Poezie v česko-ukrajinských vztazích
Skutečnost, že je 21. březen už od roku 2000 také Světovým dnem poezie, mi úplně unikla. Právě to ale dalo podnět k napsání článečku, které už bylo v rámci těchto webových stránek na čase, ale prostě si dalo na čas. Chci se tu stručně zamyslit nad dvěma dílčími skutečnostmi, které navozuje tento svátek v kontextu česko-ukrajinských vztahů.
Je mi přitom jasné, že název tohoto kratičkého příspěvku se může zdát provokativní. Zaujímá poezie nějaké podobné místo a má k tomu vůbec sílu? Mluvíme-li obecně o literatuře jako takové, je situace poněkud jiná. V podobném případě by zmíněné pochybnosti jistě nebyly na místě. Ale jestliže poezie, jak se někdy říká, opravdu spojuje národy, mělo by to platit také v případě Čechů a Ukrajinců.
Není ale úplně jisté, nakolik v tomto případě daná floskule platí. Kolik z našich českých čtenářů, kromě ukrajinistů, by si dokázalo bez problémů vybavit ani ne tak celou báseň některého z ukrajinských autorů, ale aspoň úryvek z ní? Právě ukrajinisté mají takové věci v úvazku a neměli by s nimi mít problém. Jak je to ale v případě „obyčejných lidí“, a to i literárně slušně vzdělaných?
Člověk samozřejmě nemůže být maximalistou. Položme si otázku, nakolik lidé znají nějaké dílo básníka třeba rumunského nebo polského, chceme-li zapojit do úvah země geograficky a počtem obyvatel blízké Ukrajině. Je jistě problémem recipovat třeba i v úzkém rozsahu většinu národních literatur, psaných v jazycích, které nejsou takzvaně světové.
Přitom ukrajinská lidová a později i umělá poezie se překládají do češtiny už značně dlouho. Vezmeme-li v potaz překlady časopisecké, je to více než dvě staletí – vše začalo prvním Hankovým překladem z ukrajinské lidové poezie v roce 1814. Tradice knižních překladů je kratší, zhruba stodvacetiletá. Zahájila ji v roce 1901 Růžena Jesenská pokusem o přiblížení části tvorby Tarase Ševčenka českým zájemcům. Všechna dosud vykonaná práce, ať byla provedena profesionály či amatéry, však přinášela vždy jen krátkodobý efekt.
Nezdá se, že by některý z ukrajinských básníků zanechal prostřednictvím třeba jen několika svých děl v českém povědomí výraznější stopu. To jistě není důvodem pro to, aby nebyl dále a hlouběji než dosud sledován vývoj a stav překládání ukrajinské poezie do češtiny. My jsme tu před časem upozornili na zapomenuté překlady Milana Kundery z tvorby Pavla Tyčyny. Bude zajímavé číst práce, odpovídající na otázky, kdo se nejvíce zasloužil o „zčeštění“ díla ukrajinských básníků a co z těchto snah mělo aspoň dílčí efekt a ohlas.
Ale je tu také otázka další, neméně zajímavá a hůře prozkoumaná – z hlediska historika je možná dokonce zajímavější a podstatnější. Nemáme zatím celkový přehled o tom, nakolik se v jednotlivých obdobích české poezie 19. a 20. století projevil zájem jejích tvůrců o ukrajinské zeměpisné a historické reálie nebo přímo o konkrétní ukrajinské osobnosti velkého či menšího formátu. Kolik takových pokusů vzniklo a které z nich přežily svou dobu? Jsou aspoň některé z nich i dnes čitelné, nebo už patří jen do literárně-historického archivu?
To vše jsou otázky, které by nás samozřejmě měly zajímat i z hlediska českého vztahu k jiným literárním žánrům – próze, dramatické tvorbě, ale také k literární esejistice nebo reportážní a třeba i cestopisné formě. Příslušný aspekt sledování takovéto podoby vztahové problematiky přesahuje samozřejmě i do oblasti výtvarného umění a hudby a v pozdějším období také do sféry fotografie nebo filmu.
Jak je vidět, jedná se o značně široký soubor otázek, které lze sledovat v dostatečně širokém spektru nejen v průběhu celého 19. a 20. století, ale nyní už skoro po pětinu století současného. Měl by to být do značné míry úkol kolektivní, jehož úspěšné rozřešení by nám mohlo říci leccos zajímavého o vztahu Čechů k Ukrajině obecně, ale zatím není vidět onen kolektiv, který by se toho všeho zhostil.
Tím spíše se jedná o úkol, ba dokonce výzvu, pro které jsou „jak dělané“ naše stránky. Platí to bez ohledu na jejich podstatně širší věcné zaměření, o které se tu s větším, tu s menším úspěchem snažíme. Proto se vedle jiných témat chceme napříště věnovat i něčemu jako „literární archeologie.“ Tento termín byl zhruba před půl stoletím použit v souvislosti s aktivitami básníka Ivana Slavíka. Ten se snažil připomenout a oživit tvorbu dávno zapomenutých autorů. Po něm daný úkol převzal na počátku našeho století ve větším rozsahu Ivan Wernisch.
Podobným literárně-archeologickým způsobem by měly být odkryty stopy po někdejším, často jen mimoběžném a krátkodobém zájmu českých básníků či básnířek o ukrajinské věci. V omezeném rozsahu a bez příliš důkladných odborně laděných rozborů se o to budeme pokoušet i na našich stránkách. Připomínám jen, že první pokusy tohoto typu už zde byly podniknuty např. v případě díla Františka Hrubína, Ludvíka Aškenazyho, naposledy pak Petra Křičky. Pokusy těchto autorů, na které jsme upozornili, se vesměs týkaly druhé světové války, ale upozornit bude třeba i na některé jednotliviny z díla jejich předchůdců.
Určitě se o to pokusíme a budeme si přitom vědomi toho, že část básnických prací, kterým se budeme věnovat, je opravdu spíše svérázným historickým dokumentem. Vynikajících nebo dokonce nesmrtelných děl nemůže být přece příliš mnoho…
(boz)
- Pro psaní komentářů se přihlaste