Kyjev

Ač jsem zvyklý trávit v Ukrajině Vánoce a Silvestr, tentokráte mi to nevyšlo. Rozhodl jsem se navštívit Ukrajinu na začátku února, kdy mám narozeniny. Jediná smysluplná možnost, jak se dostat do Ukrajiny, je mít hotový PCR test – pojištění pro případ onemocnění Covid-19 je samozřejmostí.

Ne každý Ukrajinec by dnes dokázal odpovědět na otázku, čím byla tzv. „revoljucija na graniti“ z října roku 1990. Jednalo se o dva týdny trvající hladovku vysokoškolských studentů ze Lvova i Kyjeva v prostoru stanového městečka v centru ukrajinské metropole – tam, kde se později (v letech 2004 a 2013) uskutečnily oba slavné majdany.

Pokud jsem popisovala předešlé cesty na tomto výletě jako peklo či brutální, tak vůbec nevim jak popsat tyto. Jak když to přejede traktor, do asfaltu navrtá nepravidelný díry tak, že se prostě nedají objet ani když se sebevíc snažíš a boční cesty po poli v noci vidět spíš nebyly... Jestli někam dojedeme, tak to bude zázrak.

O ukrajinské kultuře se v Česku téměř nemluví… až na Černobyl, Gogola a Bulgakova (vše v souvislosti s Ruskem), v médiích se také útržkovitě objevil Majdan a Donbas, komik v prezidentském křesle, největší prostor ale dostávají „levné pracovní síly“ z řad ukrajinských mužů a žen. O polsko-ukrajinské válce platí totéž, člověk se dozví mnohem víc z návštěv polských muzeí a filmů než z hodin dějepisu na českých středních školách. Nicméně Ukrajina, respektive stereotypy, nejsou v Česku vnímány tak pejorativně jako ty polské, dalo by se říct, že jsme vůči Ukrajině takoví… apatičtí.

Před více než šesti lety hostila Knihovna Václava Havla ve svém tehdejším působišti na Starém Městě výstavu fotografií Eugena Kukly. Jeho „Svědectví z ulic Kyjeva“ představovalo pětapadesát barevných i černobílých obrázků. Byla to jistě jen část autorovy kyjevské žně, uvedla nás však přímo in medias res – do osudové ukrajinské „horké zimy“.

Jméno Andreje Brodije najdeme v každé obsáhlejší příručce o postavách československých a někdy i českých dějin. Většinou je zmiňováno v nelichotivých souvislostech. Jednalo se totiž o jednoho z politiků, kteří reálně podporovali dezintegraci první republiky záměrem odtrhnout Podkarpatskou Rus a připojit ji k územně „okrájenému“ Maďarsku.

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Česká republika má kraje a okresy, Ukrajina má oblasti a rajony. Českou republiku bez problému přejedete z východu na západ za méně jak dvanáct hodin. Noční vlak jede z Ivano-Frankivsku do Kyjeva dvanáct hodin, načež jeho konečná stanice, Berďansk, je ještě dalších dvanáct hodin daleko.

Prohlížení českého tisku z počátků tzv. normalizace je velmi smutným zážitkem, zvláště pro pamětníka. Může sledovat, jak rychle se husákovskému vedení KSČ podařilo podrobit noviny i časopisy normalizačním požadavkům. Během několika měsíců se beze stopy, na celých dvacet let, vytratily svobody z jara roku 1968, ale i zbytky už do jisté míry liberálního ovzduší několika předcházejících let.

V roce 2014 oslovovaly ukrajinské události obyvatele České republiky, resp. jejich část, více a bezprostředněji než dnes. Málokdo si dnes vybaví, že na jaře roku 2014 bylo možno v Praze postupně navštívit tři výstavy tehdy zcela svěžích snímků, které zachycovaly a pro budoucnost zvěčnily dění na Majdanu.