„Ať žije Ukrajina!“ (Berlínská stať J. V. Friče z roku 1868)

Básník a publicista Josef Václav Frič (1829–1891) byl velmi pozoruhodnou postavou českého politického i literárního života 19. století. Účastnil se aktivně revolučních událostí let 1848 a 1849, pykal za to jako politický vězeň, a poté se pokoušel bojovat za českou samostatnost v západoevropském exilu. Teprve v závěru života se mohl vrátit do Prahy a ještě se bezprostředně zapojit do českého národního úsilí.

Od Tomáše Pešiny z Čechorodu k Volodymyru Zelenskému

Dostali jsme svolení k tomu, abychom čtenáře seznámili s příspěvkem a překladem našeho čelného barokisty a latinského filologa dr. Martina Svatoše. Tento na slovo vzatý odborník nám předkládá velmi zajímavou paralelu, spojující publicistické dílo jednoho z českých barokních historiků se současnými, válkou vynucenými projevy ukrajinského prezidenta. Máme možnost poznat, jak mohou být propojeny události a projevy vzdálené navzájem více než tři a půl století. (red.)

Vladivostocké úvahy o ukrajinsko-českém spojenectví (1919)

Nedávné 103. výročí vyhlášení československé státnosti upozornilo znovu na potřebu zkoumání stavu a vývoje česko-ukrajinských vztahů v době, kdy oba národy usilovaly o dosažení nezávislosti a o její uznání světovými velmocemi i ostatními státy. Bude třeba prozkoumat tehdejší periodika, vydávaná v českém i ukrajinském jazyce, a najít co nejvíce dokladů, ilustrujících tehdejší vzájemné vztahy.

Návraty do roku 1991 (3). Ukrajina ve „Studentských listech“

Od konce roku 1989 nastaly základní změny v české informační politice. Obnovení svobody tisku mělo vliv i na způsob psaní o světě, a to se týkalo také už skomírajícího Sovětského svazu a jeho jednotlivých součástí. Více a otevřeněji se náhle mohlo psát také o sovětské Ukrajině. Vědělo se o ní málo, přestože právě ona s Československem bezprostředně sousedila.

Dvě česká svědectví o válce v Donbasu

Na konci roku 2020 se dá celkem s jistotou konstatovat, že většina českých občanů neví celkem nic o trvající válce v Donbasu. Od léta letošního roku tento konflikt ještě více zneviditelnilo příměří. To je sice o něco pevnější a stálejší než všechna předchozí a snížilo počet obětí, zároveň však konflikt protahuje jakoby do nekonečna.

28. říjen jako symbol i vzor pro ukrajinskou emigraci

Den 28. října zůstal státním svátkem České republiky i po rozpadu Československa, s jehož rozvojem byl od roku 1918 nerozlučně spjat. Meziváleční ukrajinští emigranti vnímali a uctívali existenci takového svátku. Sami vzpomínali podobně důležitých dní ukrajinského roku 1918 (byly to 25. leden a 1. listopad), které jim nakonec nezávislost nepřinesly. Už proto vnímali 28. říjen jako určitý vzor.

Publicistika Josyfa Sirky po třech a půl letech

Publicistický žánr hraje v podmínkách nezávislé, ale složitě se vyvíjející Ukrajiny značně velkou úlohu za situace, kdy země čelí každodenní či spíše každohodinové informační agresi svého mocného souseda. Až příliš často máme přitom dojem, že Ukrajinci, ale nejen oni, zůstávají v boji s nepřátelskou propagandou o krok či dva pozadu.

První české překlady prací Mychajla Drahomanova (1895)

Míra povědomí o životě a díle Mychajla Drahomanova (1841–1895) zůstává v současné Ukrajině poněkud ve stínu známosti a popularity jiných osobností. V dějinách Ukrajiny a ukrajinského myšlení zaujímá přitom Drahomanov pevné místo někde na půl cesty mezi pokolením Tarase Ševčenka a generací Hruševského, Vynnyčenka a Petljury. Od smrti M. Drahomanova nás dělí v těchto dnech 125 let.

Před 50 lety (LIV): Ukrajinský exilový prezident o Pražském jaru ´68

Stav ukrajinského exilu umožňoval koncem šedesátých let daleko přesnější a svobodnější vnímání tzv. Pražského jara, než tomu bylo v sovětské Ukrajině. Ukrajinští emigranti, z nichž mnozí žili do roku 1945 na českém území, mohli psát o událostech v Československu na základě přesnějších informací a bez cenzurního dohledu.

Před 50 lety (LI): „Kraj Nikoly Šuhaje“ v českém pohledu let 1968 a 1969

Čeká nás pokus o závěrečnou charakteristiku česko-ukrajinských vztahů v letech 1968 a 1969. Ještě předtím je třeba všimnout si jedné speciální, regionální kapitolky. Zakarpatská Ukrajina – někdejší Podkarpatská Rus – zůstává i dnes, po půlstoletí, regionem, který zaujímá v českém vnímání Ukrajiny zvláštní místo. Bylo tomu tak i v roce Pražského jara?