“Dva misjaci v Ukrajini”, část 2: Cestování

Cestování vlakem

Někdo mi ještě před první návštěvou Ukrajiny řekl, že jestli tam něco funguje opravdu dobře, tak je to právě železnice. Je to pravda. Vlaky jezdí včas, na stanici z každého vagonu vystoupí průvodčí a elektronicky zaeviduje cestující, kteří si předem zakoupili místenku. Jízda se ze zásady neobejde bez dobrého černého čaje v krásné železniční skleničce.

Ukrajinské vlaky jsou různé, do Lvova třeba jedete hezkým, čistým a moderním Intercity, zatímco zpátky vás veze již zmíněný “starý sovět”, který trošku smrdí a je v něm dost horko.

Doposud všechny dálkové vlaky, kterými jsem jel, nabízely i lůžko. Ačkoliv mám běžně problém usnout, ve vlaku se mi přesto vždy spalo poměrně dobře. I když jsem si jednou nechtěně vybral úplně nejhorší možné místo. 

Představte si to – úplně poslední lehátko v pořadí (číslo 36): u záchodu v posledním, orezlém vagonu bez uzavřených kupé. Následuje už jen zavazadlový vagon, kde je pejsek v kleci, který pokaždé, když vlak stojí, urputně naříká. Horní místo na palandě je bez jakéhokoliv zábradlí, má šířku šedesát centimetrů a je o dvacet centimetrů kratší než moje tělo. Celou cestu jsem se radši držel sklápěcího mechanismu, abych náhodou nespadl dolů. Přesto překvapivě šlo o docela pohodlné místo a noční dvanáctihodinová cesta utekla rychleji než čtyřhodinová přednáška na vysoké škole.

Ukrajinská železnice krom dálkových vlaků nabízí i příměstské “elektryčky”. Chcete jet z Kyjeva do hodinu vzdálené Buči? Osm zastávek za osm hřiven. Nastoupíte do lehce oslizlého vlaku a každou chvíli vám někdo nabízí máslo nebo kopr. Vy mezitím počítáte zastávky, abyste nepřejeli, a ve volných chvílích posloucháte suržyk, cosi mezi ukrajinštinou a ruštinou.

Silnice

Líbí se mi stará východní auta, a tak je pro mě Ukrajina v toto ohledu malým rájem. Po ukrajinských ulicích stále jezdí spousta Žigulíků a Samar. K mému překvapení se ale ostatní staré civilní značky vyskytují opravdu jen zřídka. Když jsem za den potkal jakékoliv dva Moskviče nebo Volhy, byl to téměř svátek. O Zaporožcích nemůže být ani řeč. Za dva měsíce jsem jich potkal jen pět, přičemž dva kousky byly jen prorezlé a nepojízdné vraky.

 

Až na tyto stařešiny a zvýšenou koncentraci moderních ruských aut ukrajinský vozový park hodně připomíná ten český. Poměrně mě překvapily i časté americké poznávací značky. Nejsem si jist, zda jde o návštěvu nebo import. Služební vozidla mají, nepřekvapivě, větší průměrné stáří. Potkat například porevoluční autojeřáb bylo prakticky nemožné. Nicméně, v ČR je také stále možné potkat autojeřáb na stařičké V3S.

Jelikož jsem bydlel poblíž nemocnice, mohl jsem si udělat hodně slušný obrázek o místních sanitkách. Průměrnou sanitku z Ivano-Frankivsku jste mohli v ČR potkat před dvaceti lety. Jednou jsem dokonce uviděl stát na semaforu stařičkou Latviji (RAF 2203), kterou řídil tlustý chlap v rozepnuté havajské košili a s cigaretou mezi prsty. Policie naopak jezdí v moderních vozidlech, nejčastěji v Toyotě Prius, ačkoliv policejní Samara také pořád ještě není vymýcený druh. Mimo Ivano-Frankivsk jsem však nepotkal jiné policejní auto než právě Prius. Hasiče jsem uviděl snad jen jednou – šlo o něco relativně moderního. Na druhou stranu, když jsem byl před rokem ve Lvově na jazzovém festivalu, jako prevenci přivezli dva staré GAZy – stejné typy, co hasily Černobyl.

Veřejná doprava

Ukrajinská MHD je na první pohled podobná české – pod velkými městy jezdí metro, ulice křižují “tramvajové” (nikoli tramvaje, v ukrajinštině je slovo „tramvaj“ mužského rodu), občas okolo probzučí trolejbus a autobusy není ani třeba zmiňovat. Liší se placení za jízdné.
Neznalý turista si v trafice koupí lístek, ten ve vozidle prorazí děrovačkou a jede si, dokud se nerozhodne vystoupit. Co jsem vypozoroval, žádný místní to tak ale nedělá.

Běžně se chodí s penězi při nástupu za řidičem, který v lepším případě dá cestujícímu lístek k proražení. S lístkem, či bez něj, platící pasažér může vozem jezdit až do jeho opuštění. Když cestující nastoupí zadními dveřmi a k řidiči by se musel probít, jednoduše pošle peníze dopředu pomocí lidského řetězu z ostatních cestujících, aniž by se musel bát, že peníze nenaplní svůj účel.

Lístky prodává převážně řidič, snad jen v Kyjevě jsem si je musel koupit od průvodčí v reflexní vestě. Řidič zásadně prodává lístky a přepočítává peníze během jízdy. Ivano-frankivské trolejbusy nemají označovače, takže dírky supluje natržení lístku – tady si jej nicméně koupíte již označený.

Krom klasické MHD po Ukrajině jezdí tisíce žlutých maršrutek. Wikipedie tvrdí, že jde o “sdílené taxi”. Osobně si myslím, že ten pojem vymyslel nějaký ignorant, jako lepší popis mi přijde “linkový minibus”. Jezdí mnohem častěji a po více trasách než běžné autobusy. Všechny maršrutky vypadají stejně a všechny procházejí již několikátým poločasem rozpadu. Jízdné stojí víc než v autobuse, a navíc nedostanete žádný lístek. Kdo to nezkusil, měl by to rychle napravit. Je to dost zajímavý zážitek.

Když už byla řeč o vlacích...

Vlak je efektivní způsob dopravy – přepraví stovky lidí za relativně krátkou dobu. Během léta jsem dvakrát zajel do Kyjevské oblasti. Nedovedu si představit, že bych tam jel třeba autobusem. O dvou víkendech, které jsem tam strávil, budu psát v příští části.

(vkoz)