Z Prahy do Bavorska: Ukrajinci na jaře roku 1945 (1)

Tři čtvrti století jsou jedním z mezníků, který nutí vracet se zpátky do doby, která má už velmi málo pamětníků a kterou moje generace poznala v lepším případě z jejich vyprávění. Událostí z jarních měsíců roku 1945 je v posledních týdnech vzpomínáno v českém prostředí poměrně často.

Hodně k tomu přispěly spory o odstranění pomníku maršála Koněva v jednom z pražských obvodů, a naopak o instalování pamětní desky vojákům Vlasovovy armády na druhém konci Prahy. Tyto události se zdánlivě úplně míjejí s ukrajinským aspektem tehdejších událostí, nad kterým se v nejbližším týdnu chceme v několika příspěvcích zamyslit. Poslouží výpovědi několika Ukrajinců, kteří zbytek svého života strávili v různých koutech svobodného světa a dodatečně podali o svém odchodu svědectví.

Viktor Prychoďko
Viktor Prychoďko

Dnes tu máme určitou předkapitolu či ouverturu. Nabízí nám ji Viktor Prychoďko (1886–1982), vesnický rodák z okolí Kamjance-Podilského na jihozápadě Ukrajiny. V Kamjanci se přímo podílel na budování ukrajinského státního aparátu a dokonce byl po nějakou dobu ministrem spravedlnosti. Po porážce Ukrajinské lidové republiky odešel na zbytek života – měl před sebou ještě 62 let – do emigrace. Ukrajinu opustil spolu s ním také jeho o rok mladší bratr Oleksa (1887–1977). Zatímco Viktor zakotvil v Čechách a žil po nějakou dobu v Řevnicích u Prahy, Oleksa, významný sbormistr, působil do jara roku 1939 na území Podkarpatské Rusi (Karpatské Ukrajiny) a teprve potom se přemístil do Prahy.

Viktor Prychoďko se za pobytu v Čechách prosadil jako publicista a veřejný činitel. Byl také lektorem ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech – přednášel o místní samosprávě. Dnes můžeme vnímat tohoto emigranta především jako autora memoárů. Ve svých pamětech se až k době druhé světové války nepropracoval, zanechal však v pozůstalosti text rozsáhlého deníku o letech 1945–1947. Originál je uložen v archivu Ukrajinské svobodné akademie věd v New Yorku a jako celek nebyl vydán.

K dispozici jsou naštěstí alespoň úryvky, vydané v roce 2013 historikem Oleksandrem Kravčukem ve sborníku „Dijači osvity, kultury i nauky na Podilli“, které jsem přeložil. K tomu poznamenávám, že není vždy snadné pracovat s emigrantskou ukrajinštinou (byť je mimochodem do jisté míry promíšena i čechismy). Snažil jsem se překonat problémy s výkladem několika míst v zájmu přesnosti a srozumitelnosti českého textu.

Autor nás zavádí do kdysi slavné, dnes už neexistující vinohradské kavárny na náměstí Míru a popisuje své dojmy z klidného sobotního odpoledne těsně po polovině března 1945. Německá armáda se pokusila naposledy o ofenzivu (v západním Maďarsku), uplynulo několik týdnů od ničivého amerického náletu na Prahu a do Pražského povstání zbýval zhruba měsíc a půl…

 

Praha, 17. 3. 1945

Sedím v kavárně „Valdek“ – to je jedna z nejlepších vinohradských kaváren. Dnes je sobota, a proto je tu víc lidí, zvláště mladých. Scházejí se tu před nedělí po skupinkách, obsazují boxy pro pět až deset lidí a naplňují kavárnu veselou atmosférou.

Tohle Čechům závidím: během pětadvaceti let klidného života v samostatném státě, v normálních podmínkách, vychovali zdravou, kvetoucí mládež – chlapce i děvčata naplněné silou i životem. Ta děvčata sedí tady hned vedle – hezká, veselá, usměvavá, dobře oblečená, pěkně vychovaná. Je jim tak osmnáct dvacet let a vyrostla za pozorného a pečlivého dohledu svých maminek. Všechny ty dívky dostatečně jedly a pily, dostávaly i v nezámožných rodinách své buchty a knedlíky, nejednou třeba i husu a všechny patřičné dárky na Ježíška. Prošly normálně, pod dozorem solidních pedagogů, svými měšťankami, gymnázii a odbornými školami a vstoupily do života v atmosféře občanské svobody. Slyšely svobodně vyslovované myšlenky a měly k dispozici svobodné slovo, tisk a literaturu.

Pravda, zdejší Ukrajinci vytýkají této mládeži hledání výhod, měšťáctví a bezideovost, ale s tím bych nesouhlasil. Je pravda, že měla všechno a z politického hlediska jako by ani nemusela mít nějaké ideály, za které by měla podle našeho východního a ukrajinského příkladu bojovat a trpět. Z tohoto hlediska jí možná opravdu chybí ideovost, ale obecně se nedá mluvit o rozmazlenosti, zkaženosti či demoralizaci české mládeže. Tyto chlapce a dívky, kteří se tak bezstarostně baví kousek od vás v sobotní kavárně, potkáte v pondělí u psacích strojů v kancelářích či u pultů v obchodech a automatech a zvláště dívky budou na vás všude milé, zdvořilé a budou s chutí dělat svou práci. Český národ je národ dobrý a srdečný a jeho mládež je vždy ochotná – má, jak se tu říká, dobrou vůli posloužit vám ve všem co nejlépe.

Ale právě v této souvislosti vzbuzuje velmi bolestný pocit, když si připomenete a uvědomíte osud naší ukrajinské mládeže. Mládeže, která žila čtvrt století v nouzi, aniž by se mohla dostatečně vyživit, v atmosféře morálního násilí a viděla kolem sebe chudobu, žebrotu a nesvobodu. Pravda, ti, kteří se teď, za německé okupace, dostali na Ukrajinu, konstatují, že „biologie“ vykonala své. Mládež jako nějaká rostlina hledala jakékoli cesty a stezičky ke slunci a naši lidé přece jen potkávali v Ukrajině /na počátku německé okupace – pozn. boz/ usměvavá děvčata a někdy i chlapce. Jak mnoho mladých lidí a jakých by se ale na jejím území podařilo vychovat, kdyby měla Ukrajina k dispozici takových pětadvacet let jako Československo…

A vůbec, na příkladu malého Československa je možno se přesvědčit, co znamená, když národ žije samostatným, nezávislým životem, když je prostě pánem své země. Jak kolosální krok kupředu udělalo Československo ve všech oblastech života – v hospodářství, civilizaci, kultuře a každodenních záležitostech! Stačí říci, že za těch 25 let bylo v Čechách /!/ postaveno ve srovnání s dřívějškem nejméně o třetinu víc obytných domů. Lidé tak dostali potřebný prostor jako základ svého života. Začali žít v hygienických podmínkách, dostali lepší možnost ženit se a mít děti, skoro všude je zavedena elektřina, koupelny atd. atd. O všech těchto věcech se v SSSR psalo, rámusilo a vyslovovaly se sliby, ale skoro nic nebylo uděláno a zničeno bylo i to, co už existovalo. A Češi přitom vytvořili to vše bez nějakých frází a demagogie – dali prostě lidem možnost svobodně žít a dýchat, pracovat a projevovat iniciativu.

Škoda o tom všem mluvit! Bolševismus musí být zničen a pak přijde vše ostatní. Především se musíme postarat o tu „biologii“. Musíme naplnit Ukrajinu Ukrajinci – přivézt je ze všech stran: z koncentráků, Sibiře, Turkestánu, z ruských věznic i z emigrace, omýt je, nakrmit a napojit, aby celý národ ožil a začal žít, fyzicky i duševně si odpočinul a pak už vše pomaličku půjde. Přitom se bojím války Ukrajiny s Ruskem po pádu bolševismu a myslím si, že naše nová diplomacie musí s diplomaciemi všech národů znevolněných Ruskem – polskou, finskou, estonskou, lotyšskou, litevskou, gruzínskou atd. – uskutečnit nezbytná opatření, aby všechny tyto národy uzavřely s Velkorusy nějaký mírový ´modus vivendi´.

Valdek Vinohrady
Palác Valdek na pražských Vinohradech

Když jsem tohle psal, přiblížil se ke mně jeden Čech, jehož příjmení ani neznám a kterého jsem občas ve „Valdeku“ potkával. Zeptal se mně: „Jak se daří, pane profesore?“ a já odpověděl: „Nu což, čekám, kdy už bude čas utíkat z Prahy.“ „A proč?“ „Jak proč? Před bolševiky!“ „Ale pane profesore, voni vám nic neudělají a vůbec nikdo nemusíte utíkat!“ – „Tohle my Ukrajinci víme přece jen líp, jestli je nebo není třeba utíkat!“

„Tak já Vám, pane profesor, řeknu něco, co Vás překvapí.“ A Čech se ke mně přisunul a začal mi šeptem sdělovat nejnovější informaci: „Jestlipak víte, že Německo nabídlo příměří Anglii a Americe? To je nejnovější zpráva – vzrušila celou Prahu. Říká se, že zprostředkovávat to má Stockholm.“ Onen Čech pak pokračoval: „Chápete: Jestli je to pravda, tak my, všichni Češi, a vy, všichni emigranti, budeme do jednoho potřební. Protože příměří je založeno na tom, že Angličani a Američani zastaví nástup na Německo a to pak vrhne všechny síly na bolševiky! Takže vzhledem k tomu, že bolševici jsou Rusové, tedy Slovani, musí všichni Slovani poskytnout pomoc bolševikům proti Němcům.“

Musel jsem se rozesmát nad naivitou svého informátora. Můžete Čechům vysvětlovat, jak dlouho chcete, co to je bolševismus, ale oni nic nepochopí. Nevěří a nechtějí věřit – skoro bych řekl, že tomu prostě nemohou věřit. Oni mají jednoho nepřítele – Němce – a kromě toho už nechtějí znát nic.

Zpráva o příměří nebo o jeho možnosti mne ale zaujala. Je to možné? Je pravda, že politika se v poslední době dá ztotožnit s banditismem a cynismem, ale přece jen se mi nechce věřit, že by angloameričtí spojenci tak jednoduše a cynicky zradili bolševiky a umožnili Němcům vrhnout všechny síly proti sovětům v rámci ofenzívy, která se teď chystá. Nejbližší dny upřesní, co je na tom pravdy. Je jasné, že pro nás Ukrajince je to velice potěšující zpráva. Ovšem samozřejmě za situace, kdy se Němci zcela zřeknou politiky, kterou realizovali ve východní Evropě v době na počátku svého útoku proti bolševikům.

 

Tady vydaný text končí. Připojíme k němu aspoň krátký komentář. Tento rozsáhlý záznam psal skoro šedesátiletý člověk, který strávil v Čechách přes dvacet let života. Jeho pohled na českou realitu z března 1945 je samozřejmě poněkud zkreslený. Vinohrady byly elitní pražskou čtvrtí a určitě ne každý mladý člověk z Prahy měl tehdy možnost (a peníze) zajít si v sobotu do elitní kavárny. Při pohledu na českou realitu překvapuje také opakovaný údaj o pětadvaceti letech nezávislého života Čechů či Čechoslováků. Autor do ní evidentně započítává protektorátní období a absolutně nedoceňuje jeho devastující vliv na některé rysy českého života.

Obdobné zjednodušení vidíme v případě hodnocení situace v sovětské Ukrajině. Prychoďko patřil k nesmiřitelným odpůrcům bolševismu a stalinismu. Není tedy divu, že odmítal uznat či vnímat jakékoli dílčí pozitivní změny, které byly v ukrajinských podmínkách v zájmu části obyvatel uskutečněny. Pravdu má jistě v tom, že často se o podobných úspěších více mluvilo, než jich bylo vykonáno. Překvapí také to, že i na sklonku války by byl Prychoďko ochoten vnímat jako pozitivum úspěšnou německou ofenzivu směřující na východ. Evidentně vnímal nacismus jako menší hrozbu a zlo než stalinismus.

Myšlenka na nezbytnost odchodu či útěku z Prahy zaznívá uprostřed jeho vyprávění zcela jasně. Kdy přesně opustil českou metropoli a vydal se do „druhé emigrace“, nevíme, ale bylo to jistě koncem dubna. Oproti tomu jeho bratr Oleksa v Praze nakonec zůstal.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky