Z listáře Františka Řehoře (I)

Už je to skoro dva měsíce, co byla zahájena výstava z etnografických sbírek Františka Řehoře. Amatérský, ale dobře poučený sběratel z Královéhradecka je vytvářel v 80. a 90. letech 19. století v Haliči a Bukovině – východních částech Rakousko-Uherska, které dnes tvoří část západní Ukrajiny. Zájem o unikátní výstavu v Letohrádku Kinských snad potrvá po celou dobu jejího trvání – tedy až do jara příštího roku. 

Je však potřebné, abychom se dočkali také nových poznatků o Řehořově životě a díle. Základem jeho znalosti zůstávají dvě knihy, vydané kolem roku 2000 etnografkou Naďou Valáškovou a historikem Petrem Kaletou. V obou  monografiích bylo využito mnoho materiálů z Řehořovy dobře dochované písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví.

Poněkud stranou pozornosti však stále ještě zůstávají Řehořovy vlastní dopisy, psané různým adresátům v Čechách i Ukrajině. Poněkud známé jsou jen Řehořovy dopisy Josefě Náprstkové, ze kterých bylo už i citováno. Protože mne „fenomén Řehoř“ kdysi také zaujal, pokusil jsem se před lety dohledat a pročíst Řehořovy listy nebo korespondenční lístky, psané jiným adresátům (jednotlivcům nebo institucím) a uložené v jejích archivně uchovaných pozůstalostech. Takovýchto textů je dochováno přinejmenším sto sedmdesát. Vznikly v osmnáctiletém období, ohraničeném roky 1882 a 1899 a podle dosavadního stavu znalostí jich bylo napsáno nejvíce v roce 1886.

Chtěl bych se tu jednou až dvakrát měsíčně nad těmito doklady zamyslet a některé z nich v úplnosti, nebo aspoň zčásti, uveřejnit. Není třeba zdůrazňovat, že dopisy mají coby historický pramen nemalé kouzlo, dané podobou jejich jazyka a stylistiky, ale jsou také významným svědectvím o zapomenutých, dnes ne vždy snadno uchopitelných osobách, vztazích a problémech.

Nejstarší Řehořův dopis, který se mi podařilo dohledat, byl psán ve východohaličském Vovkově či Volkově (dnes se nachází ve Lvovské oblasti) 18. 12. (týden před vánocemi) roku 1882. Pětadvacetiletý František Řehoř, absolvent hradecké reálky, žil tehdy už šestým rokem v této východohaličské obci. Měl za sebou i publikaci několika krátkých časopiseckých textů, zejména v Listech průmyslových, ale už i v podstatně známějším ilustrovaném týdeníku Světozor.

Nadšený selský synek, který se snažil touto cestou o rozvíjení slovanské vzájemnosti v praxi, se už tehdy chtěl věnovat přednostně studiu karpatských Huculů a připravit o nich česky psanou knihu. V souvislosti s tím se obrátil na spolek Svatobor, který od roku 1862 pečoval o finanční podporu českých spisovatelů a vědců. Řehoř doufal, že získá prostředky na časově delší poznávací cestu do huculské oblasti, kterou by z rodinných zdrojů nemohl financovat. Žádost je uložená v archivu spolku Svatobor v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dejme tedy slovo tehdy pětadvacetiletému Františku Řehořovi:

"Několik tomu let, kdy zanesen osudem, zčásti povoláním, v novou slovanskou vlasť, jal jsem se přemýšleti, kterakou cestu voliti bych měl, aby z ní vyplynul prospěch vlasti a vědě.
Dávná náklonnosť má k studiu cizích národů rozhodně ozývala se v každém kročeji, v každém ohlasu rusínských pobratimců.
Denně učil jsem se jednak z vlastní zkušenosti, jednak z literatur polské a rusínské, poznávati život haličských Malorusův a za první cíl svých snažení zvolil si Huculy, nejnadanější a nejpokročilejší to horský kmen, žijící v haličských, bukovinských a uherských Karpatech.
Plný rok snášel jsem si vědomosti o Huculech z bibliotéky Ossolinského, takže není ničeho o nich psáno, aby mi to důkladně známo nebylo, nevyjímaje ani starší prameny před čtyřiceti lety /!/. Průmysl, tuto známku pokročilosti každého národa, jsem poznal na výstavě v Kolomyji r. 1880 a život Huculův samých studoval jsem v blízkém městu tomu okolí. 
Na základě nabytých zkušeností napsal jsem o Huculech dílko dosti objemné, z něhož výtah podal jsem ve Světozoru v číslech 39-43, o kterém se pochvalně vyslovila rusínská Zorja v čísle 22 z r. 1882. Avšak dílo, jaké si o Huculech myslím, musí býti objemnější, určitější a živější. Maje všecky přípravné práce odbyty, dosáhnu toho asi šestiměsíčním pobytem a cestou /po/ Huculčizně /!/.
Za tím účelem vznáším k slavnému sboru uctivou žádost o peněžitou podporu na cestu výše udanou a čestně se zavazuji do jara 1884 nejméně 20 tiskových archů objemný rukopis o Huculech slavnému sboru zaslat k nahlédnutí i s fotografiemi a náčrtky typů, výjevů ze života krajin, nářadí, staveb atd. atd., jež by k skvostnému illustrovanému vydání (mám na mysli Ebertův „Egypt“, naše „Čechy“… /!/) bylo potřebí. Již průmyslové museum ve Lvově má hojnosť vyobrazení huculských, právě vydává v skvostné úpravě vzory huculského průmyslu (vyšívání, výroby z mosaze, řezby atd.). Blízcí pak Huculům fotografové chovají bohatý materiál etnografický, zvláště krajin a výjevů ze života, z kterých i Světozor při článku mém upotřebil. Podobného materiálu poslal jsem již více Náprstkovu museum v Praze a ten pevný úmysl mám z projektované cesty této sestaviti co nejúplnější sbírku předmětů huculských pro tože /!/ museum.
V té příčině odvolávám se na stávající již sbírku rusínských předmětů v museum Náprstkovu, již dle možnosti dále doplňuji, dále na průmyslové články své v č.17 /a/  18 ročníku VI a číslu 40 ročníku VII Listů průmyslových. Mimoto slíbil mi redaktor Světozoru uveřejniti další články národopisné, zejména Ze života Židů mezi Rusíny, Procházka rusínskou vsí aj.
Jinakým způsobem, než za přispění slavného sboru, nemohl bych národopisné dílo o Huculech k zdárnému konci přivésti a oddati se dalšímu studiu sousedních Bojků, Tucholců a volyňských, podolských i pokučských /!!/  Rusínů.
Račiž tedy, slavný sbore, vzíti k žádosti mé laskavý hled, již vzhledem k zanedbanému u nás národopisu. Mně pak podpora bude tím více utužovat v neúmorné, vděčné práci u vzájemném poznávání se Slovanův.

V plné úctě na laskavou odpověď čeká František Řehoř.“

Řehoř si rozhodně nekladl malé cíle, zejména pokud šlo o formu své budoucí publikace, o Huculech. Poukazuje totiž na slavné dílo univerzitního profesora Georga Eberse „Aegypten in Bild und Wort“ z roku 1879 a na ilustrovaný mnohosvazkový soubor známých i méně známých českých spisovatelů, nazvaný „Čechy“. Jeho první díl, věnovaný Šumavě, vyšel právě v roce 1883.

Takovéto byly autorovy představy a sny, které však u střízlivých posuzovatelů v Praze neuspěly. Publikačně zatím jen málo známý autor, který si nemohl v Praze zajistit potřebné přímluvce, šanci na úspěch neměl. Jednatel Svatoboru dr. Vladislav Šír přednesl Řehořovu žádost na schůzi ředitelstva zmíněné organizace v třetí lednový den roku 1883, byla však zamítnuta. Byl to první z řady neúspěchů Řehořových snah. Laxní přístup jednotlivců i institucí, které oslovil, vedly k tomu, že se autorovi ani v dalších a zároveň posledních šestnácti letech jeho života nepodařilo vydat nejen monografii o Huculech, ale ani jiné své knižní dílo.

(boz)

< Předchozí | Následující >