František Řehoř

Odkaz Františka Řehoře, k jehož činnosti se od loňského podzimu opakovaně vracíme, je spojen nejen s bohatou etnografickou sbírkou, kterou vytvořil koncem 19. století pro české zájemce. Druhou, neméně důležitou a bohatě vypovídající součástí jeho odkazu jsou početné příspěvky na stránkách českých časopisů a novin. Neméně důležité však byly a zůstávají jeho příspěvky na stránkách Ottova slovníku naučného.

Tvůrčí činnost Františka Řehoře byl po většinu jeho života charakterizován dvojím typem aktivit – sběratelskými a spisovatelskými. Dnes nás bude zajímat Řehořovo sběratelství, které chtělo přispět k co nejlepší dokumentaci života obyvatel východohaličských vesnic a městeček. V Řehořových dopisech a lístcích různým osobám jsou tyto aktivity vesměs dobře dokumentovány. Zčásti už byly zmíněny v předchozích dílech tohoto cyklu.

Závěrečné roky Řehořova života a jejich radosti, naděje i obavy byly spjaty převážně s Prahou. Dominovala jim autorova snaha o shrnutí a završení dlouholeté sběratelské a publikační činnosti. Řehoř chtěl po sobě zanechat především několikasvazkové, odborně pojaté dílo o národopisu haličských Ukrajinců. Doufal, že se mu podaří vydat tento soubor díky finanční pomoci České akademie věd a umění.

Poslední dlouhodobější pobyt Františka Řehoře v Haliči skončil v závěru léta roku 1893. Východočech rodem a Východohaličan a Čechoukrajinec osudem přesídlil do Prahy na Nové Město. Od září 1893 uváděl jako bydliště Černou ulici č. 9, ve zbylých šesti letech života však vystřídal adres ještě několik.

Osamocená usedlost Zarohizna u Žydačova se stala Řehořovým bydlištěm na téměř dva roky od září roku 1891 do října 1893. Tato doba je poměrně málo známou kapitolou jeho života. Kromě korespondence s Josefou Náprstkovou téměř ustaly Řehořovy listovní kontakty s přáteli v Čechách. Snad byli tehdy příliš zaneprázdněni a Řehoř se mezitím nejméně dvakrát vypravil do různých částí Haliče na další výzkumné výpravy.

František Řehoř pronikal do tajů života haličských Ukrajinců, zejména Huculů, stále hlouběji a zároveň začínal patřit k prvotřídním znalcům haličských reálií. V době dvou delších pobytů v Čechách na sklonku 80. let 19. století měl příležitost podívat se na haličskou tematiku soustředěněji a své znalosti poněkud syntetizovat i v rámci korespondence.

Může se zdát, že pozornost, kterou zde věnujeme svědectví dopisů Františka Řehoře o jednotlivých obdobích jeho života, je nadměrná. Nemáme však z konce 19. století jiný, tak podrobný korespondenční soubor o vztazích někoho z Čechů s haličskými Ukrajinci. Ze svědectví osamoceného národopisce-samouka se přitom dá vyčíst opravdu dost…

Muž, jehož osud v tomto cyklu sledujeme, se v červenci roku 1888 mohl konečně vydat na delší dobu z Vovkova zpět do Čech. Rodnou zemi neviděl plných jedenáct let. Jeho pobyt v rodných Stěřerách, kde žil do svých dvaadvaceti let, se protáhl skoro na celý rok. Do Vovkova se Řehoř vrátil až v červnu 1889.

Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.