Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (1). Založení Ukrajinské hospodářské akademie na jaře r. 1922

Slogan, používaný v polabském městě již v první polovině minulého století, mne zaujal už dávno – možná právě proto, že zvláštní péči o vlastní srdce jsem naštěstí dlouhá desetiletí nepotřeboval. Dlouhá léta jsem ovšem také tušil jen matně, jaké místo zaujaly Poděbrady souhrou okolností v ukrajinském národním osudu. Letos je tomu právě sto let a nemůžeme toto výročí ponechat stranou.

Čtyři etapy ukrajinského útěku do českých zemí (1914–1944)

Od sklonku února, tedy už přes dva měsíce, jsme konfrontováni s novou skutečností spoluvytvářející česko-ukrajinské vztahy. V důsledku ruského vpádu na Ukrajinu nastal rychlý a masový příchod uprchlíků z Ukrajiny, především žen a dětí, do České republiky. Počet takovýchto „národních hostů“ už překročil třísettisícovou hranici a není vyloučeno, že se dále zvýší – vše závisí na dalším vývoji vojenské situace.

Reálné i snové Velikonoce na Mělníce (1928)

Okresní město Mělník se stalo od počátku dvacátých let dvacátého století domovem pro skupinu uprchlíků z Ukrajiny, zatím o nich však víme jen málo. Historikové se touto dílčí částí ukrajinské emigrace detailně nezabývali. Poměrně dobře jsou známy jen dvě osobnosti, které i zde svým jménem a osudem vynikly. Byli to manželé Vasyl a Natalena Korolivovi, kteří se zřetelně zapsali do dějin ukrajinské literatury.

Když se chystal film „Díky za každé nové ráno“…

Známý film „Díky za každé nové ráno“ měl premiéru dne 3. listopadu 1994. Od té doby patří k nejúspěšnějším českým snímkům polistopadového období. Přípravy jeho natáčení však začaly už o nějakých pět let dřív. Myslím, že za připomínku stojí několik epizod z oné doby, kdy se s filmem začínalo. S velkým časovým odstupem se totiž nyní naplňuje jedna z tehdejších úvah i obav jeho tvůrců.

„Útulna“ aneb ukrajinské děti v Černošicích

Může se zdát, že za tak napjaté situace, jaká dnes panuje kolem Ukrajiny a ruské hrozby, nemá smysl obracet se k detailům někdejších česko-ukrajinských vztahů. Možná je pravdou opak: je třeba prohlubovat znalosti o tom, jak spolu žili Češi a Ukrajinci v jedné i druhé zemi. Musíme vědět více o tom, co jim toto občas i složité soužití přineslo. Vždyť předcházelo témuž soužití, které zažíváme a vnímáme dnes.

Počátky Ukrajinské svobodné univerzity v Praze (1921–1922)

V českém prostředí se dodnes dochovala matná vzpomínka na někdejší působení samostatné ukrajinské univerzity v Praze. V době začlenění československého státu do sovětského mocenského bloku se samozřejmě nehodilo tuto historickou skutečnost zdůrazňovat či zkoumat – patřila mezi nežádoucí a odsouzené k zapomenutí.

Ukrajinsko-český ilustrátor Jurij Vovk / Jiří Wowk

Historik Vladimír Prokop, učitel sokolovského gymnázia, vydal řadu užitečných prací o tomto městě i celém pohraničním okresu na severozápadní hranici Čech. Kromě toho se dlouhodobě zajímá o vývoj české knižní ilustrace dvacátého století a vydal několik objevných knih o této tematice. Prokopově pozornosti neunikl ani ilustrátor z Ukrajiny uvádějící své příjmení v neobvyklé podobě Wowk.

Vinohradská „poslední adresa“: pocta unesenému Petru Zlenkovi

V Lužické ulici na okraji Královských Vinohrad se 6. května uskutečnila vzpomínková akce u domu č. 38/1071, kde byla umístěna pamětní tabulka. Díky ní bude o ukrajinském knihovníkovi-bibliografovi Petru Zlenkovi (1891–1954) vědět o něco více lidí. V tomto domě, přímo ve svém bytě, byl zadržen sovětskou kontrarozvědkou necelé dva měsíce po osvobození či obsazení Prahy.

Dva ukrajinští emigranti v Praze a dílo Boženy Němcové

Vracíme se ještě k pozoruhodné české autorce, výrazně zpopularizované nedávným televizním seriálem. Jeho nebývalý ohlas se stal jedním z mnoha dokladů „druhého života“, který je dán významným představitelům různých oborů lidské činnosti včetně literatury. „Druhý život“ však nebývá spjat jen s prostředím národa, ze kterého příslušní „nesmrtelní“ vzešli.

Řeka Zbruč a osud ukrajinské státnosti – 21. 11. 1920

Příslušníci kteréhokoli národa vyhledávají při pohledu do jeho minulosti spíše světlé, úspěšné či vítězné okamžiky – tak je tomu i v ukrajinském prostředí. Nezbytnou součástí reflexe vlastních dějin ale musí být i vnímání negativních historických zlomů a porážek. Jedna z nich je v ukrajinských dějinách spojena s nepříliš známou řekou Zbruč.