Ukrajina, únor 2021

Ač jsem zvyklý trávit v Ukrajině Vánoce a Silvestr, tentokráte mi to nevyšlo. Rozhodl jsem se navštívit Ukrajinu na začátku února, kdy mám narozeniny. Jediná smysluplná možnost, jak se dostat do Ukrajiny, je mít hotový PCR test – pojištění pro případ onemocnění Covid-19 je samozřejmostí.

Román tří ukrajinských měst a „žulové revoluce“

Ne každý Ukrajinec by dnes dokázal odpovědět na otázku, čím byla tzv. „revoljucija na graniti“ z října roku 1990. Jednalo se o dva týdny trvající hladovku vysokoškolských studentů ze Lvova i Kyjeva v prostoru stanového městečka v centru ukrajinské metropole – tam, kde se později (v letech 2004 a 2013) uskutečnily oba slavné majdany.

Z listáře Františka Řehoře (10)

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Závěrečný sázavský deníček

Než na chatě svého kluka Kuby zarostu navždy mezi rybízy a jahody a vykouří se mi z hlavy veškeré dojmy, chci ještě sepsat čtvrtý, závěrečný díl svého deníčku. Ráda bych se podělila o to, jak Ukrajina zapůsobila na někoho, kdo se o ni začal zajímat až relativně nedávno a nemá k ní ani žádné rodinné vazby.

Ze sázavského deníčku začínající ukrajinistky (3)

Sepsat třetí a zatím poslední pokračování je pro mě určitě nejnáročnější. Ostatně i proto mi to trvalo tak dlouho. Můj odjezd z Ukrajiny se udál hrozně narychlo, takže jsem se ani nestihla nějak vnitřně rozloučit. A jak už bystrý čtenář určitě pochopil, nějaký ten pátek se už nenacházím ve Lvově, ale na chatě u svého chlapce, proto je tento díl mého deníčku „sázavský“.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (2)

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (1)

Můj červený pas se mezi ostatními, modrými, vyjímal jako pěst na oko. Chápu ale, že únorová čtvrteční rána nebývají turisticky nejvytíženějšími časy pro cestu autobusem z Košic do Užhorodu. Děkovala jsem Bohu za to, že jsme na hranicích čekali pouhou a symbolickou půl hodinku. Přitom jsem zaplašovala své vzpomínky na to, jak se tu na mně a mých kamarádech snažili slovenští pohraničníci dva roky zpátky vynutit přiznání, že pašujeme marihuanu, protože smrdíme – no, kdo by taky po pořádném karpatském celodenním dešti navlhle nesmrděl?

Z listáře Františka Řehoře (3)

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.

“Dva misjaci v Ukrajini”, závěr: Každodenní život

Dnes uzavíráme otiskování vítězných příspěvků soutěže o nejlepší reportáž z letošního cestování po Ukrajině. Na řadu přichází závěrečná část postřehů vítěze soutěže, pana Viktora Kozáka z Brna. Ještě jednou děkujeme všem účastníkům a doufáme, že v příštím roce příspěvků přibude a že nám Ukrajinu zobrazí z nových úhlů a s množstvím dalších zajímavých postřehů. (red.)

Lvovská „Oselja“ a její práce s bezdomovci

O existenci bezdomovců ví u nás nepochybně úplně každý, detaily týkající se tohoto sociálního jevu zná naopak málokdo. To platí i v případě organizací a iniciativ, které se pokoušejí řešit problémy, spojené s příslušným fenoménem. Ten je dnes přítomen snad v kterékoli světové zemi.