Ukrajinou od západu na jih, část 3: Střední Ukrajina

Návštěvu Ukrajiny si nedovedu představit bez pobytu v hlavním městě Kyjevě. Kyjev se už při první návštěvě stal jedním z mých nejoblíbenějších měst. Letos to byla devátá návštěva – ale stále mám co objevovat. A je zde spousta míst, která mohu znovu a znovu navštěvovat.

Po příjezdu nočním vlakem z Drohobyče, vlak dojel tentokrát na čas, nastala mírná komplikace. V kyjevském metru zavedli limit na žetony – můžete si koupit jen žeton pro jednu jízdu. Ráno byla u metra fronta na dvacet minut, lidé nadávali a frontu si fotili. Jedna jízda metrem stojí 8 hřiven. V říjnu žetony zruší definitivně, jezdit se bude s metrokartou, s papírovými jízdenkami a u turniketů bude také možné platit kreditní kartou. Přes zdržení jsme dorazily k našim známým poměrně rychle a vydaly se do víru velkoměsta.

Vodník uprostřed Dnipra

V Kyjevě jsme se rozhodly navštívit Kyjevsko-pečerskou Lávru. Když jsme vystoupily z metra, všude byla spousta policistů. Chvíli jsme měly strach, že se něco zlého stalo. Nakonec jsme zjistily, že jsme natrefily na slavnosti moskevské pravoslavné církve. K Lávře se táhlo procesí lidí z celé Ukrajiny, zahalené ženy s šátky na hlavách, lidi s cedulemi s názvy měst a mnoho televizních štábů. Lávru jsme si tedy sice prohlédly zadarmo, ale nedá se říct, že v klidu. Z Lávry jsme šly procházkou po břehu řeky Dnipro na metro, protože kvůli slavnostem zrušili zastávku autobusu. Ukrajinci říkali, že je to cesta na dvacet minut, my jsme ji šly asi hodinu. Trvalo nám to dlouho kvůli početnému fotografování. Pohled na Dnipro je úchvatný, na větvích stromů okolo řeky posedávali zvláštní ptáci, na řece rejdily různé lodě, malé i velké. A uprostřed řeky stál živý člověk, voda mu sahala po lýtka. Asi vodník.

Protože jsem byla na Ukrajině již mnohokrát a aktivně se věnuji pomoci Ukrajině, mám zde mnoho známých. S jednou mojí kamarádkou jsme se tedy setkaly. Vzala nás do gruzínské restaurace na „gruzínskou pizzu“. Navečer jsme se procházely po Kyjevě a obdivovaly moderní architekturu. My jsme obdivovaly a kamarádka měla radost, že se nám Kyjev líbí. Podařilo se nám najít i jednu z miniatur výstavy „Šukaj!“ (Hledej) – kuře po kyjevsku.

Večer jsme zakončily na Majdanu. Sešly jsme se známou z Facebooku, ze skupiny My a Ukrajina. Paní se učí česky, je členem několika česko-ukrajinských faceboových skupin. I když žije v Kyjevě poblíž Hydroparku, poprvé s námi viděla zpívající fontány na Majdanu a byla velmi nadšená.

Ubytované jsme byly již po několikáté u známých. Paní mluví česky. Večer jsme si dlouho povídaly, mimo jiné jsem řešily aktuální protiputinovské demonstrace v Moskvě. K ránu jsme slyšely zvonění u dveří a veliký křik. Protože jsme dostaly klíče od bytu s upozorněním, že musíme složitě zamykat, zpytovaly jsme svědomí, zda jsme ráno nezamkly špatně. Pak se ozývaly různé zvuky, někdo něco přetahoval. Znělo to děsivě. Uvažovaly jsme, kdyby se něco dělo s našimi hostiteli, jak volat policii nebo co vlastně dělat. Po dlouhé době vše utichlo. Vykoukly jsme z pokoje. Na chodbě byly rozházené boty, nikdo nikde, jen mokré cákance. Pak bylo zase slyšet nějaké nadávky a křik. Nechtěly jsme se do ničeho připlést. Pak už byl klid. Ráno jsme odjely na výlet z prázdného bytu. Přišla nám zpráva od hostitelů, že v noci prasklo vodovodní potrubí a budeme den bez vody. Naši hostitelé v noci pomáhali sousedům uklízet zaplavený byt. Tak toto zrovna naše zjitřená noční fantazie nečekala. V Česku tou dobou nepršelo, asi přivážíme problémy s vodou.

Černihiv

Jely jsme na výlet do Černihivu (dříve Černigov) – partnerského města mého rodného Hradce Králové. V autobusu s námi jela paní s mourovanou kočičkou Mášou, kterou nám na chvíli půjčila vzít si na klín. Máša se nakonec vystřídala u všech cestujících v celé zadní části autobusu a notně se se všemi pomazlila.  

Černihiv je velmi zelené město s mnoha kostely, fontánkami a památníky. Potkaly jsme archeology, kteří zde odhalují základy starého monastýru. Popovídali jsme si výbornou angličtinou. První zmínka o Černihivu je z roku 907. Město zaujímá 1. místo v žebříčku měst na Ukrajině nejvíce šetrných k životnímu prostředí. Při pohledu na čisté ulice, parky a spoustu stromů tomu není těžké věřit. 

Další den jsme v Kyjevě již tradičně navštívily zraněné vojáky ve vojenské nemocnici, což děláme každý rok. Zraněný muž středního věku z Dnipra nám vyprávěl, že je v armádě již pět let a nyní má první zranění. Doufá, že se vrátí na frontu. Svou ženu a dítě ale vidí jednou za půl roku. Vyrovnat se se vším mu pomáhá víra. Potkali jsme dalšího vojáka ze speciálních jednotek. Darovaly jsme všem placky Pražského Majdanu, origami jeřábi, které skládáme na cestách, a popřály jim mnoho štěstí. Stavily jsme se i ve středisku dobrovolníků, kteří sbírají potraviny a další pomoc pro vojáky. Sbírky se dělají na základě výzev přes Facebook. Naše známá se hlásila jako dobrovolník – má kurz masérky, bude se to hodit. Dobrovolníci byli nadšení, že i v Praze se sbírá humanitární pomoc. Slyšeli, že máme proruského prezidenta, a byli rádi, že jsou u nás lidé i na straně Ukrajiny. Ukrajinci se vůbec často ptají na postoj Čechů k Ukrajině.

Odpoledne jsme navštívily s kamarádkami muzeum miniatur v Hydroparku, což je jeden z ostrovů na Dnipru. Je zde přes sto miniatur z Ukrajiny a několik z Indonésie. Z několika úhlů jsem si nafotila miniaturu Černobylu. Kamarádka z Kyjeva vzpomínala, jak jim dlouho tajili, že se něco stalo, ale pak na prázdniny poslali narychlo všechny děti do Charkova. O skutečném rozsahu katastrofy se ale dozvěděli až po pádu Sovětského svazu. Seriál Černobyl neviděla, pro Kyjevany to je příliš traumatické téma. Déšť nás zahnal pod přístřešek. Popovídaly jsme si s dalšími návštěvnicemi, důchodkyněmi, které obdivovaly moje žlutomodré oblečení. Ukázaly, co háčkují, a řešily ceny ručních výrobků na tržištích v Kyjevě, Lvově a Truskavci. Daly nám seznam nových parků v Kyjevě, bohužel už letos nebyl čas všechny navštívit. 

Ukrajinci jsou všeobecně velmi hodní a nápomocní. Mají velkou radost ze zahraničních turistů. Někdy nechápou, co na jejich zemi tolik obdivujeme. Sami vzhlížejí k západu a myslí si, že toho u nich moc není.

Po muzeu jsme na chvíli zamířily na jednu z mnoha městských pláží. Těch je v Kyjevě nepočítaně, řeka je poměrně teplá. U pláží jsou často venkovní posilovny. Některé jsou velmi jednoduché a vyrobené třeba ze starých částí aut, ale místní si je velice užívají. Je tu i přístaviště pro malé lodě a jachty.

Navečer nás naše kamarádka provedla okolo Polytechnického institutu. Budova vypadá trochu jako z Harry Pottera, starodávně a kouzelně. Ve velikém areálu se mezi různými budovami nachází různé památníky, třeba pronásledovaných minulým režimem, ale i stará helikoptéra a tank.

Poslední den v Kyjevě jsme navštívily malé tržiště s ovocem – čerstvým i sušeným. Ovoce je tu výborné a poměrně levné – hlavně třeba melouny, které stojí okolo 5 hřiven (asi 4,50 kč) za kilogram, a jsou velmi sladké a šťavnaté. Prodávají tu i výborné tmavé rozinky, které jsou rovněž velmi sladké, skoro jako bonbon. Na závěr návštěvy Kyjeva jsme zamířily opět na Majdan a do Aleje hrdinů. V současné době se zde buduje obrovský památkový komplex. Hezky jsme si popovídaly s mladým knězem z kapličky nad Majdanem. Na spodní části Majdanu probíhala demonstrace na připomenutí tankeru Ruta, který byl zajat v Libyi.

Žytomyr

Dalším městem na trase byl Žytomyr. Viděly jsme tu několik památníků Nebeské setniny a padlých na Donbase. Jsou tu ale i veselejší sochy – třeba památník zmrzliny. Za vidění stojí i vodárenská věž. Tu jsme obdivovaly tak mocně, až se u nás zastavila Ukrajinka, aby nám řekla, že ve městě je ještě kostel od stejného architekta. V prostoru pod věží je nádherná cukrárnička, kde prodávají výborné kupolovité barevné zákusky. Pořádají se tady i různé workshopy. Nad řekou také leží nádherný park Gagarina, Ukrajinci říkají Hahárina, s různými dřevěnými sochami, s pávem z květin a s tújemi. Nad údolím přes řeku vede impozantní visutý most. Vypravily jsme se ještě k pomníku Slávy nad městem, obleženému mládeží a několika čtyřnohými kočkami. K pomníku jsme asi kilometr šly mezi domky „psí uličkou“.  Z každé zahrady na nás děsivě štěkali a cenili zuby psi.

Ukrajinsky nebo rusky?

Na hostelu jsme měli zajímavou debatu s uklízečkou o ruštině a ukrajinštině. Nelíbilo se jí, že by ukrajinština měla být oficiálním jazykem, když ona a její muž, důstojník sovětské armády z Moskvy, mluví celý život rusky. I takové názory se vyskytují, ale poměrně málo. Také se paní líbilo, že nový prezident Zelenskyj je herec a nebude zkorumpovaný. Letos jsme se často setkávaly s názorem, že lidé do nového ukrajinského prezidenta vkládají mírné naděje. Doufají, že bude lépe, ale jistí si tím moc nejsou. Na Ukrajině se mluví ukrajinsky, ale i rusky, a mnoho lidí hovoří jakousi směsicí obou jazyků, takzvaným suržykem. Tím mluvím i já, když se pokouším mluvit ukrajinsky.

Na konec Berdyčiv

Další zastávkou našeho putování bylo městečko Berdyčiv. Je proslavené opevněným karmelitánským klášterem. Ten je bohužel kvůli své pohnuté historii poněkud zpustlý. Sověti se z něj dokonce pokusili udělat muzeum ateismu. V kostele jsme zažily krátký, ale nádherný kytarový koncert. Na nádraží v Berdyčivu jsme si potřebovaly uložit zavazadla do úschovny. Chtěla jsem koupit příslušný žeton. Byla polední pauza, ale paní z pokladny velice rychle přišla na pomoc. Místo žetonu přinesla šroubovák, kterým nám skříňku otevřela a pomohla nám ochotně uložit věci tak, aby se vešly do jedné skříňky. Pak pomocí šroubováku zavřela a předala vzkaz večerní směně, že máme v trezoru věci. Za trezory žije kočička, s níž jsme si při čekání na vlak hrály. Ve městě je také několik kovaných soch – třeba nádherný kovový gauč, který si dala zhotovit textilní firma jako reklamu. Doprava z Kyjeva do Žytomyru i Černihivu je snadná a pohodlná a obě města stojí za návštěvu.

Soňa a Vlasta Pospíšilovy

V galerii níže je opět pouze 50 vybraných obrázků, pro zhlédnutí dalších odkazujeme na Facebook Soni Pospíšilové (klikněte na příslušný odkaz, otevře se v novém okně):

Kyjev, Kyjev - Muzeum miniatur, Černihiv, Žytomyr, Berdyčiv ...

...a ještě k druhé části:

Drohobyč, Truskavec.