Pán s motýlkem aneb Cesta za rodokmenem

Otiskujeme vzpomínku Ukrajinky s českými kořeny, paní Svitlany Dzykovské. Český původ její prababičky i znalost češtiny ji před několika lety přivedly do země jejích předků. Dnes žije a pracuje na Mělníce. Její vyprávění ukazuje, jak může být minulost při pohledu z delší časové perspektivy složitá a zajímavá – a přitom o ní většinou tak málo víme… Snad se můžeme těšit na pokračování.                                                                                                                   (boz)

Vzpomínám na tu vzdálenou dobu, kdy ještě neexistovaly mobily, tablet či internet a kdy i televize byla vzácná – ne každá rodina ji vlastnila. Tehdy jsem žila jako malá spolu se svou českou babičkou a ruským dědou na okraji malého ukrajinského města Šepetivka. Už v dětství jsem ovládala tři jazyky – s babičkou jsem mluvila jen česky, děda komunikoval jen v ruštině a ve škole jsem mluvila ukrajinsky.

Bernard LomnickýOdmalička jsem vypomáhala babičce v domácnosti, na zahradě i ve stodole. Babička byla velice pracovitá – sama pěstovala zeleninu a ovoce, chovala slepice, kachny, husy, prasátko a krávu. Tak tomu bylo od prvních poválečných let. Provdala se totiž na konci druhé světové války za ruského vojáka sovětské armády. Tři děti, které porodila, musela uživit, aby nezemřely hlady.

Do školky jsem chodit odmítala a pohádky na dobrou noc mi vyprávěla jen babička, a to výhradně česky. Většinu pohádek babička vyprávěla zpaměti. Znala také lidové písničky, pořekadla, pranostiky a mnoho jiného…

Historie mého rodu na mne působila jako jedna z jejích českých pohádek. Babička ochraňovala jako opravdový klenot starou rodinnou fotografii a postupně mne seznamovala s mými českými předky: „Ten elegantní pán s motýlkem byl Bernard Lomnický, fotograf z Brna, tvůj prapradědeček,“ vyprávěla babička.

Ten pán na mne působil jako kouzelník. Právě díky tomu jeho kouzlení byly zachyceny okamžiky ze života mé babičky v Praze. V roce 1926 totiž vyfotografoval svou dceru Růženu Lomnickou, dámskou švadlenu na Smíchově, s miminkem v náručí. Tím dítětem byla moje babička Naděžda Anna Marie.

Na prababičku jsem byla moc pyšná, ačkoli jsem ji nikdy osobně nepoznala. Právě tahle krásná dáma plná elánu šila na začátku minulého století módní šaty pro ženy v Praze – a byla to má prababička Růžena Lomnická.

„A tady jsme spolu s mým tatínkem, Tvým pradědečkem Josyfem Marynčukem,“ vyprávěla babička. „Byl původem z Haliče, studoval za první republiky vysokou školu v Praze, byl velice inteligentní a vzdělaný, ovládal osm jazyků … Po skončení vysoké pedagogické školy odjel pracovat na Ukrajinu do Šepetivky. Byl tam ředitelem okresní kanceláře Zagotskot: ta obhospodařovala dobytek, odebraný kolchozům a soukromým rolníkům. Právě do Šepetivky odjela z Prahy v roce 1927 i má maminka, Tvá prababička…“

Cesta z Prahy za manželem byla opravdu osudovou záležitostí. Prababička pak strávila bezmála dvacet let v Šepetivce, nakonec už jako vdova s dětmi. Dokázala je uživit, vychovat v úplně cizím prostředí a zachránit pro ně češtinu jako jejich rodný jazyk.

Týden poté, co byl dne 25. března 1933 její manžel uvězněn šepetivským okresním oddělením Výboru státní bezpečnosti (KGB), v první den dubna, se narodil jeho syn Otakar. Toho ale Josyf nikdy nespatřil a nemohl pochovat na svých rukou. Na návrh obžaloby byl totiž rozhodnutím soudní „trojky“ odsouzen podle trestního řádu sovětské Ukrajiny k pěti letům odnětí svobody v nápravně-pracovním táboře. Důvodem byla jeho údajná účast v ukrajinské vojenské organizaci, která měla za cíl vytvoření jednotné (soborné) Ukrajiny.

Další osud Josyfa je neznámý. Dodnes zůstalo utajeno, kde přesně zemřel, zda v cele na následky mučení jako mnozí vězni za stalinské totality, nebo při daleké cestě do některého z táborů Gulagu. Informace o jeho odsouzení jsem získala v roce 2000 ve Státním archivu Chmelnycké oblasti. A tak opravdu jen kouzelník – můj prapraděda – pro mne dokázal vytvořit v Praze jeho obraz na staré fotografii. To abych si pamatovala, odkud jsem a odkud pocházím.

A pak se náhle psal rok 2014. Svůj rodokmen, který byl po léta, už od dětství, uložen jen v mé paměti, jsem měla najednou na papíře. Mohla jsem tak požádat ministerstvo zahraničních věcí České republiky o potvrzení své příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí. A na začátku onoho dokumentu byl uveden Bernard Lomnický – pán s motýlkem.

(svid)

Rubriky