Soutěž

Letos jsme už potřetí vyhlásili soutěž o nejzajímavější text o Ukrajině. V zadání bylo uvedeno, že zúčastnit se mohou nejen autoři cestopisných reportáží, ale i textů vzpomínkového obsahu. Obávali jsme se totiž, že ani letos nebude zdravotně-epidemická situace zahraničnímu cestování příliš příznivá. K dílčímu zlepšení poměrů sice v letních měsících došlo a na Ukrajinu se v jistém rozsahu jezdilo, teď už je ale zase všechno složitější.

Skončila nejenom soutěž, ukončeno je i hlasování čtenářů. Opravdu upřímně musíme říct, že nás letošní soutěž překvapila kvalitou a množstvím příspěvků, počtem lidí, kteří si je přečetli, a v neposlední řadě i množstvím hlasujících. To vše nás přímo nadchlo a hlavně nám přidalo do budoucna optimismu a chuti k další práci.

Jak jsme slíbili, otiskli jsme všech osm soutěžních textů a nyní, vážení čtenáři, přichází čas vašeho hlasování. Připravili jsme pro vás hlasovací formulář, v němž jednoduše vyberete vyprávění, jemuž byste podle vašeho mínění udělili čtenářskou cenu.

V roce 2018 jsme se vydali na velký okruh po Ukrajině, při kterém jsme dojeli až do Mariupolu, dvacet kilometrů od frontové linie. Byli jsme na cestě celkem 19 dní a najeli jsme tisíce kilometrů vlaky a autobusy a desítky kilometrů jsme nachodili po mnoha městech.

Poprvé jsem se vydala na Hoverlu sama. Bylo to během mé dvoutýdenní stáže s brněnskými ukrajinisty ve Lvově na tamní univerzitě I. Franka. Svůj výstup jsem ale plánovala dlouho předem. Ještě v Česku jsem si četla různá vyprávění, popisy tras, cestovatelské tipy a zjišťovala informace o dopravě a noclehu. Informace byly kusé a zřejmě je poskytovali pouze zdatní turisté. A značení a mapy mají na svědomí asi taky jen samí zdatní turisté. Ostatně někde jsem slyšela, že Češi jsou ve značení výborní, v turistice taky a že značky v Karpatech mají na svědomí právě oni. Mapa Východních Gorgan, kterou jsem si později koupila ve Lvově (a pak ještě jednou v Ivano-Frankivsku) obsahuje mimo jiné popisek titěrným písmem: Час переходу не враховує час на відпочинок. Asi už tušíte, že já rozhodně zdatný turista nejsem a že tato poznámka neměla zůstat přehlédnuta…

Článek obsahuje fotografie staveb vybudovaných na Podkarpatské Rusi pod patronací československé vlády, reprodukované z publikace Technická práce v zemi Podkarpatoruské 1919-1933, vydané k příležitosti celostátního sjezdu spolku československých inženýrů (SIA) v roce 1933 v Užhorodě užhorodským odborem tohoto spolku. Tento krásný sborník (spolu s dalšími dvěma podobnými sborníky SIA z let 1932 a 1935) mám šťastným řízením osudu ve své knihovně.

Návrat do podzemí Oděsy na pravoslavné vánoce 2020.

Pokud jsem popisovala předešlé cesty na tomto výletě jako peklo či brutální, tak vůbec nevim jak popsat tyto. Jak když to přejede traktor, do asfaltu navrtá nepravidelný díry tak, že se prostě nedají objet ani když se sebevíc snažíš a boční cesty po poli v noci vidět spíš nebyly... Jestli někam dojedeme, tak to bude zázrak.

Zdálo by se, že jediné hory, které můžeme najít na Donbase, jsou obrovské haldy hlušin vzniklé těžbou uhlí. Ve skutečnosti se tady ale nacházejí zelenající se kopce, které se dokonce pyšní přídomkem „svaté“. Tyčí se nad nejsevernějším městem Doněcké oblasti – Svjatohorskem.

Už delší dobu sleduji dění v dobrovolnickém praporu polních mediků „Hospitalěri“. Protože podle mě odvádějí obdivuhodnou práci, vydal jsem se za nimi letos v půlce března do Pavlohradu abych se jako dokumentarista – amatér zúčastnil výcviku nováčků.