Co může překvapit o nedělním dopoledni v malé povltavské obci

Příhoda, o které budu krátce vyprávět, se udála předevčírem při nenáročném výletu, který směřoval do kraje jižně od Prahy. Je to jednoduché. V neděli po ránu se vyjede do Měchenic nad Vltavou, které jsou jakýmsi „předměstím“ známější Davle. Poté se vydáte poměrně strmým stoupáním z vltavského údolí nahoru. Vítaný únik z města začíná.

Těšíte se z toho, přestože víte, že to nebude na dlouho. Přemýšlíte o tom, výstup už je však u konce a najednou se ocitnete na rovince vysoko nad řekou. Díváte se do kraje, který byl kdysi určitě dost chudý. Už to jméno obce, která je po cestě nejblíž – Trnová. Kdo ví, zda se tam dá vidět aspoň něco zajímavého. Šel jsem tudy v opačném směru před řadou let a moc jsem si toho nezapamatoval.

V každém případě je nutno jít spolu s dcerou svižně, protože stíháme její sestru i rodinu. Ti všichni vyrazili z Prahy s předstihem a jeli do Měchenic vláčkem. Rádi bychom šli s nimi zbylou většinu trasy společně. Povede se to – v dálce u vstupu do Trnové vidím dvě živě gestikulující postavičky. Střídavě nám mávají a pak se dívají na koně v ohradě u cesty.

Dostihli jsme tedy přední část výpravy – jenom dcera-maminka se šla podívat do nedalekého kostela. Vnoučata si mne vedou také tím směrem. Chtě nechtě budu zapojen do hry „na policajta a zloděje“ v nevděčné roli stíhaného zloděje. Samozřejmě jsem brzy zadržen a veden „na samotku“ – za mříž, která chrání prostůrek u bočního vchodu do kostela.

V tu chvíli však zpozorním – z chrámu se ozývá poměrně zvučný zpěv, který bych v tak malé obci nečekal. Bude určitě zajímavé podívat se dovnitř. A tu přichází v nadpisu ohlašované překvapení. Kostel je vevnitř jiný, než by se dalo čekat. Kněz je jiný, zpěv je jiný a také věřící jsou jiní. Jde zjevně o mši ve východním ritu, která je sloužena pro ukrajinské věřící. Chvíli mi ale trvá, než se zorientuji, zda jde o řecké či východní katolíky nebo pravoslavné.

Jsme uprostřed Čech, v širším pražském zázemí, a v starém, pěkném kostelíku, zasvěceném svatému Duchu, se koná pravoslavná mše. Kostel je nabitý lidmi oblečenými svátečně, ale občas i trochu obyčejněji. Ženy si však na sobě daly záležet a šátky na jejich hlavách jsou nepochybně pečlivě vybrány. Zpěv, který posloucháme, jde od srdce a je posvěcený tradiční, po generace předávanou zbožností. Jako by šlo o jiný typ víry, ne tak z dogmatického, ale z čistě lidského, psychologického hlediska. Pravda, o těchto věcech mohu jen těžko mluvit s opravdovou znalostí věci.

My jsme vstoupili ve chvíli, kdy už se mše blížila ke konci. Kněz přečetl jména řady jednotlivců i rodin. Ti všichni finančně přispěli své trnovské pravoslavné farnosti. Kdo jsou všichni ti lidé, kde pracují, jak žijí?, bleskne mi hlavou. Mezitím kněz neopomene vyzvat všechny přítomné k pozorné četbě některého z evangelií během předvánočního času. Bude vyslyšen? Když po uctívání kříže mše skončila, dáváme se s farářem do hovoru.

Je z Užhorodu, bydlí v pražském Jihozápadním Městě a dostal na starost tuto nově vzniklou farnost, začleněnou do české pravoslavné církve. Věřící dojíždějí nepochybně ze širokého okolí – kdo ví, zda vůbec někdo z nich bydlí v Trnové. Mše se bez ohledu na to koná každou neděli, kdežto katolická jen jednou měsíčně. Je to vše zvláštní – u katolického kostela, spravovaného farářem z Mníšku pod Brdy, funguje pravoslavná farnost. Co by tomu všemu řekli břevnovští benediktini, kteří někdy ve 14. století ves i kostel zakládali? Ale čemu se vlastně divit ve století velkých přesunů a migrací?

Pravoslavní dostali chrám do spoluužívání na jaře roku 2017. Interiér v jádře gotického chrámu se tak vždycky znovu na potřebný čas přizpůsobí zvyklostem východního ritu a pak se vše vrátí do tradičního stavu. Však je takových chrámů, dnes vůbec neužívaných nebo užívaných málo, ve středních Čechách i jinde v republice nemálo. Přichází tedy do nich po dohodě jiná forma křesťanské tradice. Ve světě 21. století to asi nemůže překvapit. Mimochodem – ikony, které dotvářely v ony nedělní chvíle oltářní prostor u trnovského svatého Ducha, mi vůbec nepřipadaly jako cizorodý prvek.

Zvláštní a potěšující zážitek si nesu s sebou po celý zbytek výletu, který nás nakonec přivádí přes Jíloviště na horní okraj Zbraslavi. Škoda, že se mi nepodařilo udělat žádnou fotografii interiéru chrámu… Zároveň mne napadá jedna nečekaná souvislost. Vždyť o den dřív, v sobotu odpoledne, jsme se sešli – jedna velká rodina. Vzpomínali jsme na jednoho z našich předků. Vzpomínali jsme – šest vnuků a vnuček, osm pravnuků a pravnuček a všichni, kdo k nám patří – na jednoho pravoslavného Ukrajince. Rodák z Hoholeva na Kyjevsku (1894), student techniky a pak emigrant, který se už domů nevrátil, ale sladký život nenašel ani ve střední Evropě. Už to tak vypadá, že se nám chtěl o den později připomenout ještě jednou – v Trnové nad Vltavou.

Je to opravdu tak: spiritus fluаt ubi vult. Воістину: Дух дихає, де хоче…

(boz)