Před 50 lety (LVI): Končí se – pohádkami

V tomto cyklu jsme sledovali události a skutečnosti, které ovlivňovaly na konci šedesátých let 20. století vzájemný vztah Čechů a Ukrajinců. Vyčerpat toto téma v úplnosti nebylo, nehledě na velký počet pokračování, možné. Doufám ale, že shromážděný materiál bude užitečný při dalším zkoumání této tematiky.

Název celého cyklu jsem si bezděčně půjčil od dávné autobiografie Ignáta Herrmanna. První příspěvek byl publikován 4. července 2017 a po více než dvou a půl letech přichází na řadu poslední pokračování.

Nebude asi mnoho těch, kteří vydrželi sledovat tento cyklus po celou dobu jeho postupného vzniku. Sám jsem původně s tak velkým rozsahem nepočítal, ale materiálů postupně přibývalo. I tak nezbyl čas a prostor na všechno, co bylo po ruce. Snad se mi ale aspoň částečně podařilo vysvětlit, jakými peripetiemi procházely různé roviny česko-ukrajinských vztahů v památných letech 1968 a 1969. Jistě bude možno navázat, ať to udělám já nebo někdo jiný.

Název poslední části je určitě poněkud překvapující a neobejde se bez vysvětlení. Zhruba ve věku deseti let jsem se zarputile prokousával částí tvorby Aloise Jiráska. Zaujal mne mimo jiné neobvyklý název závěrečné kapitoly druhého dílu „F. L. Věka“. Do paměti se mi zadřel svou archaičností a jakousi pohádkovostí: „Končí se po starosvětsku – svatbami“. V posledním dílu našeho cyklu nebude ale o žádné svatbě řeč. Uzavřeno jich bylo v oněch vzdálených letech nepochybně nespočet a někteří z jejich aktérů oslavili svatbu zlatou. Já si ale vypůjčil Jiráskovu formulaci, protože mohu cyklus uzavřít poukazem na pohádky.

                                                                           x x x

Překládání z ukrajinštiny do češtiny se sice mohlo i v letech 1967–1969 pochlubit několika úspěchy, celková bilance těchto let však nebyla příliš výrazná. Český vydavatelský život vyznával tehdy jiné priority a nakladatelští redaktoři neměli dojem, že by ukrajinská literatura nabízela něco, bez čeho se český čtenář neobejde. Dnes víme, že takovéto hodnocení bylo daleko od reality, nesmíme však zapomenout na jednu podstatnou věc.

Závislost československého státu na Sovětském svazu, která se prosadila po roce 1945, maskovaná heslem o „přátelství na věčné časy“ nezanikla ani v době relativní krátkodobé svobody a absence cenzury. Působila naopak jako určitá brzda. Překlad a časopisecké nebo dokonce novinové vydání titulů, které by mohly v českém prostředí vzbudit pozornost a odpovídaly duchu doby, nebylo možné zajistit už pro přílišnou krátkost svobodné doby. Za této situace vzbuzují pozornost tehdejší výpravy do říše ukrajinských pohádek. Bylo jich několik, zvláště počítáme-li s dvěma knižními tituly Josefa Spilky, které čerpaly ze zakarpatského folklórního prostředí. Mám však na mysli dva jiné tituly, spjaté s celoukrajinským kontextem.

Dětské nakladatelství Albatros vydalo před půlstoletím poměrně objemný výbor ukrajinských lidových pohádek nazvaný „Zlatý střevíček“. Překladatelka Ludmila Zilynská se tu vrátila ke své dávné lásce, k pohádkám – sama v jedné své mikropovídce napsala, že jejím učitelem byl Andersen. „Zlatý střevíček“ nabídl dětským zájemcům, ale jistě nejen jim, několik desítek známých i méně známých textů. Podobu knížky výrazně dotvořil ilustrátor Miloslav Váša. Jednalo se nejméně o desátý výbor ukrajinských pohádek, který od časů pozdního Rakousko-Uherska v češtině vyšel. Tento tehdy nejnovější výbor měl přijít na pulty knihkupectví už v roce 1968, ale příprava a vydání většiny knih trvala tehdy podstatně déle než dnes. A tak knížka vyšla až před vánocemi roku 1969 s vročením do roku následujícího.

V roce, charakterizovaném asi nejvíce smrtí Jana Palacha a dravým nástupem Gustáva Husáka k moci, se překladatelce “Zlatého střevíčku“ podařilo vydat ještě několik menších svazečků jejích vlastních pohádek. Zasloužila se o to drobná edice Lidového nakladatelství, nazvaná vtipně „Pírka ptáka Ohniváka“. Jeden z jejích sešitů byl opatřen lákavým názvem „O nejhezčí pohádce“. Obsahoval sice jen pět pohádek, propojených komentářem, ale jednalo se jen o malou část daleko větší knížky, která jako celek nevyšla a jejíž strojopis se za čas nenávratně ztratil – i pohádky se někdy ztrácejí a hynou. Ty, které vznikají místo nich, jsou už jiné a čtou je často už docela jiní čtenáři.

Pohádky ze zmíněného svazečku čerpaly po svém z ukrajinské folklórní a historické tradice. Zpracovávaly jejich motivy podobným způsobem, jako s nimi autorka naložila o několik let dříve v knize „Jak čerti na světě vyhynuli“. V obou souborech ožíval, což bylo v českém prostředí ojedinělým jevem, život téměř neznámé kozácké země, ležící kdysi v minulosti za mořem a široširou stepí, na ostrovech uprostřed široké, modré řeky.

Právě tam se mohlo odehrát to, co autorka v jedné z pohádek popsala: „Stepí se valí řeka, svítí stříbrem, hřmí a zpívá, vlny se červenají jako máky, valí se blíž a blíž. Místo vln se už třpytí kozácké šavle, sedla a podkovy na koních. Jako mák se červenají vysoké čapky, široké šarovary a safiánové holínky. Vojsko zpívá, bubny hřmí, hetman jede vpředu na bělouši“.

Jak vidíme, jednalo se o vizi snovou a značně láskyplnou. Nikde se v těchto pohádkách neuvádí slovo Ukrajina, ale právě o kozáckou Ukrajinu, patřičně idealizovanou, tu samozřejmě jde. Vysnila si ji ukrajinsko-česká autorka a pražská rodačka, která v kraji na dolním Dněpru nikdy nebyla a do Kyjeva se mohla podívat jen jedinkrát, na počátku šedesátých let.

Lásku k Ukrajině minulé i současné jí možná předal její otec, narozený v někdejším kozáckém městečku. Svou zem musel opustit počátkem dvacátých let a už se do ní nikdy nevrátil. To by ale asi nestačilo – hodně pomohlo také autorčino seznamování s ukrajinskými folklórními a literárními zdroji. Patřila k nim jistě i lidová píseň, otištěná na předsádce knížky a uvedená slovy: „Tam u řeky široké, u studánky hluboké, děvče stojí, čerpá z ní, kozák koně napájí: ´Pojď, povandruj, děvče s námi, horami a dolinami´!“

Autorka se na tuto cestu vydala tak, jak to pro ni bylo možné. Putování tehdejších (i českých) Ukrajinců po těch stránkách vlastní minulosti, které trvale vzbuzovaly jejich lásku a hrdost, bylo také jedním z rysů období před padesáti lety, o kterém jsem se tu pokoušel tak dlouho psát. Stránky dějin ukrajinské „kozačyny“ ostatně vzbuzují hrdost a nejednou poskytují útěchu a útočiště Ukrajincům také uprostřed nejednoduché dnešní doby.

                                                                      x x x

Na závěr už jen toto malé doznání. Kdo prožil v někdejším Československu léta 1967–1969, nezapomene už nikdy na to, jak mohutně tehdy „čas oponou trhnul“ a co nám všechno tehdejší dění dalo a vzalo. Určitě více dalo. Asi nejsem sám, kdo sám sebe může označit za „dítě osmašedesátého roku“. Hoch (nebo chlopčyna) z Buben musel začít vnímat svět rychleji a intenzivněji, musel začít přemýšlet o nejednoduchých věcech a vnímal konfliktnost všeho tehdejšího dění, která byla náhle tak bezprostředně blízká a eruptivní. Při tom všem tu byl pocit obrovské a opojné svobody. Tolik nových knih a časopiseckých titulů, ale i nová hudba a filmy!

V mém vlastním případě přistoupila, pravda, ještě jedna skutečnost – všechno to bouřlivé a unášející dění v Československu i v celém světě se náhle propojilo s náhlými, neradostnými a nevítanými událostmi, které jsem zažíval ve své bezprostřední blízkosti, s rozvodem rodičů. Bylo třeba smířit se s tím, že člověk není tak docela pánem vlastního osudu. Tak se všechno kolem mne na počátku roku 1970 slilo v jakousi hořkosladkou směs.

Před polovinou ledna 1970 se zhroutila daleko, v západní Africe, Republika Biafra, kterou hoch z Buben vnímal od jara roku 1967 jako symbol oprávněného a spravedlivého boje jednoho národa za svobodu. Ještě týž měsíc skončila své působení československá federální vláda, vedená Oldřichem Černíkem. Do výslužby byl poslán jeden z kdysi uctívaných představitelů Pražského jara, který si nakonec chtěl za každou cenu zachránit kůži i kariéru. Ztělesnil tak zklamání, které tehdy většina Čechů na počátku „normalizace“ prožívala. „Rok Pražského jara“ se zdál být najednou už jen jakousi pohádkou, která ovšem postrádala šťastný konec. Ten se, dá-li se to tak říci, dostavil až s dvacetiletým odstupem, a to je v lidském životě příliš dlouhá doba.

Na přelomu let 1969 a 1970 však doba pohádek definitivně skončila. Staré jistoty a naděje odešly, nové bylo třeba teprve začít hledat. Takhle nějak jsem tehdy vnímal jak to, co nenávratně končilo, tak i to, co v tytéž chvíle začínalo a vtahovalo mne do opravdového života.

(boz)