Z hlubin dávnověku XV: Řecké kolonie v severním Černomoří

Povídání o dávné minulosti Ukrajiny by nebylo úplné bez zmínky o řeckém osídlení na černomořském pobřeží. Naše země sice s těmito koloniemi neměly přímé kontakty, avšak řecká kultura výrazně ovlivňovala nomádská etnika, která touto oblastí v postupných vlnách procházela a po čase se přesouvala dále na západ do střední Evropy.
 
Černé moře bylo starověkými námořníky dlouho pokládáno za nebezpečné a nepřátelské. Zatímco Středozemní moře křižovaly obchodní lodi od pobřeží k pobřeží, plavba v Černém moři se dlouho omezovala jen na příbřežní dopravu mezi ústím Dunaje a Bosporem. Vinu na tom měly četné nevyzpytatelné proudy, které se na podzim a v zimě měnily v řadu chaotických vírů, schopných loď nekontrolovatelně roztočit. Navíc kontrast mezi chladným, suchým kontinentálním klimatem na severním břehu a teplým, vlhkým středomořským klimatem na jižním břehu vede v tomto období k náhlým prudkým bouřím, námořníky velmi obávaným.

Své dojmy z Černého moře vylíčil americký novinář Stanley Washburn v roce 1912: „Vezměte nějakou díru dlouhou asi 1450 kilometrů a zhruba 1100 kilometrů širokou, posejte její dno spoustou skalisek, rozhoďte na těch nejméně očekávaných místech několik ostrovů, které však budou ležet pod hladinou, a naplňte ji tou nejstudenější vodou, jakou seženete. Obklopte její okraje pobřežím podobným tomu, jaké je v Maine, a všude tam, kde se na první pohled zdá, že existuje naděje na úkryt, položte linii útesů a prahů tvořených ostrými skalisky. Nyní importujte tajfun z jižních moří, přimíchejte do něj rozumnou dávku sněžné bouře ze Severní Dakoty a nechte ho, ať se činí. Přidejte námrazu a mrznoucí déšť, nazdobte to sněhovými čepicemi, podávejte to všechno z paluby remorkéru a získáte dobrou představu o tom, jaké počasí je běžně v prosinci na Černém moři.“

Báje o Argonautech je možná odrazem prvních průzkumných plaveb podél maloasijského pobřeží do Gruzie, ale je tak vyšperkovaná fantastickou námořnickou „latinou“, že ji nelze brát jako reálný cestopis. Nicméně plavby podél pobřeží směrem k severu pokračovaly a v 7. století př. n. l. vyústily v zakládání prvních kolonií na západním a severozápadním břehu Černého moře. Nejaktivnější v tomto směru bylo bohaté iónské město Milétos, ale pozadu nezůstávala ani dórská Megara a další obchodní města. Hlavním lákadlem pro kolonisty byla ústí velkých řek Dněstru, Buhu a Dněpru, oplývající rybami a umožňující cestu do lesnatého vnitrozemí. Předmětem obchodu byly solené ryby, dřevo na stavbu lodí a kovové ingoty, neboť, jak již bylo uvedeno dříve, stepní kmeny hojně využívaly bohatá ložiska rud ve vnitrozemí. 

Na území dnešní Ukrajiny byl první řeckou obchodní stanicí Borysthenes, založený na ostrově Berezaň u ústí Dněpru. O něco později vznikla severněji položená Olbia při soutoku Jižního Buhu a Dněpru, která se časem stala jedním z nejvýznamnějších černomořských měst. Poměrně pozdě objevili námořníci dva sekundární proudy uprostřed moře, z nichž jeden teče k severu a druhý k jihu. Otevřela se tak výhodná trasa mezi maloasijským městem Sinope a Krymem, dlouhá něco přes 200 km, kterou bylo možno překonat za den a noc. Krym měl několik přirozených přístavů, které patřily k nejlepším v Černém moři, v Azovském moři byla obrovská hojnost ryb a ve vnitrozemí pak úrodná půda umožňující pěstování obilí a vinné révy, jakož i rozsáhlé pastviny pro dobytek. Dórové z Megary tam založili v 5. stol.  př. n. l. Chersonésos (dnešní Sevastopol), ale záhy je předstihli Miléťané s koloniemi Pantikapaion (Kerč) a Theodosia (Feodosia), které se v 5. stol. př. n. l. staly významnými centry helénsko-skytského Bosporského království. V té době také v černomořských městech vyrůstají chrámy, zděné a kamenné domy, objevují se mramorové sochy a pamětní desky s nápisy. Skytští boháči přejímají řecký způsob života, usazují se ve výstavných domech. Kolonie dostávají charakter klasické řecké civilizace.
   

Po obchodnících se totiž do nových měst začali z Řecka stěhovat také řemeslníci. Vykopávky ukazují, že zatímco zpočátku v osadách převažuje keramika dovážená z egejské oblasti, po čase začínají osadníci využívat kvalitní místní hlínu a vznikají specializované keramické dílny, které naopak uměleckou malovanou keramiku vyvážejí zpět do Řecka. Skytové a další nomádi představovali zpočátku nebezpečí; avšak zejména Královští Skytové, kteří sídlili právě okolo Azovského moře, začali časem oceňovat umění řeckých zlatníků a šperkařů a objednávali si u nich klenoty, které nyní nacházíme ve skytských královských mohylách. Ve stepi nežili jen nomádi, stále tu byli i původní zemědělci, kteří se nyní usazovali v okolí řeckých měst, kam dodávali své produkty, zejména obilí. 
Každé řecké město mělo totiž kolem sebe pásmo zemědělské půdy, zvané chóra, na němž ležely rolnické usedlosti zajišťující zásobování obyvatel. Toto zemědělské obyvatelstvo bylo převážně domácího původu. Obilí se tak stalo dalším významným obchodním artiklem. K byznysu se připojili i skytští náčelníci, kteří ve vnitrozemí ovládali řadu porobených zemědělských kmenů, a tak se severní Černomoří stalo hlavním dodavatelem obilí do celé egejské oblasti. Závislost Řecka na černomořském obilí byla tak silná, že v době peloponéské války Sparta donutila Atény ke kapitulaci mimo jiné tím, že zahájila blokádu Dardanel. 
     

Obilní monopol řeckých kolonií skončil až tehdy, když Alexandr Veliký obsadil Egypt, který se stal novou „obilnicí“ pro Středomoří. Obchod začal váznout a města chudla. Barbarští náčelníci ve vnitrozemí si výpadek příjmů z obchodu začali kompenzovat vymáháním tributu nebo rovnou loupežnými výpravami proti městům. Nezbývaly prostředky na údržbu veřejných staveb ani obranných hradeb, na moři se rozmohlo pirátství. Obdělávaná půda pustla a města se rozpadala.
Všeobecnému úpadku se ubránila jen města okolo Azovského moře a na Krymu, která se již v 5. století sdružila do Bosporského království. Jméno je odvozeno od Kimmerijského Bosporu, tedy Kerčského průlivu, nikoli od známějšího Thráckého Bosporu u Istanbulu. Šlo o první vpravdě helénistický státní útvar, neboť v něm žila etnicky smíšená populace, která přijala řecký jazyk a řeckou kulturu. Vládla mu nejprve řecká dynastie Archaeanaktovců a potom thrácká dynastie Spartokovců (nikoli Spartakovců!). Vládci vystupovali jako archonti v řeckých městech a jako králové vůči domorodým kmenům Sindů a Maeotů. Spartokovci prosluli jako dynastie osvícených a moudrých vládců. Podařilo se jim udržet úroveň exportu pšenice, ryb a otroků, jednak proto, že Theodosia byla jediný přístav v severním Černomoří, který v zimě nezamrzal, a jednak proto, že udržovali výborné vztahy s Aténami a poskytovali jim obchodní výhody, což aténští řečníci často zdůrazňovali. Bosporský král Leukón obdržel čestné aténské občanství. Počínaje 2. stoletím př. n. l. se však i toto království dostává pod stále vzrůstající tlak Skytů. Poslední král Paerisades V. již nebyl schopen situaci sám zvládnout a nabídl své království mocnému Mitridatovi VI. Eupatorovi výměnou za vojenskou pomoc. Tím však končí helénská nadvláda v Černomoří a vzápětí na scénu vstupují Římané.
   

Kulturní vztahy mezi Řeky a Skyty rozhodně nebyly jednostranné. Skytští lučištníci sloužili v Aténách jako městští strážníci a bosporští králové na Krymu si najímali oddíly řeckých žoldnéřů. Známý řečník Démosthénés měl skytského dědečka z matčiny strany. Řecká orfická mystéria vycházela z thráckého kultu Dionýsa, některá líčení však naznačují i prvky šamanismu, které mohly být zprostředkovány od černomořských stepních nomádů. V Olbii se našly kostěné tabulky s orfickými nápisy.
Severní Černomoří však dalo řeckému světu i jednoho významného filosofa. Byl jím Skyt Anacharsis, počítaný mezi „sedm mudrců“. Pobýval nějakou dobu v Aténách, kde se vzdělával a stal se přítelem státníka Solóna. Napsal prý báseň o zákonných ustanoveních Helénů a Skytů, která měla 800 veršů, ale nedochovala se. Zato pozdější autoři Diogenés Laertios, Plútarchos a Lúkianos citují jeho břitké a satirické průpovídky, pro které bývá někdy přirovnáván k Oscaru Wildeovi:
„Které lodi jsou nejbezpečnější? Ty, které jsou vytaženy na břeh.“
„Tržiště je místo určené k tomu, aby se tam lidé navzájem klamali a odírali.“
„Je správné hrát si, abychom mohli jednat vážně.“
Poté, co se účastnil shromáždění lidu, podivil se, že u Řeků moudří sice řeční, ale nevědomci rozhodují.
V diskusi se zákonodárcem Solónem prohlásil, že jeho psané zákony se ničím neliší od pavučin, neboť jako ony zadrží z těch, které polapí, jen lidi slabé a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je roztrhnou.
Po návratu do vlasti byl však pořečtěný Anacharsis přijat s nedůvěrou. Skytové měli sice rádi řecké zboží, ale byli velmi hákliví na své náboženství. Když byl Anacharsis přistižen, jak v lese obětuje bohyni Kybélé, jeho vlastní bratr se za ním vypravil s lukem a zastřelil ho.
Na druhé straně se však Skytové nebránili pojmenování svých vlastních božstev řeckými jmény. Hérodotos uvádí, že jediný bůh, kterému staví něco jako svatyně, je Árés. Na shromaždišti nakupí na sebe otepi klestí (ve stepi nebyl jiný stavební materiál) a vytvoří velkou čtverhrannou plošinu. Každý rok přidávají sto padesát vozů klestí, protože se vždy v zimě slehne. Nahoře je zaražen starobylý železný meč jako podoba Áreova. Tomuto meči obětují dobytek, koně i válečné zajatce a polévají ho krví.
Mám dojem, že jeden takový meč zapomenutý v hromadě chrastí měl osudové následky pro západní Evropu. V roce 450 n. l., kdy stepi kolem Donu obývali Hunové, všiml si jeden pastevec, že jeho jalovička si poranila nohu o jakýsi ostrý předmět trčící ze země. Šel ho vytáhnout a zjistil, že jde o prastarý meč. Donesl tuto relikvii svému králi Attilovi, který to prohlásil za božské znamení, že je mu souzeno dobýt svět. A začal připravovat tažení na Řím…

Odkazy:

1. Bosporan Kingdom – the Jewel of the Black Sea. Dokument, 16:30 min, anglicky.
2. Seikilova píseň (1. či 2. stol. n. l.) – nejstarší záznam písně s textem i notací, nalezený na náhrobní stéle nedaleko Efesu. 4:30 min. Zaposlouchejte se do hlasu antiky

(mas)

< Předchozí | Následující >