Před padesáti lety (XLII): Ukrajinské marginálie v týdeníku Listy

Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.

Ukrajinské knihy a knižní ilustrace k vidění v Praze

Aktivity letošního pražského jara, související s Ukrajinou, kulminovaly před polovinou května. V několika dnech se sešly akce v rámci uznávaného festivalu Svět knihy, první koncert obnoveného sboru, jdoucího ve stopách Ukrajinské republikánské či republikové kapely, a promítnutí dvou ukrajinských dokumentárních filmů.

Dva další básníci ukrajinské Pražské školy v češtině

Už skoro dvacet let vycházejí drobné překladové výbory z tvorby ukrajinských básníků, jejichž seskupení je tradičně nazýváno Pražskou básnickou školou. Vytrvalá snaha o prezentaci této etapy česko-ukrajinských literárních (ale i jinak definovatelných) vztahů za první republiky zasluhuje uznání. Po osmileté přestávce můžeme přivítat další pokus.

Barrandovské náměstí a Praha očima ukrajinského básníka

Osmatřicetiletý Oleh Kocarev si už v Ukrajině udělal jméno nejen jako básník i prozaik, ale i jako odborník, který se snaží postihnout moderní zákruty vývoje ukrajinské poezie. V Brně mu vyšla překladová knížka před čtyřmi lety, teď přibyla druhá. Vydaná byla pražskou Městskou knihovnou a souvisí s autorovým předloňským pobytem.

Nad Iljičovými polibky, které se nás netkly

Útlá, provokativně nazvaná sbírka Vána Kruegera, přeložená Miroslavem Tomkem, se neomezuje pochopitelně jen na ten nebo onen Leninův polibek. Takovýto projev Leninovy přízně by celý svazeček nenaplnil, navíc představa polibku od tohoto nebo jakéhokoli jiného diktátora či diktátorky působí příliš neobvykle, ba až perverzně…

Neznámý text premiéra Avgustyna Vološyna z roku 1939

Řeckokatolický kněz, pedagog a publicista Msgre Avgustyn Vološyn (Augustin Vološin) je postavou, která náleží, byť ne stejnou měrou, do českých, československých i ukrajinských dějin, ale i do dějin své užší vlasti, která za jeho života vystřídala nemalou řádku jmen. Přitom ji Ivan Olbracht označil za „zemi beze jména“.

Krátké záběry Olega Sencova z vlastního dětství

Až příliš tiše a nenápadně vyšel před několika měsíci překlad osmi krátkých, komorně laděných textů Olega Sencova, které přeložila Petruška Šustrová. Autorovo jméno je velmi známé i mimo Ukrajinu, byť se o to jen zčásti zasloužila jeho tvorba. Více se ví jak o hanebném procesu se Sencovem, tak o jeho loňské hladovce.

Narodit se v Černivcích, jmenovat se po Chersonu, tvořit v Odese

V Praze oslavil své osmašedesátiny básník, který dlouhá léta tvořil v ruštině, ale nově píše také ukrajinsky, Borys Chersonskyj alias Boris Chersonskij. Záleží na tom, zda jméno a příjmení transkribujeme do češtiny z ukrajinštiny nebo ruštiny. Zdánlivě jsou ta dvě „i“ nebo „y“ nepodstatná, ale problém je právě v oné zdánlivosti.

Čtyři lidské osudy z ukrajinského Hoholeva

Vzpomínky na Holodomor se už stala i na české půdě koncem listopadu samozřejmostí. Nelze se přitom vyhnout slovům a údajům, které už zazněly. Pokusil jsem se proto nahlédnout pětaosmdesáté výročí hladové smrti, která se stala vedle Stalina na několik měsíců vládkyní většiny Ukrajiny, spíše komorním způsobem.

Po můstku mezi zemí a nebem – přes Čechy, Karpaty a Ukrajinu

Kniha „Můstek mezi zemí a nebem“ vyšla před čtyřmi roky. Naše maminka se tam vyznala jednak ze vztahu k muži, se kterým strávila skoro půl století a který sehrál roli vlastního i nevlastního otce jejích čtyř děti, jednak ze vztahu k několikrát spatřeným Karpatům.