Kunderovy překlady a české vnímání „kvetoucí Ukrajiny“ kolem roku 1950

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Dva další básníci ukrajinské Pražské školy v češtině

Už skoro dvacet let vycházejí drobné překladové výbory z tvorby ukrajinských básníků, jejichž seskupení je tradičně nazýváno Pražskou básnickou školou. Vytrvalá snaha o prezentaci této etapy česko-ukrajinských literárních (ale i jinak definovatelných) vztahů za první republiky zasluhuje uznání. Po osmileté přestávce můžeme přivítat další pokus.

Barrandovské náměstí a Praha očima ukrajinského básníka

Osmatřicetiletý Oleh Kocarev si už v Ukrajině udělal jméno nejen jako básník i prozaik, ale i jako odborník, který se snaží postihnout moderní zákruty vývoje ukrajinské poezie. V Brně mu vyšla překladová knížka před čtyřmi lety, teď přibyla druhá. Vydaná byla pražskou Městskou knihovnou a souvisí s autorovým předloňským pobytem.

Jubilant Milan Kundera jako překladatel z ukrajinštiny

Devadesátiny česko-francouzského romanopisce Milana Kundery připadly na letošní první duben. V českém prostředí vyvolaly značnou pozornost. Zájem se soustředil na Kunderovu tvorbu posledních desetiletí, nikoli na její počátky. Nás v této souvislosti zaujala na samém sklonku „Kunderova měsíce“ ukrajinská epizoda jeho tvorby.

Nad Iljičovými polibky, které se nás netkly

Útlá, provokativně nazvaná sbírka Vána Kruegera, přeložená Miroslavem Tomkem, se neomezuje pochopitelně jen na ten nebo onen Leninův polibek. Takovýto projev Leninovy přízně by celý svazeček nenaplnil, navíc představa polibku od tohoto nebo jakéhokoli jiného diktátora či diktátorky působí příliš neobvykle, ba až perverzně…

Neznámý text premiéra Avgustyna Vološyna z roku 1939

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.

Narodit se v Černivcích, jmenovat se po Chersonu, tvořit v Odese

V Praze oslavil své osmašedesátiny básník, který dlouhá léta tvořil v ruštině, ale nově píše také ukrajinsky, Borys Chersonskyj alias Boris Chersonskij. Záleží na tom, zda jméno a příjmení transkribujeme do češtiny z ukrajinštiny nebo ruštiny. Zdánlivě jsou ta dvě „i“ nebo „y“ nepodstatná, ale problém je právě v oné zdánlivosti.

Básně a překlady Lese Taňuka

V rámci ediční řady Šistdesjatnyky byl znovu připomenut výrazný zjev ukrajinského divadelníka, publicisty a občanského činitele Lese Taňuka (1938–2016). Stalo se tak prostřednictvím jeho méně známé poezie, zastoupené vlastními i překladovými texty. Pořadatelkou svazku se stala Taňukova dcera Oksana, rovněž spojená s divadlem.

Anastasija Dmytruk: křehká i bojovná autorka

Škála jmen na literární mapě Ukrajiny se v uplynulých třech letech výrazně rozšířila. Zároveň vstoupila do poezie i prózy témata, jejichž existenci by jen málokdo dokázal předvídat. Obojí, nové spisovatelské jméno i obranně-válečnou tematiku, spojuje zjev Anastasiji Dmytruk. Setkání s ní se uskutečnilo 5. června na pražské filozofické fakultě.

Máchův „Máj“ a Ukrajinci

První květnový den je u nás tradičně spojen se vzpomínkou na krátký, ale rušný život Karla Hynka Máchy a na jeho vrcholnou básnickou skladbu. „Máj“, který autor vytvořil a vydal na sklonku života, hledal cestu k ukrajinskému čtenáři poměrně dlouho. Jeho úplný překlad byl vydán až koncem 20. století.