Politika

Současná podivná a neklidná doba odsouvá do jiné časové kategorie to, co tu bylo ještě docela nedávno. „Doba předkoronavirová“ se svými kulturními i světovými akcemi skončila náhle a rychle zhruba před týdnem. Posledním jejím větším projevem v oblasti česko-ukrajinských vztahů byla beseda, která se konala 9. března. Zájemci se v Knihovně Václava Havla setkali se čtyřmi známými novináři.

Všude kolem nás je teď plno vzpomínání na události třicet let staré včetně hodnocení celého následujícího vývoje. K napsání této vzpomínky a úvahy v jednom přispěl i dotaz ukrajinského diplomata, který se do Prahy dostal až počátkem 90. let. Jde o to, co měl společného pražský 17. listopad 1989 s tehdejším děním v prostředí českých Ukrajinců.

Píšu tuto noticku v den klidu před nedělními parlamentními volbami v Ukrajině. Počítám-li dobře, jsou osmé za dobu její nezávislosti, resp. od roku 1994. Jako českého občana se mne tato událost bezprostředně netýká, vnímám ovšem určité napětí a očekávání, které ji doprovázejí. Že by byl v neděli 21. 7. konečně zvolen „ten pravý parlament“ a vše se pohnulo k lepšímu?

Tři týdny, které dělily jednání v Čierné nad Tisou a sovětskou intervenci do Československa, byly dobou velice dramatickou. Vyvrcholily zde také všechny předchozí snahy československých Ukrajinců, ať byly zaměřeny na perspektivu jejich života v zemi, kde zůstávali nepočetnou menšinou, nebo na vztahy se sovětskou Ukrajinou.

V plném a nezměněném znění přinášíme vyjádření ukrajinských organizací v České republice ke zvolení Zdeňka Ondráčka do čela Sněmovní komise pro kontrolu GIBS.

Jen málokterý český zájemce zná výsledky práce ukrajinských sociologů, přestože jejich pracovní obor se může vykázat slušnou tradicí. V důsledku svých nedostatečných znalostí tak můžeme zůstat přes nejlepší úmysly uzavřeni v kategoriích, které vycházejí ze středoevropské nebo jen z české perspektivy.

Středeční ráno: nelze přehlédnout zlověstný titulek webového zpravodajství. Mluví o smrti pěti ukrajinských politologů při autonehodě na Volyni. Mezi oběťmi je uveden i Oleksandr Nykonorov z Donbasu. Zpráva je během dne potvrzena a přichází bezmocný smutek.

Ukrajina se stala po roce 1991 mimo jiné „zemí návratů“. Tak jako do jiných východoevropských zemí se na její území mohli začít vracet na čas či trvale emigranti: především ti, kteří museli odejít ze země v roce 1944, aby se vyhnuli životu v obnoveném stalinistickém systému. Známe ale případy návratů přes ještě delší časovou hranici.

Na české divadelní scéně se objevil zřejmě jen jeden ohlas přelomových ukrajinských událostí z r. 2014. Představení nazvané „Slepice není pták, Ukrajina není cizina“ je dílem Davida Zelinky. Hra je čas od času prezentována v obou zemích komorním divadelním kolektivem „Teď, nádech a leť“.

Citát o ptáčkovi zobajícím z ruky zazněl při zasedání československé exilové vlády v Londýnu dne 30. ledna 1945: první část pronesl ministr Majer, druhou jeho kolega Feirabend. Nekomunističtí členové vlády tak komentovali její pozici ve vztahu k sovětskému spojenci. Ač se uvedený citát v dané chvíli týkal československého vztahu k tehdejší polské otázce, měl širší platnost.