Pocta Františku Řehořovi v letohrádku Kinských

Jméno František Řehoř patří v rámci dějin české kultury, vědy a také cestování k zapomínaným či zapomenutým. Tuto skutečnost žádoucím způsobem napravuje výstava z jeho etnografických sbírek. Zahájena byla v pátek 4. října v letohrádku Kinských na úpatí pražského Petřína. Stalo se tak jistě ne náhodou v předvečer 120. výročí Řehořova úmrtí.

Vernisáž se uskutečnila za účasti velvyslance Ukrajiny a jeho choti i představitelů historické a etnografické složky Národního muzea. Mezi těmi, kdo pronesli úvodní projevy, byli také hlavní tvůrci výstavy, jmenovitě Helena Medřická, Daniela Záveská a Kristýna Blechová, z ukrajinské strany pak Oleh Boljuk a Olena Fedoruk.

František Řehoř
František Řehoř

Hodí se tu ale uvést ještě jedno jméno, které bylo v úvodních proslovech zmíněno a jehož nositelka byla rovněž přítomna. Etnografka dr. Naďa Valášková, rodačka z Prešovska, byla tou osobou, která už po léta na Řehořovu osobnost upozorňovala. Před dvaceti lety, v roce 1990, připravila o tomto amatérském, ale čilém a zodpovědném etnografovi záslužnou monografii.

Vernisáž, doprovázená nejen malým pohoštěním, ale také hudbou folklórního souboru Lisorub ze zakarpatského Velykoho Bočkova, nebyla úplně optimální příležitostí k důkladné a klidné prohlídce. O několik hlavních dojmů se však mohu podělit a jejich prohloubení může posloužit až následující návštěva.

Expozice se nachází v osmi prostorách půvabného letohrádku Kinských, který asi většina Pražanů nezná. Ze stálé expozice Národopisného muzea zůstala na svém místě jen část exponátů české provenience, ostatní byly na nejbližších šest měsíců vyměněny za předměty získané Řehořem na západní Ukrajině. Počítám-li dobře, jedná se z hlediska dnešního členění Ukrajiny o pět administrativních oblastí – z historického hlediska je to východní Halič a severní Bukovina. Region zakarpatský na výstavě zastoupen není, protože do něj se Řehoř při svých cestách nedostal.

Textové informace o Františku Řehořovi a jeho sběratelské i publikační činnosti, ale především o vystavených předmětech jsou umístěny na sedmnácti panelech. Najdeme zde také mapu příslušné části Ukrajiny, časovou osu a řadu Řehořových fotografií. Ty jsou také součástí většiny z deseti vitrín, nabitých exponáty z Řehořovy sbírky, mnoho dalších si lze ale prohlédnout i na stěnách letohrádku.

Fotografie F. ŘehořeŘehořovy snímky, působením času nejednou vybledlé, jsou poznamenány dobovými technickými možnostmi a omezeními. Stačí představit si, jak složitou a dlouhou záležitostí bylo pořízení každého snímku. Přesto se podařilo Řehořovi zachytit nejednu hezkou momentku – třeba se zvědavými dětmi, besedující skupinou venkovanů nebo s odpočívajícím pasákem koní. Pokud jsem počítal dobře, vystaveno je 79 snímků z daleko větší skupiny fotografií, které Řehoř vytvořil. Je dost možné, že v řadě případů se jedná o vůbec první dochované fotografie z příslušných lokalit.

Jádrem výstavy jsou však přeci jen trojrozměrné předměty z různého materiálu a různého určení – stručně řečeno od ikon po slaměné klobouky. Celkový počet vystavených exponátů překročil stovku, což by reprezentovalo zhruba desetinu rozsahu Řehořovy sbírky. Spolu s fotografiemi dokumentují sbírkové předměty různé oblasti každodenního i svátečního života na západoukrajinské vesnici a zčásti i v maloměstě. Autorky vytvořily následujících osm věcných celků: Hospodaření, Výroční zvyky, Náboženství, Ikonostas, Židé, Řemesla a trhy, Obydlí a domácnost, a konečně Rodinnou obřadnost.

Na připojených popiskách čteme často Řehořův vlastní popis sesbíraných předmětů a jejich používání, u fotografií pak i údaje o okolnostech jejich pořízení. Je patrné, že Řehořovi byla vlastní jakási poctivá pedantičnost a snaha o co nejúčelnější popis všeho, co viděl, sesbíral a pochytil z ústního podání. Za tuto snahu a pečlivost mu dnes musíme být opravdu vděčni. Průzor do haličského a bukovinského světa 80. a 90. let 19. století se stává o to více konkrétním.

Ze sbírek F. Řehoře Základní představu o výstavě nabízí malý katalog v rozsahu 28 stránek, kde máme k dispozici část průvodních textů, snímků pořízených Řehořem i současných fotografií vystavených předmětů. Slyšeli jsme však při zahájení, že do budoucna se chystá sestavení podrobného katalogu Řehořovy sbírky. Vznikne spojením českých a ukrajinských odborných sil a nepochybně bude ještě větším překvapením. Kromě toho se výstava po svém ukončení přesune z Prahy do některého (nebo některých) ukrajinských muzeí, kde vzbudí snad ještě větší překvapení či přímo senzaci.

V zájmu toho, aby mohl být plně doceněn a dnešním zájemcům vysvětlen fenomén Františka Řehoře, bude však nutno učinit řadu dalších kroků. Žádoucí by bylo hlubší studium a dílčí zpřístupnění jeho písemné pozůstalosti, což se stane úkolem nejen pro etnografy, ale i pro historiky. Jistě by stálo za to seznámit se s dalšími Řehořovými dopisy, psanými českým a ukrajinským adresátům, poznat jeho zařazení v rámci pražské a české společnosti konce 19. století a uvažovat hlouběji o tom, jaký význam byl tehdy přisuzován jeho snahám a jaké závěry z nich byly nebo nebyly vyvozeny.

Z Kampy, kde se v době vernisáže blížila k závěru výstava současných fotografií ukrajinských národních krojů z několika regionů, není do letohrádku Kinských nijak daleko. Takováto zajímavá a rozsáhlá „koncentrace Ukrajiny“ v jedné z částí pražského historického jádra opravdu těší. Výstava Národopisného muzea je zároveň opravdovým uctěním toho, kdo skutečně sbíral a dokumentoval pro vzdálenou budoucnost, jejíž podobu a zájmy si mohl jen stěží představit. Na takovýto způsob uctění čekalo dílo neduživého rolnického syna z okolí Hradce Králové opravdu dlouho. Můžeme být rádi, že byl tento dluh splacen.

(boz)

Rubriky