Zkušenosti z cest po Ukrajině: Můj první návrat

Domů jsem se vracel starším linkovým autobusem, který řídil známý mého ukrajinského kamaráda. Jaká to byla společnost, netuším. Mám dokonce podezření, že to žádná společnost nebyla, že se prostě pár chlapů složilo na autobus, aby nějak uživili své rodiny. 

Na skok v Čornobylu a Prypjati (II)

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?

Na skok v Čornobylu a Prypjati (I)

K Černobylu a hlavně k Prypjati mám poměrně specifický vztah. Mapu tohoto města dokážu nakreslit se zavřenýma očima (zkoušel jsem) a když mi ukážete nějakou její fotografii z doby před havárií, v cca 90% případů vám dost přesně řeknu, odkud byla pořízena. Několikrát, když jsem si prohlížel její fotografie a ještě ji neznal tak dobře, cítil jsem jakési zvláštní déja-vu.

Výlety a procházky „ukrajinským Českem“

Nedělního výletu organizovaného ukrajinským velvyslanectvím do čtyř ukrajinských památných míst v prostoru mezi Libercem a Pardubicemi jsem se bohužel zúčastnit nemohl. Ta ale nakonec přispěla aspoň k tomu, že jsem zase jednou začal lovit ve své paměti. Jak to bylo vlastně v mém případě s poznáváním „ukrajinského Česka“?

Festival ukrajinské alternativní kultury: prezentuje se Ukraїner

I bez přesné evidence lze vyslovit názor, že ukrajinských akcí v Praze rok od roku přibývá – zájemce při nejlepší vůli nestihne vše. Proto také chybí referáty o části akcí na našich stránkách. Jistě bychom rádi psali o všech, ale to by předpokládalo pomoc dalších autorů, kteří se té nebo oné akce zúčastnili. Je to snad nesplnitelné přání?

Moje první cesta na Ukrajinu

Po několikaleté práci na svém rodokmenu jsem dospěla do bodu, kdy se zdálo, že další předky již nenaleznu. Nechala jsem si proto k narozeninám vytisknout variantu obrazu, kterou jsem považovala a definitivní. Mrzelo mě však, že na něm chybí větev celá předků mé milované babičky Bohumily Mrázové. Vzhledem k tomu, že babiččin otec, Nikolaj Kurč, odešel v sedmnácti letech ze své rodné vesnice ležící na dnešním území Ukrajiny bojovat za Rakousko-Uhersko do první světové války, znala jsem jen jména a příjmení jeho rodičů.

Jak jsem našel ztracené přátele

Pokud čtete moje zápisky z cest po Ukrajině, víte, že jsem v Kamenci Podolském potkal mladý pár ze Lvova. Olgu a Tolika (v původním textu je Pavlo, protože jsem si jméno spletl). Byli to vlastně první „opravdoví Ukrajinci“, se kterými jsem se v životě poznal. Slovem opravdoví mám na mysli fakt, že to nebyli Ukrajinci v Čechách usedlí nebo dokonce narození.