Z hlubin dávnověku (XVI): Mithridates, král pontský

Během posledních dvou století před začátkem křesťanské éry se severní Černomoří zase jednou dostává do hledáčku „velké“ historie. Události, které se tu odehrály, totiž ovlivnily životy dvou největších Římanů té doby: Pompeia Magna a Gaia Julia Caesara. Zapříčinily to imperiální ambice Mithridata VI. Eupatora, vládce pontského království na jihovýchodním pobřeží Černého moře.

Jeho zrození provázela hvězda. Kometa se v životě Mithridata VI. Eupatora objevila vlastně dvakrát, poprvé v roce jeho narození 135 př. n. l., podruhé v roce jeho korunovace 113 př. n. l. V té době na Východě kolovala řada proroctví o příchodu krále-spasitele, který má být ohlášen hvězdou a který přivodí pád „říše zla“, expanzívní římské republiky (vánoční příběh v Evangeliu je jednou z jeho verzí). Mithridates se proto cítil být vyvoleným a stylizoval se do role nového Alexandra Velikého. Měl k tomu předpoklady: pocházel z řecko-perské rodiny (Alexandr si po dobytí Babylónu vzal perskou princeznu), podle líčení současníků byl vysoké, krásné postavy a nadaný neobyčejnou fyzickou silou. Byl i vysoce vzdělaný, mluvil plynně dvaadvaceti jazyky, takže při diplomatických rozhovorech nepotřeboval tlumočníka.

Než se však dostal k trůnu, prožil dost krušné dětství a mládí. Když mu bylo patnáct let, jeho otec Mithridates V. byl otráven při hostině, což v synovi vzbudilo celoživotní obsesi studiem jedů a protijedů. Následně musel mladý Mithridates čelit úkladům své matky a mladšího bratra, kteří se ho snažili zavraždit. Odešel proto z hlavního města Sinope a několik let se skrýval v divočině, patrně s nějakou družinou á la Robin Hood. Zocelen se vrátil někdy mezi lety 116 – 113 př. n. l., uvěznil matku i bratra a oženil se se svou mladší sestrou Laodikou, aby zajistil čistotu krevní linie pocházející údajně až od Kýra a Dáreia.

Své dobyvatelské tažení zahájil Mithridates směrem na sever: dobyl nejprve Kolchidu (v dnešní Gruzii) a pak si podrobil divoké kmeny kočující kolem Azovského moře, Skyty a Roxolany. Bosporské království na Krymu se mu poddalo dobrovolně. S armádou posílenou o obávané bojovníky ze severních stepí se Mithridates obrátil do Malé Asie. Ta byla rozdělena na několik království, která se postupně dostávala pod nadvládu Říma. Mithridates obratně využil toho, že Řím byl v té době zaneprázdněn občanskou válkou a povstáním otroků, a plánoval vytvořit kompaktní království kolem celého Černého moře. Vedle vojenské síly používal i taktiku, kterou bychom moderně označili za „hybridní“: intenzivní propagandou u řeckých obyvatel západní Anatolie vyvolal lidový masakr, při kterém bylo zabito na 80 000 římských kolonistů včetně žen a dětí. Pevninské Řecko ho uvítalo jako helénského osvoboditele od římského útlaku a arménský král Tigranes mu nabídl spojenectví.

Římané vyslali v odvetu velkou invazní armádu, která měla Mithridata porazit a sesadit. V čele se vystřídalo několik vojevůdců zvučných jmen (Sulla, Murena, Lucullus), kteří však zároveň spolu zápolili o moc v samotném Římě, takže teprve ve třetí „mithridatovské válce“ se podařilo ambiciózního Orientálce zdolat. Vítězné tažení vedl Gnaeus Pompeius, donutil Mithridata ustoupit z Pontu nejprve do Gruzie a pak až na Krym. Tam, v Bosporském království, se Mithridates chystal znovu seskupit své skytské a sarmatské voje a zahájit odvetný úder. Jeho syn Farnakés II. se však proti němu vzbouřil, uzavřel tajně spojenectví s Pompeiem a s pomocí římských exulantů v samotné Mithridatově armádě otce svrhl. Mithridates ustoupil do citadely v centru města Pantikapaion (dnešní Kerč) a spáchal sebevraždu.

Farnakés II. se vzdal Pompeiovi, který mu ponechal vládu v Bosporském království a jmenoval ho „přítelem Říma“, kdežto původní Pontus v Malé Asii se stal římskou provincií.  O necelých dvacet let později došlo k událostem, tak barvitě líčeným ve velkofilmu „Kleopatra“: Pompeius byl zabit a Caesar obklíčen v Alexandrii. Milý „přítel Říma“ toho využil k tomu, aby se pokusil zmocnit otcovského dědictví. Dobyl zpět nejprve Kolchidu, pak Pontus a postupoval dál do Anatolie. Caesar se však proti všemu očekávání z obklíčení vymanil, pospíšil se třemi legiemi do severní Anatolie a v bitvě u Zely (roku 47 př. n. l.) vyřídil odbojného Farnaka způsobem, který popsal ve svém legendárním raportu: „Veni, vidi, vici.“

Farnakés se vrátil na Krym, ale bosporského trůnu se mezitím zmocnil jeho zeť Asander. Farnakés znovu shromáždil své skytské a sarmatské síly, na nějakou dobu získal zpět města Theodosii a Pantikapaion, ale nakonec byl v bitvě zabit. Caesar přičlenil maloasijský Pontus ke království Galatia, usiloval o svržení Asandra a ovládnutí krymského Bosporu, ale jeho smrt učinila těmto snahám konec. Další události na Východě probíhaly v režii Marka Antonia. V asijském Pontu ustanovil klientským králem nejprve Farnakova nejstaršího syna Dáreia I. Pontského a pak jeho mladšího bratra Arsaka. Oba mladíci vládli jen velmi krátce a jejich smrtí končí mithridatovská dynastie v Malé Asii. Větší samostatnost si uchovalo Bosporské království, kde se Římané spokojili jen s vybíráním tributu. Uzurpátor Asander si vzal princeznu Dynamis, kterou měl Farnakés se svou sarmatskou manželkou, jejíž jméno bohužel dějiny nezachovaly. Asander tak legitimizoval svůj nárok na bosporský trůn, který potom držel až do úctyhodného věku 93 let. Po jeho smrti vládla ještě nějakou dobu královna Dynamis jako regentka ve jménu svého nezletilého syna Aspurga, nicméně musela opět čelit uzurpátorům, kteří se prostřednictvím sňatku s ní domáhali trůnu.  Aspurgos, vnuk Farnaka II. a pravnuk velikého Mithridata, nastoupil v roce 14 n. l. na bosporský trůn se svolením císaře Augusta jako klientský král. Senát mu udělil římské občanství a nový vládce přijal jméno Tiberius Julius Aspurgus Philoromaios. Založil dynastii, která úspěšně vládla v Bosporském království po dalších 300 let, až do hunského vpádu v roce 341.

Mithridates VI. Eupator proslul jako nejnebezpečnější nepřítel Říma hned po Hannibalovi. Jeho dobrodružný život a tragická smrt, stejně jako osud jeho syna Farnaka, se dočkaly v době baroka a rokoka několika dramatických zpracování. Jean Racine napsal tragédii „Mitridate“. Antonio Vivaldi složil operu „Farnace“, která měla premiéru v roce 1727 v Benátkách a v roce 1730 ve Šporkově divadle v Praze. Na totéž libreto složil stejnojmennou operu český skladatel Josef Mysliveček. Jeho opera měla premiéru v roce 1767 v Neapoli a v roce 1768 v Praze. V roce 1770 pobýval Mysliveček v Benátkách a seznámil se tam s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Čtrnáctiletý Mozart v té době začal komponovat svoji první operu „Mitridate re di Ponto“ a Mysliveček mu byl rádcem a inspirátorem. Bravurní tenorová árie „Vado incontro al fato estremo“ vyšperkovaná osmi vysokými C je považována za mužský protějšek slavné árie Královny noci v Kouzelné flétně.

V centru krymského města Kerč, někdejšího Pantikapaionu, se tyčí hora Mitridat. Na ní prý stála ona citadela, ve které Mithridates ukončil svůj život. Dodnes kolují pověsti o zlatém pokladu, který král před smrtí ukryl kdesi v podzemí svého hradu…

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. K. W. Harl: Mithridates VI of Pontus and Mithridatic wars, přednáška, 11:45 min, anglicky.
2. The poison king, prezentace, 11:10 min, anglicky.
3. Antonio Vivaldi: Farnace. Árie Farnaka „Gelido in ogni vena“, Xavier Sabata, kontratenor, 10:27 min.
4. Josef Mysliveček: Farnace. Árie Farnaka „Ti parli in seno amore“, Vince Yi, kontratenor, 7:47 min.
5. Wolfgang Amadeus Mozart: Mitridate, re di Ponto. Árie Mithridata „Vado incontro al fato estremo“, Bruce Ford, tenor, 2:53 min, s titulky.