Literatura

Ve třetím příspěvku letošního letního cyklu se autorka dotkla svým způsobem ukrajinského kozáckého motivu. Ten ji nepochybně zaujal, a proto jej důkladně představila českým dětem v souboru pohádek, nazvaném Jak čerti na světě vyhynuli. Tato knížka byla vydána v r. 1965 s výraznými ilustracemi Miloslava Váši a zaznamenala čtenářský úspěch. Setkal jsem se s lidmi, kteří si ji pamatují dodnes.

Tento krátký text se mohl zrodit třeba při náhodném vyhlédnutí do jednoho z pražských dvorů, třeba v Bubnech nebo na Letné, kde jeho autorka prožila několik desetiletí. Na přesném místě ovšem vůbec nezáleží. Jde spíš o způsob vnímání světa, který odlišuje vnímavého či umělecky založeného člověka od člověka nelétavého.

Vracíme se letos v létě potřetí а nаposledy k drobným prózám autorky, bez které bych tu nebyl. Vybral jsem z její knížky, vydané ukrajinsky v roce 1968 v Prešově, překlady asi desítky miniаtur. Z tematického hlediska už ovšem nepůjde ani o Sázavské motivy z předminulého roku, аni o Karpatské ohlasy z loňska.

Před českou ukrajinistikou stojí dnes asi více úkolů a výzev než kdykoli dříve. Velmi aktuální je upřesňování okruhu otázek, kterým by se odborníci tohoto zaměření měli věnovat, a lepší zprostředkování jejich znalostí i nových zjištění českým zájemcům, jejichž počet by bylo žádoucí rozšířit. Důležité jsou ale také akce zaměřené pro domo sua, mezi které patřil online seminář konaný 3. června.

Ukrajinská literatura posledních let se musí stále vracet ke konfliktu své země s Ruskem. Hledá a popisuje sobě vlastními prostředky jeho příčiny, průběh i možné důsledky. Mezi knihy tohoto typu, které vzbudily pozornost, patří také „Docja“ – kniha, v jejímž názvu je využita mazlivá podoba ukrajinského označení pro dceru. Hlavní hrdinka románu ale vyrůstá a dozrává bez přítomnosti rodičů. „Docjou“ se stane až pro skupinu lidí, se kterými ji svede osud v centru ukrajinského Donbasu.

Ukrajinskému autorovi několika básnických knih, rodákovi z Ternopole, vyšla v českém překladu pořízeném Miroslavem Tomkem pozoruhodná sbírka. Mimochodem, některé texty téhož autora převedl do češtiny a vydal časopisecky Alexej Sevruk. Mohli bychom se tedy pokoušet o zajímavé srovnávání toho, jak původní znění vnímali dva různí překladatelé.

Ne každý Ukrajinec by dnes dokázal odpovědět na otázku, čím byla tzv. „revoljucija na graniti“ z října roku 1990. Jednalo se o dva týdny trvající hladovku vysokoškolských studentů ze Lvova i Kyjeva v prostoru stanového městečka v centru ukrajinské metropole – tam, kde se později (v letech 2004 a 2013) uskutečnily oba slavné majdany.

Krymský obyvatel – Rus národností a Ukrajinec přesvědčením – se stal obecně známou osobností poté, co prožil pět let jako politický vězeň statečně vzdorující putinovskému bezpráví. Dnes se o něm mluví a ví podstatně méně než v létě a na podzim roku 2018, kdy absolvoval a přežil neobvykle dlouhou hladovku. Už v té době se objevovaly úvahy o tom, jaký je tvůrčí potenciál muže, potrestaného tak krutě za odpor proti ruské okupaci Krymu.

Dnes končíme malý triptych příspěvků motivovaných jubileem slavné ukrajinské básnířky. Poslední část je věnována poměrně dlouhému období, které následovalo už po smrti Lesji. Do popředí tu vystupují dvě spisovatelčiny sestry a jeden z jejích synovců. Básnířka zůstala díky jim všem v Praze nadále přítomna. Zasloužili se o to neméně také čeští překladatelé jejího díla, ale o těch bude řeč jindy.

Už jste někdy potkali na procházce lesem tukoně? Že ani nevíte, co jsou tukoni zač? Jedná se o postavičky, které se starají o svůj les, mění svoje zbarvení podle ročního období a přátelí se i s ostatními obyvateli lesa. Každá z nich pečuje o něco jiného – někdo má na starost ukládání zvířat k zimnímu spánku, někdo pečuje o květiny a někdo zase o ptáky.