Sedmdesát minut s ukrajinským ministrem zahraničí

Ukrajinský ministr zahraničí Vadym Prystajko ještě není v úřadě ani půlroku, našel si však 4. února čas k cestě do Prahy. V jejím závěru, ve večerních hodinách, se setkal s představiteli čtrnácti organizací, které se v Česku pokoušejí různým způsobem pečovat o ukrajinskou komunitu a o propagaci Ukrajiny. Setkání v budově ukrajinského velvyslanectví se samozřejmě zúčastnil i pan velvyslanec Jevhen Perebyjnis.

Ministr, který letos oslaví abrahámoviny, pochází z podunajské Kilie, ale rodové kořeny po otci má ve východní Haliči. Jeho otec Volodymyr měl právnické vzdělání a pracoval v pozdně sovětských bezpečnostních orgánech, v 90. letech se však podílel na vydání materiálů KGB, týkajících se stalinského pronásledování ukrajinské inteligence ve 30. letech 20. století.

Vadym Prystajko
Vadym Prystajko, ukrajinský ministr zahraničí

Vadym Prystajko oproti tomu vystudoval informační technologie, ale rozhodl se pro práci v diplomatických strukturách. Nejdůležitější v jeho dosavadní biografii bylo asi působení ve funkci ukrajinského velvyslance v Kanadě (2012–2014) a posléze vedení ukrajinské mise u NATO (2017–2019). Nástupcem ministra zahraničí Klimkina se stal koncem srpna loňského roku a v rámci vlády je už dobře známou tváří. Prahu navštívil, jak jsme vyrozuměli, poprvé.

Organizací, podobných těm, s jejichž představiteli se zde ministr setkal, pracuje v Česku určitě víc. Právě proto by byla účast představitele každé z nich těžko představitelná a v tak krátkém časovém rámci by nejspíš ani nebyla účelná. V každém případě bylo zajímavé sledovat a srovnávat věkovou a regionální skladbu přítomných, když se ministrovi představovali. Uváděli totiž, po jak dlouhou dobu už v České republice přebývají. Výsledek lze shrnout tak, že délka tohoto pobytu se pohybuje v širokém rozpětí mezi pěti a šedesáti pěti lety. V případě většiny přítomných však platí to, že v Česku žijí dvacet až třicet let.

Na dotaz ministra, kolik bylo vlastně časových vln příchodu Ukrajinců na české území, se neodpovídalo snadno, ale nakonec se to podařilo. Napočítali jsme takovýchto vln pro dobu od přelomu 19. a 20. století do současnosti sedm. Ta poslední, začínající po roce 2014, není svým rozsahem podle slov jedné z účastnic obyčejnou vlnou, ale spíše svéráznou podobou tsunami.

Ministr o sobě a současné ukrajinské zahraniční politice zprvu vlastně nemluvil, ale během diskuse se některých otázek dotknul. Šlo např. o situaci představitelů ukrajinské menšiny v Rusku a o cynicky vypočítavé vydávání osobních dokladů obyvatelům Donbasu ze strany ruské okupační moci. Ministr také informoval o zjednodušení procedur při uznávání zahraničního vzdělávání ukrajinskými úřady a o jejich postupném zaučování do práce s mezinárodními granty. Zazněla také hodnocení situace a pozic ukrajinského jazyka doma i za hranicemi Ukrajiny.

Velvyslanectvi - ministr Prystajko
Setkání na velvyslanectví Ukrajiny 4. února 2020

Ministrovi se však jednalo především o získání základní představy o zdejší diaspoře, jejím rozvrstvení a aktuálních problémech její činnosti. Ke slovu přišla dvě hlavní témata. Hned jako první a hlavní se vynořil problém neexistence konkrétního prostoru v Praze, který by mohl všem ukrajinským organizacím sloužit jako základna jejich činnosti. Ministrovi byla odevzdána písemná žádost o jeho podporu řešení tohoto problému.

V prostředí aktivních pražských Ukrajinců existuje představa o potřebě a užitečnosti centra jejich aktivit, které by bylo jakýmsi Ukrajinským domem v Praze. Ten by symbolicky nahradil někdejší, už neexistující budovu Muzea ukrajinského osvobozeneckého boje v Praze na Pankráci. Muzejní spolek ji v roce 1938 koupil z peněžních zdrojů, získaných rozsáhlými sbírkami po celém světě a bez toho, že by žádal československý stát o pomoc v této věci. Dům i s částí sbírek byl však po necelých sedmi letech těžce poškozen při americkém bombardování Prahy. Komunistické orgány pak brzy po únoru 1948 spolek rozpustily a jeho zbylé finanční zdroje i muzejní sbírky, které přežily nálet, prostě zabavily.

Ani po roce 1989 nebyla tato křivda bohužel nijak odčiněna – otázkou je jen to, zda za to nemohou do jisté míry samotní čeští Ukrajinci tehdejším nezkušeným přístupem k této věci. Faktem je, že v Domě národnostních menšin na Novém Městě pražském nemohou mít Ukrajinci, kteří jsou v České republice dnes asi nejpočetnější menšinou, dostatečný prostor pro své aktivity.

Ministr Prystajko k tomuto tématu řekl, že na české straně, a to přímo na úrovni premiéra, existuje pochopení pro takovou potřebu, její řešení ovšem leží v nemalé míře i na pražské městské reprezentaci. Projevil také zájem o to, zda je mezi českými Ukrajinci dostatek organizačních sil, vůle a schopností případný Ukrajinský dům v Praze udržovat, platit za nájem apod. Bylo zjevné, že účastníci setkání jsou nakloněni si v tomto ohledu věřit.

Druhým tématem, které přišlo na řadu, byla starost českých Ukrajinců o udržení národního vědomí nejmladší generace prostřednictvím menšinového vzdělávání. Bylo mj. zdůrazněno, že každoročně se v Česku rodí kolem tisíce ukrajinských dětí, ale ukrajinská sobotní škola je schopna podchytit pouze 150–200 dětí různého věku, tedy nepatrný zlomek celkového počtu. Určitou pozitivní roli hrají letní dětské tábory, kde lze osvětu provozovat intenzivnějším způsobem a efektivněji, ale i v tomto případě přetrvává stejný problém.

Více se toho za hodinu a deset minut stihnout nedalo, osobně jsem si však odnášel dojem, že setkání mělo smysl. Jen mne napadá, že o činnosti různých ukrajinských organizací a iniciativ v České republice se zatím na našich stránkách psalo jen minimálně. Leccos by přitom mohlo naše čtenáře zajímat, a už proto se pokusíme uvedený nedostatek postupně napravit.

(boz)

Rubriky