Pražské jaro

V tomto cyklu jsme sledovali události a skutečnosti, které ovlivňovaly na konci šedesátých let 20. století vzájemný vztah Čechů a Ukrajinců. Vyčerpat toto téma v úplnosti nebylo, nehledě na velký počet pokračování, možné. Doufám ale, že shromážděný materiál bude užitečný při dalším zkoumání této tematiky.

V našem cyklu, věnovaném ukrajinským aspektům roku 1968, zatím nefiguroval jeden ze zajímavých svědků tehdejších událostí. Nebyl z Kyjeva – celý život působil v regionu bezprostředně sousedícím s Československem. V českém prostředí se o někdejším zakarpatském stranickém předákovi Juriji Ilnyckém celkem nic neví.

Už více než půldruhého roku tu po kouscích skládáme mozaiku někdejších ukrajinských pohledů na rok osmašedesátý. Ne všechno se do tohoto cyklu vešlo a navíc zůstává ještě leccos utajeno ve starých svazcích novin a časopisů nebo v kartonech s archivními písemnostmi. Zatím v našem cyklu nezaznělo jedno důležité jméno – Leonid Pljušč.

Osmadvacátý den října byl za komunismu proměněn z nejvýraznějšího státního svátku první republiky v bezzubý Den znárodnění. Rok 1968 přinesl změnu – shodou okolností za situace, kdy od založení republiky uplynulo půlstoletí. Náhle bylo nutno, stejně jako za protektorátu, pokusit se o uhájení jejích tradic a suverenity.

Jméno obce Čierna nad Tisou znal před půlstoletím, v létě roku 1968, každý občan Československa, znělo však po tři dny i v mnoha zahraničních jazycích. V této pohraniční obci a železniční stanici na jihovýchodě Slovenska jednaly po tři dny československá a sovětská stranická delegace o nahromaděných sporných otázkách.

Psali jsme v minulých částech cyklu několikrát o dílčích projevech ukrajinské přítomnosti v Praze a Česku v jarních měsících roku 1968. Teď je na čase podívat se na vztahovou problematiku z druhé strany. Zatím jsme popsali jen v malém rozsahu, jak se události Pražského jara projevily na ukrajinském území, především v Kyjevě.

Ve svém výkladu jsem se, ač nerad, notně opozdil. Proto teprve nyní dochází na jednu z hlavních česko-ukrajinských událostí roku 1968. Měly jí být tzv. Dny ukrajinské kultury. Jejich obsah však měl málo společného s tehdejším československým děním. Vždyť právě tehdy vrcholily demokratizační tendence Pražského jara.

V předchozích částech tohoto cyklu jsme se snažili sledovat přetváření česko-ukrajinských vztahů v období Pražského jara přednostně po linii Praha – Kyjev. Mimo pozornost tak zůstávali Ukrajinci severovýchodního Slovenska neboli Prešovska. Také těm nabídly tehdejší události nové, ale jak se brzy ukázalo, velmi ošidné možnosti.

Březen roku 1968 byl měsícem, kdy už Pražské jaro jako fenomén společensko-politický jednoznačně prorazilo hráze. Prosazovala se nebývalá míra občanských svobod a aktivit, vycházel už slavný týdeník Literární listy. Své funkce opouštěli jeden za druhým různí činitelé předlednového režimu a nakonec i ten nejvyšší státní představitel.

Na krátkou existenci Republiky Biafra a na její vojenské potlačení si dnes vzpomene už málokdo. Byl to však fenomén, který zapadl do atmosféry nadějí konce šedesátých let, vrcholících v roce 1968. Jsou lidé, jimž bylo tehdy kolem patnácti a kteří vzpomínají na Biafru dodnes. Ale co měl jeden neuskutečněný africký stát společného s Ukrajinou?