Od „olesovského“ koncertu k založení Občanského fóra Ukrajinců (18. 11. – 17. 12. 1989)

Rozsáhlé vzpomínkové akce připomněly letos v listopadu 30. výročí převratných událostí, které začaly měnit na konci 80. let Československo. Ty sice nakonec přivedly poněkud paradoxně tento stát k zániku, zároveň ale položily základ existence dvou následnických demokratických států – České a Slovenské republiky. Jen málo se dnes ví o tom, že po 17. 11. 1989 se zrodily nové vývojové možnosti i pro národnostní menšiny Československa.

Českoslovenští Ukrajinci patřili k těm minoritám, jejichž osud byl řešen v rámci federace od počátku 50. let 20. století asymetricky. Na Slovensku fungoval jako jakási odbočka komunistické strany Kulturní svaz ukrajinských pracujících s centrem v Prešově. V tehdejší České socialistické republice však žádná ukrajinská národnostní organizace působit nemohla a prešovský svaz tu nedokázal či nesměl své místní odbočky zřídit.

Koncem 60. let se pokusili pražští Ukrajinci tuto situaci vyřešit založením Ukrajinského kulturně-osvětového svazu, který by samostatně pracoval v Čechách i v Moravě. Tzv. normalizace však zabránila uskutečnění tohoto záměru – brzy o tom napíšeme více. Teprve na podzim roku 1989 se situace začala měnit k lepšímu.

V sobotu 18. 11. 1989 vpodvečer si ještě nikdo neuměl představit, že následujícího dne začnou na Václavském náměstí opravdu mohutné protirežimní demonstrace. V malém sálu paláce na pražském Slovanském ostrově (Žofíně) se v tu dobu konal koncert ukrajinského pěveckého sboru, který vyvíjel činnost při Kulturním domu hlavního města Prahy. Tento listopadový koncert byl věnován památce ukrajinského básníka Oleksandra Olese, který zemřel v Praze o 45 let dříve a zůstává dodnes jedním ze symbolů meziválečné ukrajinské emigrace v českých zemích a jejích snah vytrvat v boji o nezávislost vlastní země.

Průběh této literárně-hudební akce můžeme rekonstruovat podle tištěného programu. Úvodní slovo pronesla významná ukrajinistka Zina Genyk-Berezovská, čtyři písně zpíval sbor pod vedením Stepana Šutka a třikrát vystoupili sólisté – Ivan Mlej a mladá ukrajinistka Ilona Slavíková. Jednalo se jak o písně na Olesova slova, tak písně lidové.

Mezi jednotlivá hudební čísla byly zařazeny tři recitační vložky. Olesovy básně (nevíme však, které) přednesl dr. Pavlo Muraško a Svitlana Bočkareva. Kromě toho zahrála několik klavírních skladeb klasických autorů mladá interpretka Kvitoslava Bilynská-Žumarová. O dekorace scény se postarala Marie Horová a ing. Ivan Pilip. Vyjmenoval jsem zde všechny osoby, uvedené na programu, protože řada z nich se v dalším období účastnila různým způsobem obnoveného ukrajinského života, v případě ing. Pilipa pak pokusu o obnovení rusínské skupiny.

Dny 18. listopad a 17. prosinec dělily od sebe čtyři týdny, které stačily k tomu, aby se pražští Ukrajinci odhodlali vystoupit na obranu svých menšinových práv. Umožnil to samozřejmě neodvratitelný celostátní vývoj. Česká společnost se krok za krokem přibližovala obnovení demokratického života a jako střechová organizace těchto snah vzniklo Občanské fórum. V rámci jeho Koordinačního centra, které dostalo k dispozici dům v tzv. Špalíčku na pomezí Jungmannova a Václavského náměstí, začala pracovat i národnostní sekce.

Jedním z členů koordinačního centra se stal už zmíněný dr. Muraško, pražský rodák, spojený počátky svých novinářských a odborných aktivit z přelomu 60. a 70. let s ukrajinským centrem v Prešově. Nyní plédoval pro obnovení práv národnostních menšin v rámci české části federace a brzy se stal předsedou národnostní komise OF.

Pavla Muraška jsme znali jako bývalého politického vězně a o dalších peripetiích jeho osudu nebylo nikomu z pražských Ukrajinců nic známo. Jeho snaha koordinovat dění, které by vedlo k obnovení ukrajinské národnostní organizace, byla proto vítána. Muraško ji realizoval různými rozhovory s osobami, které by mohly být při obnovení spolkové činnosti nějak platné. Díky zapojení příslušníků ukrajinského pěveckého sboru bylo možné využít jeho zkušební prostory v Čerchovské ulici 6 v Praze na Vinohradech, mezi náměstím krále Jiřího a Riegrovými sady. Tento dům tedy sehrál zásadní roli při vzniku Občanského fóra Ukrajinců.

Miniaturní, třířádková pozvánka na ustavující schůzi hovořila jménem Ukrajinské sekce OF, resp. jejího přípravného výboru, který podle mého názoru existoval jen ve velmi hrubých obrysech. Organizační schůze pražských Ukrajinců byla svolána na nedělní odpoledne 17. prosince. Bylo to týden po nástupu vlády Mariána Čalfy a demisi Gustáva Husáka z úřadu prezidenta.

Snad bude časem nalezen protokol tohoto shromáždění, jehož se zúčastnilo podle mého vzpomínkového odhadu asi šedesát osob převážně ze starší generace. Z paměti nelze vydolovat příliš mnoho konkrétního. Jednání zahájil dr. Muraško a svěřil vedení schůze Milanu Regulovi, absolventu ukrajinistiky z pražské univerzity, kde studoval na přelomu 60. a 70. let, ale pak pracoval mimo obor. Ve vzpomínkách mi zůstal poněkud neorganizovaný průběh schůze, kde došlo k zřejmě nezbytnému sporu o možnosti či vhodnosti podílu někdejších komunistů na činnosti organizace.

Záměr vytvořit Občanské fórum Ukrajinců byl nicméně schválen a na základě spontánních návrhů některých přítomných byl zvolen jeho přípravný výbor. Ten poté pracoval asi půl roku pod vedením Milana Reguly. To už je ale téma pro nějaký budoucí příspěvek. Podstatné bylo to, že první krok k obnovení ukrajinského života v Praze a celém českém státě byl učiněn. Pro zajímavost lze uvést, že v týž den vznikla v Praze jedna z budoucích vládních stran – Občanská demokratická aliance – a pražští studenti si pochodem po trase průvodu ze 17. listopadu připomněli jeho „měsíční výročí“.

Brzy se však ukázalo, že ukrajinská skupina je na možnou změnu poměrů k lepšímu připravena méně, než tomu bylo o dvacet let dřív. Důvodem bylo mimo jiné to, že se událostí roku 1989 téměř nedožili Ukrajinci, kteří by ještě pamatovali svobodné spolkové poměry první republiky a mohli by tedy nabídnout příslušníkům mladší generace své zkušenosti. Právě ty nám, jak se brzy ukázalo, velmi citelně scházely.

(boz)