Před 50 lety (LI): „Kraj Nikoly Šuhaje“ v českém pohledu let 1968 a 1969

Čeká nás pokus o závěrečnou charakteristiku česko-ukrajinských vztahů v letech 1968 a 1969. Ještě předtím je třeba všimnout si jedné speciální, regionální kapitolky. Zakarpatská Ukrajina – někdejší Podkarpatská Rus – zůstává i dnes, po půlstoletí, regionem, který zaujímá v českém vnímání Ukrajiny zvláštní místo. Bylo tomu tak i v roce Pražského jara?

Klíčovým důvodem pro český zájem o Zakarpatskou oblast bylo samozřejmě to, že se zde narodilo mnoho československých občanů, kteří byli kolem roku 1968 v nejlepších letech. Jednalo se jak o Čechy, tak o místní lidi (ať se považovali za Ukrajince či Rusíny), vždy si však zachovali velmi živé a většinou příznivé vzpomínky na tento region i na někdejší, prvorepublikové pořádky. Navíc v roce 1968 uplynulo „teprve“ třicet let od chvil, kdy museli ze „země bez jména“ či spíše „země mnoha jmen“ odejít. Vzpomínky byly tedy v případě řady pamětníků značně živé – asi jako dnes, když vzpomínáme na události roku 1989.

Zvětšená míra svobody tisku, která se v českém prostředí na počátku jara 1968 prosadila, otevírala prostor k širší a výraznější míře reflexí, spojených s územím mezi Užhorodem a Jasiňou. Přesto chuť či snaha pokusit se je ventilovat narážela i tehdy na určité bariéry. Ty byly samozřejmě spojeny se značně složitými československo-sovětskými vztahy. Mnoho politiků i novinářů soudilo, že je třeba se v jejich rámci raději vyhnout bolavým či tabuizovaným tématům.

Patřila k nim jak někdejší příslušnost Podkarpatské Rusi k Československu, tak i způsob jejího předání Sovětskému svazu po ukončení druhé světové války. Názory na oprávněnost a smysluplnost tehdejších sovětských kroků se rozcházely už v roce 1945 a o třiadvacet let později tomu nebylo jinak. Vystřízlivění nemalé části Čechů z někdejších levicových a sovětofilských iluzí podněcovalo k tomu, aby se o tomto mluvilo a případně i psalo ve větším rozsahu, než dříve.

Hlubší znalost dějin tohoto území včetně doby meziválečné a těsně poválečné a jasné povědomí o aktuálních místních poměrech však nebyly v českém prostředí běžné. Většina lidí neměla k dispozici nezbytné, dostatečně objektivní zdroje a v důsledku omezených možností cestování do tohoto regionu se nemohla osobně přesvědčit o jeho aktuálním stavu.

Knižní produkci o Podkarpatsku či Zakarpatsku dominovala i v roce 1968 slavná a čtenářsky vděčná podkarpatská trilogie Ivana Olbrachta – vyšly znovu dva tituly: „Nikola Šuhaj loupežník“ a „Golet v údolí“. Na Olbrachta navázali po svém tři pamětníci, kteří o regionu, jeho přírodě a folklóru psali už dříve. Na mysli mám především prozaika Jaromíra Tomečka (v r. 1968 vyšla reedice povídkové knihy „Vuí se směje“) a popularizátora pohádkové složky podkarpatského folklóru Josefa Spilku – tomu vyšly v uvedeném roce knížky „Napucánek“ a „Veselé pohádky z kouzelných hor“. V roce 1968 se připojil svým beletrizujícím vzpomínáním na události konce 30. let někdejší učitel v podkarpatské vesnické škole Jan Drozd románem „Dlouhá noc“.

I tak to bylo na rok zvětšených možností dost málo. Příprava knih k vydání zůstávala koncem 60. let dost zdlouhavou věcí. Česká periodika měla sice šanci využít nově získaný svobodný prostor rychleji, jejich redaktoři však neměli příležitost a snad ani chuť otevírat těmto tématům své stránky. Neexistovalo ani příliš mnoho autorů, kteří se tímto způsobem pokusili projevit, několik výjimek lze však přece jen najít.

znak Zakarpatské oblasti
Znak Zakarpatské oblasti

Věnujme přednostně pozornost podkarpatsko-českým historickým tématům, zvláště k už zmíněným sporným momentům. První, ještě velmi tradiční, se objevil hned v prvních měsících rozvoje československého obrodného procesu v souvislosti s tzv. svobodovci. Byli to původně převážně mladí uprchlíci z Maďary okupovaného Podkarpatska, kteří přešli na druhou stranu Karpat na území, obsazené v září 1939 sovětskou armádou. Doufali v příznivé přijetí, byli však uvěznění v sovětských trestních táborech. Život části z nich tam skončil, ostatní unikli jen díky tomu, že se stali vojáky československého armádního sboru v SSSR. Řada z nich zahynula na území Ukrajiny a osvobozovaného Československa, jiní se dožili konce války a z velké části v obnovované republice zůstali.

Na počátku února 1968 připomněl odbojářský týdeník Hlas revoluce tzv. Mosteckou špionážní aféru z konce roku 1947, do které byli uměle zataženi i někteří ze zmíněných podkarpatských svobodovců. Je ovšem příznačné, že tehdy byl ještě článek B. Rupeše zařazen do cyklu nazvaného sugestivně „Kdo zbrojil proti lidu“. Po několika týdnech byl tento tón zcela antikvován novým vývojem. Mladší bratr jednoho z tehdy odsouzených důstojníků československé armády, Michala Kriška, odmítl ve svém dopise Rupešovu interpretaci případu a redakce jeho protest v polovině března otiskla.

V první červnový den následoval článek nazvaný „Osud vojáka“. Tento text podepsal nejen už zmíněný B. Rupeš, ale spolu s ním a navíc na prvním místě Ludvík Svoboda, tehdy už československý prezident, který pracoval do března 1968 ve Vojenském historickém ústavu v Praze. Oba autoři ve svém článku v podstatě popřeli to, co bylo vytištěno o čtvrt roku dříve, a popsali osud důstojníka Josefa Kriška, který ovšem nebyl z Podkarpatské Rusi, nýbrž ze sousedního severovýchodního Slovenska neboli Prešovska (Prjašivščyny). Také Kriško byl vězněn v SSSR a po několika letech znovu v Československu.

Tato tematika se objevila koncem května také ve vysílání Československého rozhlasu. Pořad, o kterém předem referoval i stejnojmenný týdeník, se jmenoval „Lidé z mnoha front“. Věnován byl mimo jiné oné nejtěžší etapě života svobodovců, o které velká část české veřejnosti nic nevěděla. Bývalí vězni gulagu i jejich velitelé (včetně Ludvíka Svobody) museli zachovat do jara roku 1968 mlčení o této problematice.

Jiné téma, spojené pro změnu s obdobím první republiky, otevřel deník Lidová demokracie. V červnu 1968 se zde diskutovalo o osudu užhorodského pomníku T. G. Masaryka, který byl odhalen v roce 1928 a odstraněn o deset let později, po vídeňské arbitráži a obsazení Užhorodu maďarským vojskem. Tuto zajímavou otázku tehdy otevřel prvorepublikový novinář a podkarpatský zpravodaj Lidových novin, Rudolf Kryl.

Nejpodstatnějším příspěvkem k úvahám o osudu někdejšího Podkarpatska byla však stať historika Tomana Broda ve čtvrtém čísle dvojměsíčníku Slovanský přehled. Brod s nebývalou otevřeností, byť bez výrazného komentování, popsal sled událostí, které charakterizovaly sovětský zábor regionu. Je příznačné, že číslo, obsahující tento článek, vyšlo právě koncem srpna nebo počátkem září roku 1968. Stalo se možná jedním z důvodů, proč byl Toman Brod v době začínající „normalizace“ odstraněn na dalších dvacet let z české historiografie.

Jinak a příznivěji se vyvinul osud historika Oty Holuba, který v Květech z počátku roku 1969 otiskl v několika pokračováních bohatě ilustrovanou stať o událostech v Podkarpatské Rusi (tehdy ovšem Karpatské Ukrajině). Zaujalo ho dramatické období počátku roku 1939, krátce předcházející rozpadu Československa a maďarské okupaci Podkarpatska.

Obě uvedené studie byly asi nejvýznamnějšími příspěvky českých historiků k poznání podkarpatských dějin, které byly otištěny v době Pražského jara a jeho doznívání. Je samozřejmě otázkou, nakolik mohly podobné publikace ovlivnit uvažování většího počtu osob o této problematice. Pochybnosti o formě odevzdání Podkarpatska Sovětskému svazu a správnosti tohoto kroku byly sice sporadicky vyslovovány, ale šlo nepochybně o ojedinělou záležitost. Podobné tendence se zřejmě projevily u některých příslušníků Klubu angažovaných nestraníků, ale víme o tom příliš málo.

Užhorod na pohlednicích
Užhorod na pohlednicích z roku 1968

Žádný pozitivní efekt takových výroků či výkřiků nebylo možno očekávat a tato činnost byla v jistém směru spíše kontraproduktivní. Zmínky podobného typu byly na sovětské straně registrovány a výrazně dráždily tamní „jestřáby“, zejména nejvyššího komunistického představitele Ukrajiny – Petra Šelesta. Ten tvrdil při známém jednání v Čierné nad Tisou koncem července 1968, že v Československu jsou rozšiřovány letáky, přímo požadující revizi československo-sovětské hranice (tedy vrácení Podkarpatska Československu) a naznačil, že jsou šířeny dokonce i v Zakarpatské oblasti. Šelest nepochybně záměrně nadsadil význam tohoto problému, což mělo přispět k zastrašení československých reformních představitelů.

Poměrně vzácně bylo možno číst něco o aktuálních poměrech Zakarpatské Ukrajiny. Zakarpatsko samo o sobě promlouvat nedokázalo. Byl to jeden z ukrajinských regionů, které byly výrazně kontrolovány už z toho důvodu, že ležely u západní hranice SSSR. Jestliže měsíčník Praha-Moskva otiskl na jaře 1968, u příležitosti Dnů ukrajinské kultury v Československu, článek tamního funkcionáře a zaslouženého partyzána Vasyla Rusyna, nedalo se od takového textu nic čekat. Obsahoval jen chválu místních poměrů a o existujících problémech pomlčel. Čtenáři tak neměli v podstatě šanci něco kloudného se dovědět.

Pokud jde o české autory, mohli referovat jen ojediněle. Popularizační měsíčník Lidé a země otiskl počátkem roku 1968 článek učitele Františka Továrka „Na zakarpatské vesnici“. Autor získal možnost podívat se znovu na obec Holubynne třicet let poté, co zde působil jako český učitel na obecné škole, využívané převážně židovskými dětmi. V článku však nenajdeme nic než chválu změn, kterými obec prošla za sovětské éry – autor se vůbec nepokusil o diferencovanější pohled na zakarpatský svět a jeho problémy.

Nejcennějším dokladem o Zakarpatsku, viděném českýma očima, tak dnes zůstává nedokončená, trojdílná cestopisná reportáž Drahomíry Šlechtové „Od Užhorodu po Jasinu“, otiskovaná v týdeníku Svět sovětů v posledním měsíci před sovětskou intervencí. Autorka popsala zážitky, které načerpala koncem května 1968. Mohla se v tu dobu zúčastnit dvacetidenního, zčásti autobusového a zčásti pěšího putování nížinami i horami Zakarpatské oblasti. Stala se členkou šestadvacetičlenné, převážně ženské sovětské turistické skupiny a „puťovka na maršrut č. 363“ (poukaz na turistickou trasu) ji stála 65 rublů.

Autorčin popis oficiálně organizované, kolektivní sovětské turistiky je sám o sobě sugestivní. Vysvětluje fenomén sovětské turbazy, vybavené vším od žehličky po místnost, kde bylo lze studovat Leninovy spisy. Přivykla denním rituálům od společné rozcvičky i nástupů před odchodem na trasu po sborové volání pozdravu „Fizkult privět!“ (tedy „Zdar tělesné výchově!“) a slavnostní dekorování těch, kdo osvědčili své schopnosti, odznakem Turista SSSR. Současně Šlechtová nezatajila, jak obtížnou a kontrolovanou záležitostí byla v tu dobu v karpatských horách individuální turistika.

Autorka to vše vnímala s nadhledem a jistým pochopením a měla možnost s ostatními turisty diskutovat o situaci v Československu a sledovat určitou rozdílnost jejich názorů. Všimla si různých zajímavých detailů – hřbitova v Užhorodě, kláštera u Mukačeva a slavnosti vyhánění dobytka, svatby v Rachově a slavnosti předcházející vyhánění dobytka z tohoto městečka vzhůru do hor. Zachytila vzpomínky starších obyvatel na meziválečné Československo. Vnímala i srovnávala tuto a sovětskou epochu života regionu. Hledala a nenacházela také stopy místní tradice Nikoly Šuhaje, tak živé v českém prostředí.

Česká novinářka však své svědectví nestačila dokončit. Srpnová intervence ukončila život týdeníku Světa sovětů a náhradně zřízený časopis s méně provokativním jménem Svět socialismu už její text dále neotiskoval a možná ani ona sama nestála o jeho dokončení. Brzy se ostatně i ona musela s prací novinářky rozloučit – jako stovky jiných, na které si došlápli „normalizátoři“…

(boz)

Rubriky