Oděsa

Výlet do dunajské delty jsem vůbec neplánoval. Zorganizoval ho kamarád Oleg, když kvůli nepřízni počasí nevyšla sobotní návštěva Bilhorodu-Dnistrovského. Ústí Dunaje do Černého moře se prý musí vidět, navíc se mi něco takového hned tak nepoštěstí. A Vilkovu, jak se místo jmenuje, se říká ukrajinské Benátky.

Poloha a historický vývoj předurčily Oděse být městem označovaným v moderním newspeaku frekventovaným a multikulturním.

Být v Oděse a nejít do operního divadla je něco podobného, jako být v Praze a nejít se podívat na Orloj. Prostě hřích a škoda.

“Ech, Oděso, ty perla jsi u moře, ech Oděso, poznalas mnoho hoře, ech, Oděso, veselý jižní kraj, žij moje Oděso a vzkvétej dál,” zpívá se v jedné z mnoha oděských písní.

Trochu historie nezaškodí. Nejsem historik, předávám, jak jsem koupil, případné nepřesnosti možná opraví jiní, třeba Bohdan.

Kolem třetí ráno nás, asi padesát lidí, možná víc, možná míň, odvezli na moskevské letiště Vnukovo a posadili do TU 104. Brzo ráno, za svítání, jsme přistáli na letišti v Oděse. Nádherné ráno, vanul klidný větřík, ve vzduchu bylo cítit něco, co jsem doposud neznal. Moře, u něhož mi bylo souzeno strávit dalších skoro deset let. A nikdo tam na nás nečekal.