Čítárna (5)

Dnešní témata: Ukrajinští oligarchové vidění v širším zeměpisném kontextu – Ruský vztah k Ukrajině v knize politologa Sergeje Medveděva – Zamyšlení nad knihou Vladimíra Rafejenka Dlouhé časy – Vzpomínání na českou prozaičku z Volyně Marii Stryjovou.

Petr Holub se věnoval v článku „Nejbohatší mezi Moskvou a Berlínem“ (Týdeník Echo, číslo 4 z 23. ledna) propojení velkých peněz a bohatých lidí s politikou v svérázně pojímané východní části Evropy. Východiskem je situace v Česku: „v žádné jiné postkomunistické zemi na západ od Ruska a na východ od Německa není tolik superbohatých lidí.(…) V první desítce, kde má každý boháč aspoň tři miliardy dolarů, jsou podle databáze Forbesu kromě čtyř Čechů ještě čtyři Kazaši, jeden Ukrajinec a jeden Gruzínec“. Jak je patrno, Rusko není do statistiky a příslušných úvah pojato, což je jistě chyba. Konkrétní příklady z neruských postsovětských republik nemohou být z tohoto důvodu zasazeny do potřebného kontextu.

Musíme se tedy spokojit jen s autorovým konstatováním, že ukrajinští boháči „nejsou tak bohatí, jak by odpovídalo jejich politickému vlivu. Posledních dvacet let lze popsat jako historii oligarchů“. Holub jich jmenuje šest – je ovšem otázkou, zda lze s ním opravdu říci, že obecně známý Rinat Achmetov „dosadil za prezidenta“ Viktora Janukoviče. Stejně tak je diskusní Holubova formulace: „Příliš mnoho oligarchů a jejich politické boje jsou předpoklady úpadku, v případě Ukrajiny dokonce rozdělení země“.

V hlavní části článku, věnované České republice, se dočteme, že „majetek šesti nejbohatších českých magnátů překračuje 12 procent HDP České republiky – v Kazachstánu, na Ukrajině či menší Litvě dosahuje desetiprocentní hranice“. Autor dále na jednom místě uvádí, že mimo Českou republiku není obvyklé, aby dolaroví miliardáři usilovali o státní dotace a zakázky, případně aby na podpoře státu stála značná část jejich byznysu jako „v případě Čechoslováka Babiše či Ukrajince Achmetova“. Pozornost zasluhuje ještě závěrečná tabulka třiceti velkých, resp. nejbohatších miliardářů mezi Berlínem a Moskvou (zdroj není uveden). Najdeme zde osm Čechů a šest Ukrajinců, souhrnný majetek těch českých je však ve srovnání s ukrajinskou „konkurencí“ trojnásobný.

Medvedev - Návrat LeviathanaV Tvaru č. 2 z 23. ledna se rozepsal ukrajinista Radek Mokryk o knize ruského politologa Sergeje Medveděva „Návrat Ruského Leviathana“ (Příbram 2019). Autor je politologem, který působí na Vyšší ekonomické škole v Moskvě. Mokryk jeho knihu charakterizuje jako mozaiku postřehů, úvah a obrazů, které dávají aspoň dílčí možnost nahlédnout do očí Leviathana, přítomného v názvu díla. Podle Mokryka je Medveděvův pohled vskutku poutavý a místy až děsivý. Viníkem tohoto stavu není jen prezident Putin, protože většina občanů přistupuje na stanovená pravidla hry.

V knize je probírán např. všudypřítomný motiv války vyznávaný v Rusku nebo sentiment vůči zaniklému SSSR a tudíž i vztah k vlastní historii. Rusko jako by konstruovalo historickou fikci, která se díky neustálému opakování stane realitou. Není divu, že je v recenzi třikrát zmíněna Ukrajina. Mokryk upozorňuje na jakousi „ukrajinománii“, která je charakteristická i pro docela průměrné Rusy. Ti o Ukrajině „vědí všechno“, ale zároveň nevědí a nechápou nic. Trefné je tedy konstatování, že vztah těchto lidí k Ukrajině lze charakterizovat jako „nenávist otroka ke všemu, v čem cítí svobodu“.

Jinou recenzi najdeme v prvním čísle brněnského měsíčníku Host. Miroslav Tomek hodnotí český překlad knihy rusky (a nyní už zčásti i ukrajinsky) píšícího autora Vladimira Rafejenka „Dlouhé časy“ (Brno 2019). Vysvětluje vztah neobvykle pojatého děje k reáliím Donecka roku 2014, který se stal městem nezávislým na čemkoli, zvláště pak na zdravém rozumu. Tomek konstatuje, že román připomíná směs temného absurdního dramatu a komického fantasy, nechybí však ani úkroky směrem k publicistickému žánru a hořce ironickému pamfletu. Recenzent hledá v Rafejenkově díle i stopy vlivu současné ruské literatury a filmu.

Práci překladatelek hodnotí Tomek jako zdařilou, poukazuje však na to, že knize schází bez ohledu na přidání řady vysvětlujících poznámek zasvěcená předmluva. „Rusky psané ukrajinské literatuře se daří docela dobře“, konstatuje recenzent v závěru a dodává ještě, že knihu by si měl přečíst každý, kdo chce pochopit, jakou stopu na Ukrajincích a jejich zemi zanechává válka“.

Marie Stryjová
Marie Stryjová

Vydávání díla Marie Stryjové (1931–1977), české prozaičky z Volyně, bylo uzavřeno publikací knihy „Za hvězdou“ (Benešov 2019). Alena Wagnerová se v třetím čísle Tvaru z 6. února ohlíží za životem této spisovatelky, která pocházela ze vsi Dembrovka mezi městy Rivne a Dubno. Osud autorky, manželky historika Bedřicha Loewensteina, byl tragický – v jednom z nejtěžších roků normalizace našla východisko v sebevraždě.

Wagnerová mluví o autorčině strohém stylu bez jakýchkoliv okras, v němž je také neustále přítomno i s ní samou bojující já: „v tomto ohledu má celé její dílo podobu autobiografie“. Krátce se poukazuje i na tu část díla Stryjové, která je spjata s jejími ranými volyňskými zážitky. Tyto povídky byly poprvé soustředěny v posmrtně vydané knížce „Nad rovinou“ (1982), o čtvrtstoletí později následovala jejich doplněná reedice v souboru nazvaném „Mlč“ (2006). Právě tato část odkazu Marie Stryjové, asi nejvýraznější české literární síly z ukrajinské Volyně, by se měla v dohlednu stát více než dosud objektem zájmu ukrajinistů a badatelů o česko-ukrajinských vztazích.

(boz)

Rubriky