Výstava ukrajinských krojů ještě jednou

Výstava fotografií na Kampě, o které před několika dny psal autor se zkratkou (boz), představuje kroje z 19. a 20. století. Avšak kořeny mnoha vzorů a zdobných prvků sahají daleko hlouběji do historie. Díky tradici se motivy předávaly z generace na generaci po řadu staletí. U některých z nich lze doložit i rozšíření po velké části eurasijské oblasti.

Například „vinok“, který se z prostého květinového věnečku vyvinul ve vysoký, bohatě zdobený diadém, je tradičně spojován se svatebním obřadem. Ale jak ukazují sošky z antických měst na černomořském pobřeží, jeho podoba se utvářela už pod vlivem starověkého Řecka. Původně zřejmě byl součástí ženského slavnostního oděvu i mimo svatby. 
             

Obr. 1. Vinok jako součást novodobých svatebních krojů.
Obr. 1. Vinok jako součást novodobých svatebních krojů.
Obr. 2. Antický „vinok“. Vlevo hlavička ženy z Olbie, vpravo sfinga z Fanagorie.
Obr. 2. Antický „vinok“. Vlevo hlavička ženy z Olbie, vpravo sfinga z Fanagorie.

Páska s třepením z drobných kovových přívěsků, která zdobí čelo, čerpá svůj vzor možná z ještě hlubší minulosti. Ostatně, nebylo by divu, kontakty jižní Ukrajiny s egejskou oblastí jsou doloženy už v době bronzové.
      

Obr. 3. Vlevo čelenka z Priamova pokladu v Tróji. Uprostřed a vpravo novodobé ukrajinské kroje.
Obr. 3. Vlevo čelenka z Priamova pokladu v Tróji. Uprostřed a vpravo novodobé ukrajinské kroje.

Vzory ukrajinských „vyšyvanek“ jsou neuvěřitelně bohaté a pestré. Při bližším prohlížení mě zaujal ornament na mužské košili, zobrazující dva ptáčky s rostlinou uprostřed. Jde totiž o motiv velmi starý, nazývaný „strom života“. První verze, kdy po stranách stromu stojí častěji lvi, gazely nebo gryfové, známe už ze staré Mezopotámie. Verze, která se rozšířila ze sásánovské Persie přes Byzanc až do západní Evropy, zobrazuje u stromu ptáky, nejčastěji pávy. V této podobě se motiv objevuje i na křesťanských liturgických textiliích – páv byl totiž ve středověku symbolem nesmrtelnosti, neboť se věřilo, že jeho maso nepodléhá zkáze.
     

Obr. 4. Vlevo perská výšivka z hrobu sv. Sernina v opatství Cluny (Francie). Uprostřed velkomoravské nákončí opasku z Mikulčic. Vpravo ukrajinská vyšivanka.
Obr. 4. Vlevo perská výšivka z hrobu sv. Sernina v opatství Cluny (Francie). Uprostřed velkomoravské nákončí opasku z Mikulčic. Vpravo ukrajinská vyšyvanka.

Pastýřská sekerka na dlouhém topůrku, známá u nás pod názvem „valaška“, na Ukrajině jako „topirec“ nebo „bartka“, je dnes brána jako dekorativní součást kroje, jako suvenýr nebo turistická hůl. Ve své době to však byl skutečný víceúčelový nástroj, který mohl sloužit i jako nebezpečná zbraň – ostatně vzpomeňme jen na populárního Jánošíka. V 18. století byly někde valašky i zakazovány jakožto nedovolené ozbrojování. Sekery tohoto typu, zvané fokoš, se do střední Evropy dostaly se stepními nomády v 9. století. U nás jsou archeologicky doloženy hlavně na Moravě. Dnes je valaška zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.
   

Obr. 5. Vlevo ukrajinský topirec, vpravo moravská valaška.
Obr. 5. Vlevo ukrajinský topirec, vpravo moravská valaška.

Mnohostranné použití této sekery ukazuje video: https://www.televizeseznam.cz/video/nicenipovoleno/valaska-208847   

Lidové kroje jsou nejen pestrou podívanou pro oko, ale i dokladem společných slovanských kořenů sahajících hluboko do minulosti.

(mas)
 

Štítky

Rubriky