Kultura

Hudba může hrát ve vztazích dvou národů či států poměrně podstatnou roli, pokud existuje vůle organizovat vzájemné vztahy také v této oblasti. Velvyslanectví Ukrajiny v České republice na tuto skutečnost nezapomíná, a přistoupilo proto letos už podruhé k uspořádání kulturní akce, která pomáhá tuto skutečnost napravit.

Srpen 1968 přivedl na svět ještě jednu tiskovinu, kterou připravili čeští a slovenští Ukrajinci. Jednalo se o zvláštní číslo literárně-publicistického časopisu Duklja, který vycházel v Prešově od roku 1953 nejprve v ukrajinštině a ruštině a posléze už jen ukrajinsky. Díky šťastně organizované redakční práci nabyla Duklja koncem 60. let zjevně nadregionálního významu.

Prázdniny roku 1968 se blížily k poslední dekádě srpna. Doba tuzemských i zahraničních dovolených odváděla pozornost části lidí od aktuální tematiky, jiní se však snažili dotáhnout k žádoucímu konci různé započaté projekty. Nikdo si nemohl být jistý, že se Sověti nepokusí o zastavení polednového vývoje a likvidaci dočasných svobod.

Žádná z ukrajinských církví (kromě nepříliš početných protestantských skupin) nevyzdvihla na svůj štít velkého českého reformátora počátku 15. století. Přesto lze říci, že životní úděl Mistra Jana Husa zůstává v ukrajinském povědomí živý. Zasloužilo se o to jediné literární dílo – básnická poema Tarase Ševčenka, sepsaná v roce 1845.

Propagaci kterékoli země a její kultury lze vždy dělat na dva způsoby. Jednak shora, akcemi na objednávku, ovlivněnými politickými požadavky. Dokladem mohou být Dny ukrajinské kultury, o kterých zde byla řeč. Postupovat lze ale také obráceně: zdola, z iniciativy jednotlivců. I po této stránce byly květen a červen roku 1968 zajímavé.

V květnové Praze roku 1968 kulturních aktivit spojených s Ukrajinou přibývalo. Důvodem byly blížící se Dny kultury Ukrajinské sovětské socialistické republiky, jejichž zahájení připadlo na poslední týden měsíce. Už předtím začínala být kulturní nabídka na tu dobu dost bohatá, česká veřejnost však byla zaujata spíše jinými tématy.

Ve středu 2. 5. 2018 uvedlo pražské kino Oko ukrajinský film „Mýtus – proč zahynul Vasyl Slipak“. Druhé společné dílo režisérů Leonida Kantera a Ivana Jasnije je hodinu trvajícím životopisným dokumentem. Snímek je věnován ukrajinskému opernímu pěvci obdařenému výjimečným hlasem a neobyčejně pohnutým životem.

Středočeské muzeum je veřejnosti známo svým sídlem v půvabném zámečku v Roztokách u Prahy. Už po několik desetiletí zůstává tato instituce aktivní i populární v regionálním i nadregionálním rozměru. V prvních měsících tohoto roku poskytlo muzeum část prostor dílu sochařky Marie Leontovyčové.

Město vévodící soutoku Vltavy a Labe patřilo odedávna mezi věnná města, dlouhodobě tedy patřilo českým královnám. Můžeme proto hledat určitou symboliku v tom, že jednou z představitelek meziválečného kulturního života této lokality se stala spisovatelka s příjmením vpravdě královským.

Povinností každého národa je neustále provádět „inventarizaci“ svého duchovního bohatství. Patří sem také přehled o významných osobnostech. Tento úkol je zvlášť důležitý v případě Ukrajiny. Rozsah ztrát duchovních hodnot i jejich nositelů zde totiž dosáhl ve dvacátém století katastrofických rozměrů.