na čase, ale prostě si dalo na čas. Chci se tu stručně zamyslit nad dvěma dílčími skutečnostmi, které navozuje tento svátek v kontextu česko-ukrajinských vztahů.

Amputace – čeho všeho vlastně?

Počátkem letošního roku byl v Knihovně Václava Havla prezentován nevšední literární a zároveň dokumentaristický sborník. V knize obdélníkového formátu dominují překlady poezie čtyř převážně ruskojazyčných autorů. Dále zde najdeme překlad scénářů dvou dokumentárních filmů. Všechna tato díla vznikla jako ohlas už skoro šest let trvající války, způsobené ruskou agresí proti Ukrajině.

Ukrajinsko-krymskotatarská literární antologie s fíkovou příchutí

Knížka, které zde chci věnovat pozornost, je nazvaná podle fíkovníku či jeho plodu a je dvojjazyčná. Hlavní, výše posazený a větší název je krymskotatarský, jinak je však podíl obou jazyků v knize prakticky identický. Málokterý ze čtenářů (včetně mne) zná obě zmíněné řeči. Proto se tato „předběžná recenze“ omezuje na texty psané ukrajinsky, kterých napočítáme ke čtyřicítce.

Třetí z básnických ohlasů „Ukrajiny v druhé světové“: Petr Křička

Dva nedávno otištěné příspěvky upozornily na básnická díla Františka Hrubína a Ludvíka Aškenazyho, spjatá s boji druhé světové války v Ukrajině. Dnes uzavíráme malý cyklus, inspirovaný osmdesátým výročím počátku zmíněného konfliktu, třetí částí. Tentokrát půjde o několik prací českého básníka o něco starší generace.

Hořící město Čuhujiv v básni Ludvíka Aškenazyho

Vraťme se znovu k tématu, které tu bylo otevřeno v souvislosti s osmdesátým výročím počátku druhé světové války. Jak byl vlastně vnímán v českém prostředí její dopad na ukrajinské území přímo za války i po ní? Promítly se tyto reálie do české literatury? A pokud ano, přežila příslušná díla a dají se i dnes číst? Také tohle téma patří do širokého spektra česko-ukrajinských vztahů.

Válečná báseň Františka Hrubína „Lysyčansk“

V moderní české poezii nenajdeme mnoho prací s ukrajinskou tematikou. V 19. století se po nějakou dobu rozvíjel zájem řady českých autorů o ukrajinské dějiny kozácké doby i některé jejich slavné osobnosti. Když se před koncem 19. století vyčerpal, tak se žádné náhradní, přitažlivé a potřebné téma nenašlo.

Kunderovy překlady a české vnímání „kvetoucí Ukrajiny“ kolem roku 1950

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Dva další básníci ukrajinské Pražské školy v češtině

Už skoro dvacet let vycházejí drobné překladové výbory z tvorby ukrajinských básníků, jejichž seskupení je tradičně nazýváno Pražskou básnickou školou. Vytrvalá snaha o prezentaci této etapy česko-ukrajinských literárních (ale i jinak definovatelných) vztahů za první republiky zasluhuje uznání. Po osmileté přestávce můžeme přivítat další pokus.