Ukrajinou od západu na jih, část 4: Oděsa a jižní Ukrajina

Na jižní Ukrajinu jsme jely vlakem z Kyjeva. Po páté hodině odpoledne jsme usedly do vlaku do dalekého Izmajilu na jihu Oděské oblasti. Naše cesta trvala 17 hodin.

Protože jel vlak přes Oděsu, byl plný mládeže, jedoucí si užívat prázdniny u moře. Bohužel se mi nepodařilo sehnat dvě místenky do jednoho oddělení lehátkového vagonu, a tak jsem měla za sousedy sedmnáctileté dívky a mladíka, kteří se do Oděsy moc těšili. Chovali se velmi hlučně, jednu chvíli se poprali, div mě neshodili z vrchního lehátka. Po mém anglickém, a ne příliš slušném, zásahu se však uklidnili. V druhém oddělení hrála dvojice až do rána v tichosti karty.

Do Izmajilu jsem jela navštívit známou Oksanu, se kterou jsem se seznámila přes své aktivity u Pražského Majdanu. Oksana chce v oblasti vést kulturní osvětu o ukrajinském jazyce a kultuře. Oksana říká, že Ukrajina je velmi kulturně roztříštěná. Někteří lidé moc necestují a pak snadno uvěří propagandistickým hoaxům o tom, co se děje dalekém Kyjevě. Většina lidí z oblasti vůbec velmi málo cestuje a mnoho lidí nikdy nebylo mimo svoji oblast nebo i město.

Historický Izmajil a ukrajinské Benátky

Izmajil je historické město na břehu Dunaje, přes řeku je vidět do Rumunska. Historicky je významné tím, že se zde odehrála bitva mezi Rusy a Turky v roce 1781. Její zobrazení jsme si prohlédli v místní diorámě. Izmajil je rozlehlé město, je zde přístav, který však působí velmi opuštěně. Město má 80 000 obyvatel mnoha národností. Ukrajinci říkají, že to je „malé město“. Přes tři století patřil Izmajil Osmanské říši. Pro oblast jsou typické různé pokrmy z ryb.

Lákadlem jihu Oděské oblasti je městečko v deltě Dunaje – Vylkove. Městu se přezdívá ukrajinské Benátky, avšak jde spíše o vesničku na několika ostrůvcích. Domy mají vlastní generátory na elektřinu a na zahrádkách pěstují vlastní ovoce a zeleninu, část z toho prodávají. Bývalo tu i několik továren, ale nyní město žije jen ze zemědělství a z turistického ruchu. Pěstuje a vyrábí se zde také víno. Révě se daří díky bahnu ze dna Dunaje. I my jsme si zde zakoupily víno – klasické z vinné révy a z černého rybízu. Koupené víno z révy má vůni a chuť po jahodách, réva totiž nasává vůně rostlin, poblíž kterých roste. Víno z černého rybízu je zde velice časté a oblíbené.

Vesničku jsme si prohlédly z lodičky – jinak to ani nejde, některé domky jsou po pevnině nepřístupné. Každý domek má nejméně dvě lodičky – větší pro muže, menší po ženy. Mezi domky lidé vybudovali kanály, kam se rozlévá voda, když se zvýší hladina Dunaje. Kanály mimo to slouží jako parkoviště pro lodičky a k zavlažování. Jedna z rodin nám ukázala svoji zahradu. Tam pěstují vše, co zde může růst: ovocné stromy, baklažány, melouny nebo zeleninu. Potkaly jsme tu reportéry STB, televizního kanálu, natáčející dokument o rybím boršči, který jsme my bohužel neochutnaly. Filmaře pobavil český význam zkratky STB. V ramenech Dunaje před některými domky plavaly děti. Oksana vtipkovala, že ve Vylkovu jít hrát si ven znamená skočit do Dunaje. Po březích vedou různé lávky. Kapitán naší výletní loďky nás zavezl ke břehu, kde jsme si všichni natrhali divokou mátu.

V rodišti ukrajinského prezidenta

Dál jsme pokračovaly do městečka Bolhrad, kde žije převážně bulharská populace. Navštívily jsme malé uzenářství a výrobnu likérů s ochutnávkami  (https://www.facebook.com/balkanskiyastiya). Tento rodinný podnik je součástí gastro-turistické trasy v jihooděském regionu. Je zde možné koupit výborné uzené a sušené ryby, jsou tu sýrárny, tedy spíš „brynzárny“, které nabízejí ubytování na farmě s domácími zvířaty. Děti z velkých měst prý často nevědí, odkud se bere mléko. Myslí si, že z obchodu. Oblast se pomalu ale jistě připravuje na zahraniční turisty. Potraviny jsou zde kvalitní a kdo má rád dobré jídlo, si tu velmi užije.

Ve městečku Bolhrad se nachází i škola, kam chodil Petro Porošenko[1]. Tu jsme navštívily náhodou, neboť zde probíhala letní rekonstrukce a dveře školy byly otevřené. Využily jsme tedy jedinečnou možnost si školu prohlédnout zevnitř. Kromě klasických nástěnek, které najdete v každé škole, zde měli nástěnku hrdinů Nebeské setniny a připomínku bývalého žáka, který padl na Donbase. Povídaly jsme si s dvěma zaměstnankyněmi školy, jedna z nich se vdala do Luhanska, ale po vypuknutí války se opět vrátila do rodného Bolhradu. Obě ženy byly nadšené, že pomáháme Ukrajině. Oksana nabídla škole ukrajinské knížky, neboť v rámci své organizace do škol má známé v nakladatelstvích a nabízí různé knížky. Navštívila již 3 000 škol. Oksana nám vyprávěla, že ji při telefonování na jih Oděské oblasti někdo vyzval, aby mluvila rusky. Ona odpověděla, že v Kyjevě už všichni zapomněli ruštinu.

Zpátky do Oděsy

Následovala cesta do Oděsy. Z Izmajilu jsme jely se soukromým přepravcem minivanem pro osm pasažérů. Část cesty vedla přes Moldavsko. V Oděse nás bohužel zastihl silný déšť, který nás nejprve zahnal do etnografického muzea a posléze u Potěmkinových schodů do muzea živých hadů. Tam jsem měla možnost si podržet na dlani bezpečné hady: „Ty, co koušou, bychom vám nepůjčili“. Když jsme se daly do hovoru se zaměstnanci, dostalo se nám děsivé otázky, jak jsme jako český národ dopustili proruského prezidenta a premiéra oligarchu-zloděje. Otázka byla děsivější než všichni hadi dohromady.

Další den se nad námi počasí smilovalo, zamířily jsme tedy nejprve na tržnici. Obdivovaly jsme nabídku. Koupily jsme si výborné víno z granátového jablíčka a bodrý prodavač nás přesvědčil, abychom si vzaly ještě čerstvě lisovanou šťávu. Mě se nejvíce líbil široký výběr váženého koření, ale od koupě mě odradila představa, jak na hranicích vysvětluji, že vezu několik malých pytlíčků čehosi. Tak jsem si aspoň koupila ořechy v želírované ovocné šťávě. Od Oksany z Izmajilu jsem dostala kontakt na kamarádku, která provozuje knihkupectví. Navštívily jsme obchod „Káva a knihy“. Odtud nás poslali do Ševčenkova parku na knižní festival – ten byl opravdu veliký -mnoho, mnoho stánků. O knihy byl ohromný zájem, i když nebyly zrovna levné. Takový zájem o četbu bychom mohli Ukrajincům závidět.

Zbytek pobytu v Oděse jsme věnovaly typickým památkám – přístav, Tchýnin most, Derybasivská ulice – a užily si i dostatek dobrého jídla. Již před dvěma lety jsme zde objevily výborný samoobslužný bufet Stolovaya. Tam se většina jídla prodává na váhu. Můžete si nabrat na talířek libovolnou kombinaci salátů, cena je jednotná, a u pokladny vám porci zváží. Tak se zde prodává i zmrzlina nebo točené víno, které také u pokladny váží. Já mám nejraději salát z mořských řas a rybí karbanátky.

Oděsa je krásné výstavné město, pro suchozemce poskytuje exotiku velkého přístavu s mnoha vyjížďkami na moře. Je zde kulturní vyžití, výborné jídlo, koupání, noční život, krásná architektura – každý si zde něco najde a šlo by zde strávit dlouhou dovolenou.

Soňa a Vlasta Pospíšilovy

Galerie obsahuje 50 vybraných obrázků z Oděsy. Pro zhlédnutí dalších, zejména doporučujeme Vylkove, odkatujeme na Facobook Soni Pospíšilové:

Oděsa, Vylkove, Izmajil, Bolhrad, Muzeum hadů - Oděsa