Kyjev

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Česká republika má kraje a okresy, Ukrajina má oblasti a rajony. Českou republiku bez problému přejedete z východu na západ za méně jak dvanáct hodin. Noční vlak jede z Ivano-Frankivsku do Kyjeva dvanáct hodin, načež jeho konečná stanice, Berďansk, je ještě dalších dvanáct hodin daleko.

Prohlížení českého tisku z počátků tzv. normalizace je velmi smutným zážitkem, zvláště pro pamětníka. Může sledovat, jak rychle se husákovskému vedení KSČ podařilo podrobit noviny i časopisy normalizačním požadavkům. Během několika měsíců se beze stopy, na celých dvacet let, vytratily svobody z jara roku 1968, ale i zbytky už do jisté míry liberálního ovzduší několika předcházejících let.

V roce 2014 oslovovaly ukrajinské události obyvatele České republiky, resp. jejich část, více a bezprostředněji než dnes. Málokdo si dnes vybaví, že na jaře roku 2014 bylo možno v Praze postupně navštívit tři výstavy tehdy zcela svěžích snímků, které zachycovaly a pro budoucnost zvěčnily dění na Majdanu.

Dovolte mi se ještě jednou krátce vrátit k projektu "Aftermath VR: Euromaidan ve virtuální realitě" a k projekci, která se uskutečnila 21. února. Tentokrát nejenom z obsahové stránky, ale zejména z pohledu využití nových technologií v dokumentaristice.

Sedmý dopis byl napsán dva dny po útěku poraženého a poté sesazeného prezidenta Janukoviče z Kyjeva. Kdo si vzpomene na ty dny, vybaví si atmosféru nevěřícné radosti z toho, že kyjevské události skončily právě takto. Ale v pozadí žilo zároveň vědomí toho, co říká Viktor Dyk v básni z 28. října 1918: „boj teprve nám nastává…“

Šestý dopis přátelům následoval bezprostředně po předcházejícím. V Kyjevě tekla už druhý den po sobě krev ve velkém a situace vypadala v těch chvílích už opravdu zle. Podrobnosti v tomto dopise popisovány nejsou, to snad ani nešlo. Spíše se jednalo o potřebu zúčtování se silami a osobami, které Ukrajinu do takového stavu přivedly.

Na další svůj dopis jsem nechal čtenáře dost dlouho čekat, přestože situace v Kyjevě už směřovala k dramatickému rozuzlení, jak naznačuje závěr. Netušil jsem tehdy ještě, jak dlouho může trvat ono vzájemné přetahování obou soupeřů – režimu a opozice. Doprovázel je bohužel zvyšující se počet obětí, narůstající tehdy stále ještě pomalu.

Z Charkova se vracíme zpět do Kyjeva, kde už bylo tehdy ve vzduchu cítit, že je nezbytné rozhodnutí zdánlivě patové situace. Ve čtvrtém dopisu jsem se vydal po paměti z Chreščatyku vzhůru po ulici Hruševského. Chodil jsem tam několikrát o řadu let dříve a něčím mne ta ulice přitahovala. Kdo by si ale tehdy dokázal představit její budoucí úlohu…

Zdánlivě bylo už v našem cyklu řečeno o různých vazbách Ukrajiny na fenomén Pražského jara 1968 a na jeho ozbrojené potlačení téměř vše podstatné. Zbývá už jen několik pokračování. Boj o svobody, získané v první polovině roku 1968, totiž pokračoval přinejmenším do dubna 1969, kdy se moci nad KSČ chopil Gustáv Husák.