Výstavy

Před více než pěti lety vyšel v češtině první podrobný přehled dějin Ukrajiny líčící osudy této země od pravěku až po začátek současného ruského vpádu. Neumím posoudit, nakolik tato publikace splnila úkol, který byl od ní oprávněně očekáván. V každém případě zde zůstává živá otázka, jak českou odbornou i laickou veřejnost o dějinách Ukrajiny informovat.

Před více než šesti lety hostila Knihovna Václava Havla ve svém tehdejším působišti na Starém Městě výstavu fotografií Eugena Kukly. Jeho „Svědectví z ulic Kyjeva“ představovalo pětapadesát barevných i černobílých obrázků. Byla to jistě jen část autorovy kyjevské žně, uvedla nás však přímo in medias res – do osudové ukrajinské „horké zimy“.

Právě v polovině léta uskutečnilo ukrajinské velvyslanectví v Praze novou iniciativu, která má nabídnout zájemcům něco z ukrajinské kultury, v tomto případě hmotné. Přízemní vitríny i chodník v bezprostředním okolí budovy obvodního úřadu na náměstí Svobody v Praze 6 (nedaleko Vítězného náměstí a stanice metra Dejvická) hostí už podruhé menší ukrajinskou výstavu.

V posledních letech bylo možno v Praze navštívit několik výstav, které dokumentovaly tvorbu současných ukrajinských výtvarníků. Nyní přišla řada na kolektivní výstavu skupiny umělců, která mohla po jeden týden vystavovat v Tančícím domě na nábřeží u novoměstského Jiráskova náměstí. Pražským zájemcům se tak naskytla možnost posoudit různé podoby směřování současné ukrajinské tvorby.

Jméno František Řehoř patří v rámci dějin české kultury, vědy a také cestování k zapomínaným či zapomenutým. Tuto skutečnost žádoucím způsobem napravuje výstava z jeho etnografických sbírek. Zahájena byla v pátek 4. června v letohrádku Kinských na úpatí pražského Petřína. Stalo se tak jistě ne náhodou v předvečer 120. výročí Řehořova úmrtí.

Název „Ke kořenům“, zvolený pro další pražskou ukrajinskou výstavku, sám o sobě mnoho neříká. Více vysvětlují až slova za dvojtečkou: Ukrajina krojů a tradic. Na velmi exponovaném a vyhledávaném místě Malé Strany, v prostoru mezi Vltavou a Čertovkou, si lze prohlédnout opravdu hezké barevné fotografie, výrazně dokumentující jednu z tradic ukrajinské hmotné i duchovní kultury.

Jméno ukrajinského novináře Romana Suščenka je v Ukrajině známo snad stejně jako jméno režiséra Olega Sencova, v zahraničí se však o Suščenkovi ví méně. Oba přitom reprezentují, ač každý jinak, kus ukrajinské kultury, držený za ruskými mřížemi. Tuto skutečnost je třeba připomínat v dosti lhostejném českém prostředí stále znovu.

V roce 2014 oslovovaly ukrajinské události obyvatele České republiky, resp. jejich část, více a bezprostředněji než dnes. Málokdo si dnes vybaví, že na jaře roku 2014 bylo možno v Praze postupně navštívit tři výstavy tehdy zcela svěžích snímků, které zachycovaly a pro budoucnost zvěčnily dění na Majdanu.

Ještě necelé dva týdny, do konce července, lze navštívit malou výstavu obrazů jedné z ukrajinských výtvarnic, které se usadily v Praze. Najdete ji v areálu pražského emauzského kláštera v malé místnosti kousek za hlavním vchodem a nese název Dar domova. Obrazů Natalie Matvijenko se tam vešlo jen jedenáct, stojí však za to si za nimi zajít.

V Praze 6, konkrétně v Dejvicích měl stát nedaleko od velvyslanectví Ukrajiny pomník bardovi této země – Tarasu Ševčenkovi. Historické odůvodnění pro takové umístění existovalo, pomník byl ale nakonec vybudován na druhé straně Prahy – dnes zdobí smíchovské náměstí Kinských.