Vzpomínka na mou babičku ze Šepetivky

Svitlana Dzykovska pokračuje ve vzpomínání na svou zajímavou rodinnou historii. Hlavní hrdinkou dnešního příběhu je vedle jiných předků její babička ze Šepetivky. Jak čtenář uvidí, je v tomto případě označení „hrdinka“ zcela oprávněné, protože život v sovětské Ukrajině a celém Sovětském svazu opravdu nebyl snadný. Snad se dočkáme dalšího pokračování příběhů ze Šepetivky.                                                                                                                         (BoZ)

Má babička Nadija Anna Marija Marynčuk se narodila v roce 1926 v Praze, ale její matka se s ní brzy vydala za manželem na sovětskou Ukrajinu, do města Šepetivka. Jejího manžela, mého pradědu Josyfa, zatkly po několika letech a odsoudily sovětské orgány. Jeho dcera, má babička, se ve svých dvaceti letech, v roce 1946, vdala za sovětského vojáka ruské národnosti Ivana Skryljova. Proto nemohla repatriovat do Československa, kam se v roce 1946 mohla vrátit její matka Růžena spolu se čtyřmi dalšími dětmi.

Babička, která musela v Sovětském svazu zůstat, pak vychovala tři děti a já se na počátku sedmdesátých let 20. století stala její oblíbenou vnučkou. Babička sice žila úředně v městě Šepetivka, ale na samém okraji v takovém osamoceném domečku se zahradou. Daleko široko kolem nás nikdo nebydlel. Všechno bylo daleko – obchody, školy i civilizace včetně takové vymoženosti jako kanalizace. Topilo se dřívím v kamínkách, vodovod byl na ulici, ale už tehdy, před půlstoletím, tam existovaly velké problémy s vodou. Ta byla k dispozici podle rozpisu někdy jednou za týden, jindy častěji, a bylo třeba ten okamžik chytit, jak říkala babička, a udělat si zásobu. Kolem byla jen příroda – zahrady, jezírka, potok, voňavé louky s čebrecem a divokým kmínem, který jsme sbírali.

Domácí komunikace mezi mou babičkou a dědou vypadala při pohledu zvnějška velmi zvláštně. Babička s námi – s dědou, tedy svým mužem, a se mnou – mluvila po celý život česky. On jí odpovídal jen rusky a na to mu ona zase odpovídala česky. Proto jsem, díky jim oběma, vyrůstala v bilingvním prostředí a má komunikace s prarodiči byla specifická. Babičku jsem oslovovala česky (zakazovala mi ostatně doma mluvit jinak). Říkala mi: „Když přestoupíš práh našeho domu, pamatuj, že tady budeš mluvit jen česky!“ Když jsem se měla učit číst a psát, věnovala mi babička českou čítanku, ze které se kdysi sama učila.

Vedle babičky ale vždycky seděl děda a s ním jsem mluvila zase jen rusky. Rád zpíval ruské písně a ukazoval válečná vyznamenání „od samotného Stalina“. Jako voják Rudé armády prošel Evropu po těžkých a nebezpečných cestách sovětsko-německé války. Nerad ale vzpomínal na své dětství a já dlouho nemohla pochopit, proč. Teprve když k nám v roce 1995 přijela jeho sestra Anastasija, vypověděla nám historii jeho rodiny.

Děda se narodil ve velké a bohaté rodině v lipeckém regionu v Rusku. Rodiče měli celkem devět dětí a velké hospodářství – půdu, koně i dobytek. V letech kolektivizace jim ale vše sebrali, rodiče označili za kulaky, protože chtěli uchovat pro děti potraviny, a popravili je. Děda Ivan, nejstarší z dětí, utekl v tu strašnou noc do Moskvy a dlouho tam žil jako bezdomovec. Na toto období svého života nechtěl nikdy vzpomínat.

Měla jsem ještě jednu babičku, Katerynu, maminku mého otce – byla to Ukrajinka z vinnyckého regionu. V roce 1941, na začátku války, zůstala sama s pěti dětmi, její muž Platon zahynul na samém konci války, 5. května 1945. Babička pracovala celý život v kolchozu za tzv. trudodny a byla negramotná. Neuměla číst ani psát a přijetí důchodu potvrzovala křížkem.

Spolu se sestrou Lydií jsme ji zbožňovaly za její dobrotu, za umění péci domácí chleba v opravdové peci a za to, že nás učila ukrajinský jazyk, písně, obyčeje a tradice. A tak každý z mých nejbližších vplétal jako do nějakého věnečku i do naší výchovy lásku a úctu k jazykům, tradicím a kultuře svého rodného národa.

V životě naší rodiny existovala jedna zvláštnost. Vyrůstala jsem od prvního dne po porodu u prarodičů. Maminka začala chodit po šesti měsících zákonem zaručené dovolené do práce a později se přestěhovali společně s tátou do pronajatého bytu. Proto jsem skoro až do první třídy říkala babičce „mámo“ a dědovi „táto“. Rodiče, kteří občas ve volných dnech přicházeli na návštěvu, jsem nazývala jejich jmény, protože tak jim říkali všichni.

Nevím, zda jsem se s tím stavem nechtěla smířit nebo zda mi bylo tak dobře v tom poločeském prostředí – skoro jako v nějaké pohádce. Všechno tam bylo jiné – řeč, pohádky, kuchyně, písně – a já jsem kategoricky nechtěla nic jiného. Nechtěla jsem za jinými dětmi, nechtěla jsem do školky, kam mne rodiče přece jen zapsali a já pak zatelefonovala dědovi sama z kabinetu ředitelky školky a prosila, aby si mne vzali domů. Říkala jsem, že ve školce bez prarodičů umřu, a tak si pro mne asi za hodinu přišli.

Odmala jsem měla velice mnoho práce. Dnes by se řeklo, že se jednalo o vykořisťování dítěte. Neustále jsem babičce pomáhala. Aby bylo možno uvařit oběd, bylo nutno nejdřív vypěstovat ingredience, ale ještě dřív nakrmit velký počet domácích zvířat – vždyť kráva nemá volné dny ani dovolenou. Dá se ale říci, že má babička neměla za celý život ani ty volné dny, ani žádnou dovolenou. Nikam nejezdila, protože vařila, pekla a krmila nás – své děti a vnuky. Byly to hladové roky, a to nejen bezprostředně po druhé světové válce.

Když už jsem studovala v letech 1988–1990 v Kyjevě, jezdila jsem o každém víkendu k babičce lokálkou, abych se najedla. Ona pořád chovala při domě slepice, krůty, prasátko a kozy. Pokaždé jsem si s sebou odvážela varenyky, které babička navařila, jablečné štrůdly, sladkosti, uzeniny, pečenou husu nebo kachnu apod. Má sestra studovala v 90. letech na vysoké škole v Rusku anglistiku. Tam bylo ještě hůř: kupóny na kilo mouky, kilo cukru a láhev alkoholu – takový systém vládl v té době po nějaký čas i v Ukrajině. To vše bylo možno koupit v obchodě a kupóny na alkohol měnili za kupóny na mouku a cukr.

Vozila jsem sestře občas vlakem jídlo od babičky do více než tisícikilometrové vzdálenosti a tahala jsem se tam s taškami, protože jiným způsobem se nedalo přežít. Někdy tenkrát nakoupila maminka velké množství pohanky a poslala ji sestře poštou. Sestra pak jedla celý měsíc každodenně jen a jen vařenou pohanku bez přílohy, protože jiné jídlo prostě nebylo. Proto není dodnes a už nadosmrti schopna jíst tu pohanku, která se jí úplně zprotivila…

Bez babičky a bez její těžké práce by naše rodina prostě nemohla existovat… A pak po každém takovém těžkém dni, když už byla hotova všechna práce, vyndávala a prohlížela všechny své staré fotografie. Byl to její jediný poklad. V takových podmínkách uplynulo mé dětství.

V roce 1998, po získání diplomu magistry na farmaceutické akademii v městě Charkov, jsem byla poprvé v Čechách. Viděla jsem v tamní televizi reklamu, ve které soukromá firma hledala překladatele z češtiny. Riskla jsem to, začala jsem tam pracovat a po měsíci jsem už mohla na služební cestu do Česka. Z Charkova jsem jela vlakem do Užhorodu přes Šepetivku a pak autem do České republiky.

Zatelefonovala jsem babičce, aby přišla na nádraží, abychom se viděly a pár minut pohovořily. Zeptala jsem se, co jí mám přivézt, protože budu v Praze. Měla jen jedno přání, které jsem splnila – přivezla jsem jí trochu české půdy na její hrob. Babička mi řekla, že je už hodně stará, a že až zemře, přála by si, aby ten kus české země položili k ní, až ji budou pohřbívat…

(svid)