Z Prahy do Bavorska: Ukrajinci na jaře roku 1945 (2)

Exodus, neboli „vyjití Židů z Egypta“, je barvitě popsán v jedné z knih Starého zákona. V ruštině i v ukrajinštině se pro tuto dávnou událost používá archaického termínu „ischod“. Existuje ale také slovní spojení „velykyj ischod“, používané v souvislosti s událostmi jiných historických obdobích.

Symon, Iryna a Natalja Narižni. Děvčátko je budoucí autorkou memoárů.
Symon, Iryna a Natalja Narižni. Děvčátko je budoucí autorkou memoárů.

Používá se ho vždy pro označení útěku velké skupiny lidí před násilnou změnou poměrů v jejich vlastní zemi nebo v zemi, do které se dostali druhotně. Přesun či útěk směřuje někam jinam, do oblasti nabízející větší bezpečí. Jako „velykyj ischod“ je označován např. útěk Wrangelovy Bílé armády i civilních obyvatel mnoha národností před armádou Rudou – směřoval z Krymu do Turecka a dál na konci roku 1920. Po čtvrtstoletí, v roce 1944, prchaly před toutéž armádou a stalinismem tisíce Estonců přes moře, na lodích a člunech, do Švédska.

„Velykyj ischod“ poznali v různém rozsahu příslušníci asi všech sovětských národů, v největší míře ale nejspíše Ukrajinci. Ti museli v letech 1943–1945 absolvovat často trasu, vedoucí přes celou jejich zem. V roce 1943 utíkali z Donbasu, Charkova a odjinud do Kyjeva, odtud pak ve zvětšeném počtu do Lvova a brzy na to, už jako mnohonásobně větší skupina, do Krakova. Když se Sověti blížili ke Krakovu, následoval přesun do Bratislavy a Vídně nebo Slezska a Berlína, někdy také do Prahy. Na jaře roku 1945 přišla další etapa. Skutečný i očekávaný postup sovětské armády dále na západ donutil nové emigranty a spolu s nimi emigranty původní, žijící mimo SSSR či Polsko už od 20. let, pokračovat ještě dál. Použitých tras bylo více, konečným cílem se však v pětačtyřicátém roce staly západní zóny Německa a Rakouska – nejpodstatnější roli sehrálo Bavorsko.

Viktor Prychoďko, jehož svědectví bylo přeloženo v prvé části tohoto cyklu, uvažoval o možnosti odchodu z Prahy od 17. března, v dubnu už bylo třeba se rozhodnout. Češi s nadějí očekávali své osvobození – a v podstatě jim bylo jedno, z jaké přijde strany – a část z nich byla připravena za ně na sklonku války i bojovat. Většina Čechů naprosto nechápala ty obyvatele protektorátu, kteří chtěli na konci války před „posly východu“ utíkat. Snad se dá pochopit, že postoje a argumentace většiny Ukrajinců však pro ně nebyly nijak srozumitelné.

Ukrajinci by k útěku samozřejmě neměli důvod, kdyby bylo garantováno osvobození Prahy americkou armádou, nepřijatelné však pro ně bylo „osvobození“ z protilehlé světové strany, symbolizující vítězství stalinské zvůle. Je příznačné, že Prahu se chystali opustit příslušníci různých exilových generací, v rámci emigrantské mládeže však takováto nálada naprosto převažovala.

Příkladem může být Natalja Narižna. Narodila se sice v roce 1922 v městečku Kobeljaky v sovětské Ukrajině, rodičům se s ní však podařilo uniknout tehdy ještě z leninského ráje na západ, do Československa. Zde vyrůstala a s českým hlavním městem se sžila. Vystudovala ukrajinské gymnasium, které působilo zprvu v Řevnicích a pak v Modřanech u Prahy.

Nataljin otec, historik Symon Narižnyj, výrazným způsobem asistoval při vzniku a rozvoji ukrajinského muzea v Praze. V polovině února 1945 zažila celá rodina Narižných bombardování Prahy, jemuž padla za oběť mimo jiné budova tohoto muzea na Pankráci, kde bydleli, i část muzejních sbírek. Natalja se musela přestěhovat v rámci čtvrti jinam, ale začínala už uvažovat, tak jako jiní, o odchodu z Prahy. Definitivně se v této věci musila rozhodnout 15. dubna pozdě večer - po návratu od rodičů, kteří se po zkáze muzea usadili v Hlásné Třebani nad Berounkou. V bytě dialektologa Ivana Paňkevyče v Praze na Pankráci na ni trpělivě čekal syn profesora Panase Fedenka, historika, prozaika a představitele ukrajinské exilové sociální demokracie. Přečtěme si, co o tom napsala o šedesát let později v Austrálii, kde strávila většinu života.

Bohdan Fedenko byl jedním z mých nejbližších přátel. V ten večer měl velmi vážný výraz a neméně vážně zněl jeho hlas. Ani jsem nestihla se zeptat, co se stalo a co ho přimělo čekat skoro až do půlnoci v cizím bytě. Ať to bylo cokoli, nemohlo to snad počkat do zítřka? Pokud vím, nikdo přece nezemřel a nikoho nezatkli. Ve chvíli, kdy mi tohle všechno táhlo hlavou, začal Bohdan mluvit:

´Zítra odjíždíme a Ty musíš jet naším transportem. Musíš jet s námi – Tvůj otec se bez ukrajinského muzea určitě nikam nevydá, Ty ale musíš. Zítra ve čtyři odpoledne odjíždí vlak, ke kterému bude připojen náš vagón´.

Když Bohdan zaznamenal můj silně udivený pohled, řekl, že přišel nejen z vlastní vůle, ale také na přání svého otce. Dodal ještě, že se nehne z místa, dokud neslíbím, že zítra v půl čtvrté budu na nádraží.

Bohdanův argument, že neexistuje důvod, abych s nimi nejela, odpovídal skutečnosti. Nechystala jsem se v Praze zůstat. Z Ukrajiny mne přece neodvezli jako nemluvně proto, abych se s komunismem setkala v cizině. Ale mám se stát účastnicí transportu ukrajinských socialistů a slíbit to hned, bez rozmyšlení?

´Dobře´, řekla jsem a tiše jsem za Bohdanem zavřela dveře.

Když jsem uléhala, rozhodla jsem se, že ponechám splnění či nesplnění svého slibu osudu. Pokud se probudím a vstanu tak, abych se včas dostala na úřad a dostala průkaz i potřebná razítka, díky kterým budu moci odcestovat, pojedu.

Probudila jsem se za pár hodin. Dívám se na hodinky a je půl osmé. Mám být na úřadě v osm. Takže to nevyšlo – nikam nepojedu.

Tak jako každé ráno se ozývá diskrétní zaklepání a do místnosti vchází profesor Paňkevyč ´s kávičkou a rohlíkem´. Staví obojí na stolek a říká, abych si nedělala starosti. Něco mu včera přišlo do hlavy a posunul ručičky hodin o hodinu dopředu, takže je teprve půl sedmé. Znamená to, že stihnu dojít na úřad na osmou. Dokonce jsem stihla ustlat a poskládat věci do kufru. Ten jsem postavila na podlahu a otevřela dveře bytu. Za dveřmi stál táta. Bylo sedm dvacet. Táta nikdy tak brzy nepřicházel. Někdo jakoby na mém místě řekl, že odjíždím. Táta úplně klidně sdělil, že půjde se mnou vyřídit všechny záležitosti, pak pro mne sežene peníze na cestu a možná také nějaké potraviny.

Vyšli jsme. Po cestě se mne táta zeptal, s kým a kam jedu. Mé odpovědi byly mechanické a určitě dost přihlouplé. Přispěly k tomu mé vlastní nevyslovené otázky. Proč táta neříká, abych radši zůstala, že je ještě dost času? Možná nebude vůbec třeba opouštět Prahu. Stačila by jedna taková věta a já bych zůstala…
Ale ta věta nezazněla. A dokonce nebyla žádná fronta v obvykle přeplněném úřadě.

Na nádraží Natalja potkala svou kamarádku Cipku, která Prahu opustit nechtěla, a ukrajinského vysokoškoláka Mikuláše (Mykolu) Nevrlého, který se také rozhodl zůstat.

„Před nákladním vagónem už stáli všichni. Profesor Fedenko uvítal, že jsem přišla. Žádné peníze si od táty nechtěl vzít, ale byl přehlasován jak tátou, tak panem Kotovyčem, který zaplnil půl vagónu svými skříněmi. Nebyl v nich asi jen jeho vlastní majetek, ale majetek celé ukrajinské exilové sociálně-demokratické strany. Někdo dokonce tvrdil, že se tam nacházely i zlaté cihličky.

V transportu byli kromě už zmíněného pana Kotovyče další lidé: Nina Petrivna Draj-Chmarová, nešťastná manželka stalinismem zlikvidovaného básníka, její dcera a má přítelkyně Oksana a také můj dobrý přítel Ihor Ševčenko /budoucí slavný byzantolog v USA – pozn. boz/, dále otec a syn Fedenkovi a také první ukrajinská oběť amerického ´vojenského umění´, někdejší ukrajinský premiér Isaak Mazepa. Ten ztratil při americkém náletu z 14. února 1945 manželku a dvě vnoučata. Část cesty jel s námi Orest Zilynskyj. Orest byl velice nervózní a celý čas se nás snažil přesvědčit, že děláme velkou chybu, když jedeme do neznáma, a to úplně zbytečně.

Čas plynul a vlak se začal přibližovat k Hlásné Třebani. Táta vstal, objal mne, pak se rozloučil se všemi a potřásl si rukou s profesorem Fedenkem a Isaakem Mazepou. Ti ho ujišťovali, že nemusí mít starost – oba se o mne budou starat jako o vlastní. Táta seskočil ze stupátka a bez ohlédnutí směřoval k východu ze zastávky /bylo to nejspíše nádražíčko v Zadní Třebani – pozn.boz/. Za ním seskočil Orest a k oběma se ještě připojila má kamarádka Cipka.

V mých očích zůstává dodnes postava táty, oblečeného do něčího, tentokrát poměrně solidního saka. V Čechách s ním zůstávala všechna naše láska a bolest. Rozhodla jsem se, že vystoupím ve Sviněticích u Bavorova, v jižních Čechách, kde bydlel tátův starší bratr Oleksander. On jistě také nezůstane a já pak pojedu dál spolu s ním. Vlak zastavoval na každé stanici, ale Svinětice jako naschvál minul…

Nádraží v Zadní Třebani
Nádraží v Zadní Třebani dnes

Cesta uprchlíků vedla po železnici nejspíše do Pasova a Natalja Narižna se tak opravdu dostala s ostatními uprchlíky do Bavorska. Tam se jejich cesty po čase rozdělily. Panas Fedenko zůstal v Mnichově, jeho syn strávil většinu života v Paříži, profesor Mazepa byl koncem čtyřicátých let zvolen ukrajinským exilovým premiérem a zemřel v bavorském Augsburgu, Oksana Draj-Chmara, provdaná Asher, žila a působila v severní Americe. Autorka vzpomínek, ze kterých jsem překládal, patřila do té exilové vlny, jejíž příslušníci volili koncem 40. let cestu ze západního Německa do vzdálené Austrálie. Tam nakonec přijeli za pomoci mezinárodní uprchlické organizace IRO koncem 40. let oba její rodiče. Symon Narižnyj se k tomu odhodlal až poté, když prohrál několikaletý úporný zápas o záchranu ukrajinského muzea v Praze. To úřadům vadilo jak po květnu 1945, tak po únoru 1948.

Natalja Narižna psala své vzpomínky, nazvané „Dyťačymy očima“ (Dětskýma očima) v australské Canbeře v letech 2004–2007. Patřila mezi ukrajinské emigranty, kteří prožili v Praze rozhodující a asi nejšťastnější část svého mládí. Na vzdálenou českou metropoli nezapomněla. Svědčí o tom závěrečný úryvek vzpomínek, kterou tento článek ukončíme.

Uplynulo dvaašedesát let od času, kdy jsem opustila Prahu. Po celou tu dobu jsem na ni sice nemyslela, ale nedokázala jsem zapomenout. Po nocích bloudím tak jako Věčný Žid, zákoutími jejího Starého Města a širokými ulicemi Města Nového. Posílám svůj pohled směrem k Hradčanům, kde kdysi stará ruka držela moji, osmiletou. /myšlena je ruka prezidenta Masaryka, u kterého byl Nataljin otec na audienci – pozn. boz/ Poslední hvězda posílá z nebe sotva znatelný bledý paprsek a z hlubokého snu v cizí zemi, u protinožců, mne probouzí hudba zvonů. A ze starodávného orloje důstojně vychází dvanáct apoštolů.

(boz)

Předchozí | Následující >

Rubriky