Ze lvovského deníčku začínající ukrajinistky (2)

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Metodou „sestra kamarádčiny kamarádky má kolo, které už nepoužívá“ jsem se ve Lvově dostala ke svému vlastnímu bicyklu. Vzhledem ke spolehlivosti dopravy (zatím na mě působí spíš tak, že jezdí kdykoli cokoli, ale nic pravidelně a sebekratší cesta netrvá pod 20 minut) neustále této neznámé paní sestře děkuji a s radostí si brázdím lvovské chodníky či silnice na kole, na kole, na kole. Připadám si tak jednak jako sportovec, hipster a místňák najednou (tento pocit tedy mizí, když za každým druhým rohem musím vytahovat telefon a na mapách kontrolovat svoji polohu v labyrintu centra města).

Navazuji sociální kontakty s ostatními cyklisty (obvykle se vysportovaní muži na vyleštěných silničkách diví mému zánovnímu modelu, ale co, aspoň si procvičím ukrajinštinu) a hlavně poznávám i jiné části města než univerzitu, sídliště, na němž bydlím i učím, a turistické nutnosti. Počáteční radosti z toho, že rozumím nápisu na obchodě, se proměnily v radosti vyššího stupně, a to, že vím, kudy jet, že okolí kolem mě je nesmírně krásné a osobité, že mě ještě nikdo nesrazil a že mi nikdo neukradl kolo. Nemůžu se dočkat, jaký stupeň radostí mě čeká dále!

Dostala jsem taky od bližších či vzdálenějších známých nespočet kontaktů na zajímavé lvovské osobnosti, s nimiž se „určitě musíš potkat!“ Mám ale pocit, že mi tu čas běží nějak závratně rychle, takže občas jsem ráda, když se večer vrátím z lekce, namažu si chleba s máslem a zamířím rovnou do postele a poslední, na co myslím, je nějaké sociální vyžití navíc. Co sis ale nabrala, holčičko, to máš! S nějakými doporučenými osobnostmi se ale domlouvám, některé mám na svém to-do listu a pokaždé, když si na ně vzpomenu, provinile se zastydím. S jedním Lvovanem jak Brno jsem se už ale potkala!

K mé nemalé radosti jsme při konverzaci nemuseli přecházet do angličtiny, viděla jsem vyhlídku hned vedle hlavní radnice zdarma a ochutnala jsem kávu v útulném podniku, kde se podle mého průvodce scházel lvovský underground. Jediné komunikační faux-pas nastalo v momentě placení, kdy číšník nepochopil, že chceme platit zvlášť, takže jsem se Bohdanovi zavázala, že se uvidíme ještě jednou a tentokrát ho pozvu já. Pro mě je to win-win, jelikož káva tu není nikterak drahá, chutná výborně a navíc se dozvím další zajímavosti, s nimiž pak budu moct frajeřit před svými hosty z Česka.

To, že mí studenti budou Česko až jaksi nekriticky zbožňovat a považovat ho za velmi demokratickou, stabilní, vyspělou a bohatou zemi, nám bylo předestíráno už na pohovoru na post lektorů češtiny, potom na metodickém školení. Ostatně i sama paní ředitelka Českého centra Kyjev v jednom z propagačních videí říká, že „Češi jsou jako elfové.“[1] Když jsem to slyšela poprvé, připadalo mi to úsměvné, protože jsme přece malá země, která toho mnoho nezmůže, nikoho ve světě nezajímá, má nízké hory a nemá moře. Nějaké to velké jméno do historie přece přihodil každý národ – no prostě Česko je průměr na všechny strany. Ale teď, když jsem tady a pozoruji své studenty i reakce náhodných lidí, když zjistí, že jsem Češka, se nad svým postojem čím dál víc zamýšlím a přehodnocuji ho.

Nejsem úplně zastáncem výkladu kultury nějakého státu přes jeho slavné jedince, ostatně i proto mi přijde trošku legrační vídat Tarase Ševčenka a Ivana Franka jako staré známé na každém rohu. Je ale spousta zdánlivě drobných projektů a událostí, z nichž aktuální „českost“ srší mnohem více než z básní K. J. Erbena (promiň, Karle…). Když jsme se studenty A2 měli lekci o módě a nakupování, pustila jsem jim trailer kultovního dokumentu Český sen,[2] stupně českého vzdělání jsme si vysvětlovali na náborové písni Miluji tě, mé VUT,[3] odpověď na nějakou aktuální politickou otázku jsem zprostředkovala skrze koláže TMBK[4] a na konverzačním klubu by nám Czemoji vystačily na celé hodiny.[5] Máme skvělé a spolehlivé mapy.cz, které využívají i mí studenti, máme dobrou ochranu životního prostředí, kvalitně značené turistické trasy, vzdělání zdarma a podle Ukrajinců taky národní hrdost a kladný vztah ke své kultuře a historii.

Je pro mě zvláštní nacházet českou národní hrdost na Ukrajině, na druhou stranu to má ale smysl. Dostává se mi tu pohledu zvnějška. Mohla jsem například vidět zajímavou výstavu plakátů Czechimage,[6] na nichž umělci z celé Evropy ztvárňovali svůj pohled na Česko. Ale hlavně jsem konfrontována s trošku jinou mentalitou, abych pak mohla přijít domů a v komunikaci se svými kamarády ocenit jeden sarkasmus a cynismus za druhým. Jsem přesvědčená, že černý humor a jistý negativismus je Čechům taky blízký, a přestože jsem se za to jednu dobu až neměla ráda, teď se jím sama sebe bavím a hýčkám si jej v sobě. A balanc ve mně udržuje to, že jsem dál a nedívám se na svoji vlast jenom jako na jeden politický skandál za druhým, ale jako na domovinu Člověka v tísni, filmů Miloše Formana, Krkonoš a Jeseníků, Járy Cimrmana a lecčeho dalšího.

A je tu ještě jedno téma, bez něhož by to nebyl článek z března 2020. V českých médiích i na mé facebookové zdi se to jen hemží zprávami o Tom-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, tedy o koronaviru. Ať jde už o zprávy poplašné a hysterické, uklidňující a nesoucí se v tónu „hlavně žádnou paniku“ nebo zlehčující vtipy a memy, je vidět, že to je nepřítel číslo jedna. Svědčí o tom i zprávy mé sestry, že na rodinné oslavě se řešila jen dvě témata a jedno z nich byla právě tato epidemie (díky Bohu, že tím druhým byl výčet, jaké stroje si momentálně oblíbil náš tříletý bratranec), nebo stížnost mé kamarádky, že chtěla upéct buchtu, ale nemohla sehnat mouku, a to ani v tom předraženém bezobalovém obchodě!. Ať už k tomu má kdo postoj, jaký chce, je nezpochybnitelné, že to je Téma a že každý, kdo má na starosti organizaci čehokoli většího, než je jeho vlastní život, musí zaujmout nějaké veřejné stanovisku a nést za ně odpovědnost.

Ptáte se, jak lidé řeší koronavirus na Ukrajině? Jedním slovem NIJAK. Objevily se sice nějaké zprávy v médiích,[7] ale mluvím-li minimálně za svůj přechodný domov, tedy Lvov, tak zde panuje naprostý klid. Poličky supermarketů s rýží, konzervami a toaletním papírem svítí kapitalistickou hojností (je libo obyčejný, nebo s vůní levandule?), veřejné instituce běží jako na drátkách a jedinou živou zmínku o tomto fenoménu jsem zaslechla v hodině češtiny od svých studentů. To když psali cvičný inzerát na prodej bytu a jedna dvojice jako jeden z parametrů uvedla, že jejich nemovitost je od koronaviru odborně chráněná. Samozřejmě v legraci.

V množství různých zpráv, valících se na mě ze všech možných českých médií, se ztrácím a sama nevím, jaký na tohle celé mám mít názor. Vlastně mě to ale zase tak netrápí… Užívám si totiž každodenního lvovského života „do školy, ze školy, do práce, z práce a občas nakoupit“ a toho, že jako první příspěvek jsem dnes na twitterovém účtu ukrajinského Радіо Свобода viděla příspěvek o kocouru Antonovi, který se rád potápí.

(klat)

< Předchozí | Následující >