Genesis: současní ukrajinští umělci na týden v Tančícím domě

V posledních letech bylo možno v Praze navštívit několik výstav, které dokumentovaly tvorbu současných ukrajinských výtvarníků. Nyní přišla řada na kolektivní výstavu skupiny umělců, která mohla po jeden týden vystavovat v Tančícím domě na nábřeží u novoměstského Jiráskova náměstí. Pražským zájemcům se tak naskytla možnost posoudit různé podoby směřování současné ukrajinské tvorby.

Štěstí měl ten, na koho se dostal pěkný, cca sedmdesátistránkový katalog této výstavy s materiály v ukrajinštině a angličtině. Hlavní zásluhu na jeho vydání měla zřejmě odeská umělecká revue Kulturnyj trend, která celý umělecký projekt Genesis zaštiťuje. Na obálce katalogu však vidíme také symbol Velvyslanectví Ukrajiny v České republice.

V úvodu katalogu se lze dočíst, že umělecký projekt Genesis se prezentoval koncem minulého roku v Římě, okruh zúčastněných autorů (hlavně z Ukrajiny, ale i z jiných států) však byl dost odlišný. Kdo psal do katalogu texty, není jasné, ať se jedná o jeho úvod, biografické portréty umělců nebo o zajímavé vysvětlující popisky, připojené k reprodukcím většiny vystavených prací. Právě ony krátké výklady o jednotlivých oddílech výstavy i většině vystavených děl usnadňují dodatečné uvažování o vystavených pracích. Při procházení takovéto poměrně velké expozice může samozřejmě divákovi leccos uniknout.

Na výstavě, předvádějící kolem šedesátky artefaktů, převažovala malířská díla, vzácnější byly sochy a vynechat nelze ani jednu videoprojekci a složitější kombinovaný program, který propojil videoprojekci s vysíláním recitovaného textu i ukázkami spontánně vzniklých kreseb. To vše reprezentovalo tvorbu zhruba dvacítky umělců, z nichž naprostá většina je spjata s Ukrajinou. Ne všichni jsou přitom etničtí Ukrajinci, např. Asror Muradov je z Uzbekistánu, ale už třicet let žije v Kyjevě. Na výstavě najdeme i díla výtvarníka s arménským jménem. Jedna umělkyně (Mario Helman) se definuje jako ukrajinsko-česká vzhledem k přesídlení do Prahy a konečně několik prací připojili také dva tvůrci čeští.

Údaje o jednotlivých tvůrcích ukazují, že se nejedná o prezentaci výtvarných snah jediné generace. Mezi nejstarším vystavujícím umělcem (už zmíněný A. Muradov, narozen 1961) a jeho nejmladší kolegyní (Marta Pitčuk, 1993) je docela velký časový rozestup – většinu vystavujících představují rodáci ze 70. a 80. let 19. století. Pokud se umělci narodili na ukrajinském území, zastupují nejrůznější centra a regiony (nejen Kyjev, ale též Charkov, Poltavu, Dnipro, Chotyn nebo dokonce krymský Krasnoperekopsk. Výtvarnice Olja Ronďak se narodila v USA, a reprezentuje tedy tamní ukrajinskou diasporu, byť dnes tvoří střídavě v Ukrajině i ve Spojených státech.

Výstava byla umístěna ve třech dolních podlažích domu (z přízemí se sestupovalo stále níž), Prohlídka tak umožnila návštěvníkům zážitek i svým prostorovým řešením coby sestup do nitra a posléze návrat (přičemž žádný pohled, zkušenost či aluze nebyly stejné). Zajímavé bylo rozdělení expozice do šesti tematických a stylových celků, spojených určitou ústřední myšlenkou. Příznačné byly už názvy těchto celků: „První krok“, „Vnitřní pochybnosti a obavy“, „Proměňování okolního světa skrze sebe sama“, „Vzájemné vazby“, „Meditace“ a konečně závěrečná a sumarizující „Genesis“. Jak je patrno, jde o termíny filosoficko-psychologické a záleží samozřejmě na každém, co si pod příslušnými pojmy představí – pomoci v tom mohly vysvětlující texty umístěné na stěnách a otištěné také v katalogu.

Vystavené práce vykazovaly značnou rozmanitost, a to co do obsahu, žánrové palety i způsobu technického provedení. Pochopitelně tak každého diváka zaujme s ohledem na jeho vnitřní ustrojení a očekávání i na míru znalostí něco jiného. Proto mohu jako laik upozornit jen na to, co připadalo zajímavé mně. Svůj zájem obrátím na některé tematické okruhy, které se v rámci výstavy vyprofilovaly.

Jako první zmiňuji okruh antický, zastoupený v prvním oddílu výstavy tématy jako sisyfovský osud, Zlatý věk, Únos Europy či Amfitryté nebo Seléné. Vytvořili je bez výjimky dva Oleksijové – Hlazunov a Hněvyšev, v sošné oblasti tuto sbírku doplňují tři varianty na Kolosa či Atlanta od Jehora Zihury. Z formálního hlediska jsou nepochybně zajímavé dva Glazunovovy malířské, v něčem snad antikizující triptychy.

Daleko méně početné jsou přímé ohlasy biblické tematiky, ať jde o variace na starozákonní Eden malířky Mariko Helman, nebo variace na trnovou korunu od téže autorky. Snad by sem bylo možno přiřadit ještě Markarjanovu Genesis, která má však obecnější výmluvnost. A jako ohlas archetypu něčeho pradávného či zcela raně dějinného sem zapadá také motiv dávné sochy z Velikonočního ostrova na obraze Asrora Muradova.

Konkrétnější a pozdější dějinnou reflexi, dosahující až téměř do současnosti, reprezentují čtyři zajímavé dvojportréty Olhy Adam. Setkávají se na nich osobnosti různých epoch (od antiky po 20. století) a odlišných profesí i názorů. Autorčin záměr, spočívající v sestavení pramálo sourodých dvojic, vyvolává překvapení a zároveň většinou zjistíme, že rozhodně ne všechny vyobrazené celebrity umíme snadno a rychle zařadit. Ukrajinu, ovšem s širším přesahem, tu zastupují pozdější sultánka Roksolana Lisovská a režisér Serhij Paradžanov, který v Kyjevě našel druhý domov. Do této skupiny náleží také obraz O. Glazunova, inspirovaný tvorbou dalšího „téměř Ukrajince“ – malíře Kazimíra Maleviče.

Tyto výtvarné odkazy zároveň uvádějí třetí okruh, který bychom mohli nazvat bytostně ukrajinským. Do něj bych zařadil čtyři malované a výrazně modernizované motanky, tedy variace na jeden z typů tradiční ukrajinské panenky, od malířky Marty Pitčuk. Nepostrádají etnografizující přídech a odkazy na konkrétní ukrajinské regiony, je v nich však zároveň obsažen přesah do ukrajinské přítomnosti.

Do světa motanek se vydala také Olja Runďak, vytvořila však jejich trojrozměrné a opět modernizované varianty – z hlediska materiálu velmi pozoruhodné (sádra, papír, mouka a akrylové barvy). Ve dvou z nich nacházíme přímý odkaz na Ševčenkovu slavnou báseň „Meni ne odnakovo“, výrazně se dotýkající ukrajinského národního osudu. Úryvky z Ševčenkových trýznivých úvah jsou tu představeny za pomoci citátů z anglického překladu této básně.

Tatáž autorka ale vytvořila také tři olejomalby, obohacené o prvky koláže díky využití materiálu ze starých novin – jednou z období druhé světové války, ve druhém případě však už z války současné. Tyto obrazy jsou záměrně opatřeny místo názvu jen čtyřmístnými čísly. Zdá se mi, že právě tyto zajímavé práce ukrajinsko-americké umělkyně nejvýrazněji reagují na současnou, značně nesnadnou a spletitou situaci ukrajinského státu a národa.

Do ukrajinského světa patří mnoha svými prvky také zajímavé video Zinajidy Kubar, byť vypovídá především o existenciálních otázkách výrazně obecného charakteru. Náročnější je pro diváka i posluchače vizuálně-hudebně-graficko-recitační performance pětice autorů, mezi nimiž vyniká spisovatel Serhij Žadan.

Nakonec se dostávám ke skupině více než třiceti prací, které nelze do žádné z dosud vyjmenovaných skupin přiřadit. Jde o malby a sochy vysloveně symbolistního vyznění. Někdy tento symbolismus vykazuje jisté realistické prvky, v jiných případech se obléká do abstraktního hávu. V některých případech se tu hlásí ve velmi atypické podobě krajinářský motiv, ovšem ve zcela nekonkrétní a mimorealistické podobě. Autory zaujaly světelné a atmosférické jevy, které však s sebou nesou hlubší poselství. Často diváka osloví výrazná barevnost těchto děl (A. Muradov, Maksym Dětkovskyj) nebo jejich rafinované geometrické tvary (Dmytro Koval).

Obrazy a sochy této velké skupiny jsou často opatřeny stejně jako jednotlivé části výstavy obecně vyznívajícími názvy jako „Stvoření“, „Proměna“, „Vize“, „Poselství“, „Cesta“ či „Uvědomování“. Podobné názvy mají i některé obrazy z předchozích mnou jmenovaných skupin. Názvy exponátů vycházející ze sdělení daného díla ponechávaly zároveň volnost divákově percepci a mnohdy podněcovaly k různým úvahám a výkladům.

Jisté je, že návštěvník by se pohyboval po příliš tenkém ledu, kdyby se pokoušel o jejich jednoznačný výklad. Tajemství či určitá míra tajemnosti mají být ale určitě součástí každého opravdového uměleckého díla. Pro příklad lze uvést objekt Dissolution Jehora Zihury, vystihující křehkost a nezdolnost zároveň – tříštění (popřípadě rozpouštění) názorů, osobnosti i existence jak na úrovni jednotlivce, tak komunitní. Spojuje současně klamavost a pomíjivost i ryze strohé (popřípadě konzervované), neméně těžko postižitelné trvání, potažmo vnitřní strukturu na metafyzické úrovni. Vznik a zánik v nesčetných variacích – vnímaných skrze okamžik – stejně tak jako proces plný metamorfóz.

Vedle působivosti jednotlivých výtvorů (co do materiálu, techniky i námětu) je na místě zmínit ještě jednu věc. Zásluhou důmyslné kurátorské koncepce se jednalo i při rozmanitosti prezentovaných děl zároveň o soudržnou kompozici působivou jako celek. Expozice byla koncipována coby proces sebepoznávání a objevování možností transformace – jakási vzájemná reflexe jedince, společnosti a umění.

Z toho, kolik lidí (včetně dětí) jsem na výstavě potkal v úterní podvečer (otevřeno bylo až do osmi hodin) usuzuji, že o výstavu byl značný zájem. Nepochybně přinesl většině návštěvníků zajímavý zážitek. Je jistě škoda, že této výstavě se silným potenciálem a poselstvím (spočívající i v tom, že vyzdvihuje individualitu) bylo dopřáno jen tak krátkého trvání. Zároveň se zdá, že ukrajinské výtvarné umění by mělo dostat v Praze rozhodně více šancí než dosud.

(boz – zima)