Z ukrajinských „pomněnek sázavských“

Karel Hynek Mácha napsal na začátku své básnické dráhy dvě básně se společným názvem „Pomněnky zasázavské“ – souvisejí s okolím Konopiště. Následující text se sice máchovským názvem nepochybně inspiroval, vznikl však v městečku Sázavě. Snaží se odpovědět na otázku, dává-li nějaký smysl slovní spojení „Sázava a Ukrajina“.

Sázava není jen řeka, ale také malé městečko, známé díky slavnému, už dlouho neexistujícímu klášteru. Sázavu reprezentuje také podstatně mladší sklárna nebo několik osobností české kultury. Ale mladí badatelé, kteří se zabývají nebo teprve chtějí zabývat středověkem, vidí Sázavu jinak. Už půldruhého desetiletí mají toto jméno spojeno se svým každoročním setkáním. Krátce jsem se o této akci zmínil před dvěma lety.

Občas se tam jede podívat někdo starší. Letos jsme se vypravili do Sázavy znovu i my – bývalý medievista spolu s medievistkou plně aktivní. Zpátky jsme si odvezli dobrou náladu a ty nejlepší dojmy. Mladí i trochu starší historici znovu předvedli, s jakým nasazením zkoumají ze všech myslitelných stran problémy českého a evropského středověku. Organizátoři i účastníci se na tuhle raně zářijovou událost bezpochyby vysloveně těší. Prožijí spolu při přednáškách a diskusích páteční večer i téměř celý následující víkend. V závěru si vyjdou či vyjedou na malý výlet, který samozřejmě také souvisí se středověkem.

Letošní, jako vždy bohatý program se týkal tradičně především české a středoevropské problematiky, často však zabíhal dále na západ a sever našeho kontinentu. Jeho východnější část (Slovensko nepočítám) zastoupena nebyla. Tento trend je celkem stálý a nepřekvapuje. Taková prostě je tradice české medievistiky, která se k východu dívala a dívá spíše výjimečně. Je to dáno povahou dochovaných historických pramenů, ale hlavně menší intenzitou kontaktů českých zemí s evropským východem v období středověku.

Bez ohledu na to připomíná právě prostředí sázavského kláštera známou skutečnost, že po část přemyslovského období byly odtud rozvíjeny duchovní kontakty směrem na východ – až do kyjevského státního centra. Na tyto skutečnosti bývalo z různých důvodů a s různým cílem poukazováno odedávna. Dodnes připomíná někdejší vazby Sázavy na Kyjev již poněkud omšelá expozice o dějinách kláštera, umístěná v jeho prostorách. Najdeme zde kromě jiného reprodukci ikony se zobrazením pravoslavných mučedníků z kyjevského mocenského a kulturního okruhu, knížat Borise a Gleba (ukrajinsky Borys i Hlib).

Někdo může namítnout, že v raně přemyslovských dobách žádná Ukrajina neexistovala. Stejně spravedlivě však lze konstatovat, že tehdy neexistovalo ani žádné Rusko – femininní tvar Rus totiž zahrnoval něco podstatně jiného než dnešní ruské území. Že bylo centrum tehdejší Kyjevské Rusi totožné s metropolí současné Ukrajiny, je neoddiskutovatelným faktem. Stejně tak je zjevné, že evropská území dnešního Ruska tvořila vzdálený okraj kyjevského státu.

Sotva budeme někdy znát dostatečné množství informací o sázavsko-kyjevských vztazích raného středověku – o to více domněnek a legend mohou historikové i laici vytvářet nebo vymýšlet. Jisté je, že tyto kontakty, ať už se svým rozsahem či věcným obsahem rozvinuly jakkoli, nebyly příliš dlouhé. Přerušil je na řadu staletí nestejný vývoj střední a východní Evropy, kdy mimo jiné vyhasl smysl kontaktů českého křesťanství s východoevropským či východoslovanským pravoslavím. Vztahy s východem se vyvíjely po jiné linii.

Aspoň symbolicky a jinak navázal na naznačenou středověkou nit, ač s úplně novým obsahem, teprve nepříliš úspěšný český spisovatel revolucionářského ražení – Josef Václav Frič. Už ve starším věku, když se mohl dočasně vracet z emigrace do Čech, zabrousil v létě roku 1877 do Sázavy. Toulal se se svým synem v okolí, třeba proti proudu směrem do Ratají. Do jednoho z deníků, které si vedl po řadu desetiletí, si poznamenal, že dne 17. srpna svého šestnáctiletého syna „naučil Mazepu“.

Ta formulace udiví, ale Frič zřejmě synovi, budoucímu astronomovi, deklamoval úryvky ze svého dramatu Ivan Mazepa, které sepsal a vydal v letech své francouzské emigrace. V této hře popsal zákruty kritického období ukrajinských dějin přelomu 17. a 18. století. Dal vyniknout jejich ústřední postavě – hetmanovi, který se vzepřel caru Petrovi I. a po porážce u Poltavy byl donucen odejít do emigrace. Frič určitě vepsal do hry i část vlastního osudu.

Tato epizoda přinesla do Sázavy kus ukrajinských dějin ve zprostředkované a značně individualizované podobě. Posázaví přitom zůstávalo nejen do Fričových časů, ale ještě o něco déle opravdu odlehlým koutem středovýchodních a východních Čech, kde kromě Německého (Havlíčkova) Brodu neexistovalo žádné větší město. Míra a kvalita kontaktů se světem tomu odpovídala a zprávy ze vzdálených částí Evropy sem doputovaly nepochybně málokdy. Bezprostředně a v opravdové naléhavosti je tu mohli prezentovat jen lidé přímo z Ukrajiny. A ti se tu začali objevovat po ukončení první světové války jako živý symbol porážky ukrajinského boje za nezávislost.

K výrazně vzdělaným ukrajinským osvětovým, vědeckým a politickým činitelům patřil i pravoslavný církevní historik a právník Oleksander Lotockyj, po určitou dobu ukrajinský ministr náboženských vyznání a kolem roku 1920 ukrajinský velvyslanec v Turecku. Vyjednával tam o možnosti autokefalie (samosprávy) ukrajinské pravoslavné církve s „pravoslavným papežem“ – cařihradským patriarchou. Z Turecka se pak dostal přes Vídeň do Prahy. Působil zde, než odešel na varšavskou univerzitu, jako učitel církevního práva na Ukrajinské svobodné univerzitě, zároveň zůstal členem ukrajinské exilové vlády.

V roce 1921 se Lotockyj na několik měsíců usídlil nedaleko od někdejšího sázavského kláštera, v městečku Rataje nad Sázavou. Nepochybně tam nejen odpočíval, ale také pracoval. Zda věděl o někdejších vztazích svatoprokopského kláštera a okolního kraje s Kyjevem, nevím. Na zmíněnou tradici však po více než půltisícileté přestávce určitým způsobem nepochybně navázal. Jistě – srovnávám dvě velice specifické a zdánlivě nesouměřitelné skutečnosti. Myslím si ale, že historik se může a má věnovat i podobnému způsobu nahlížení do minulosti a ohledávání ne zcela jasných a jistých spojnic.

Pokud jde o dvacáté století, bylo by možno v přehlídce sázavsko-ukrajinských vazeb pokračovat. Vrátím se však raději ze stínu ratajského hradu Pirkštejna zase do Sázavy na sympozium mladých medievistů. Po dva dny jsme o jeho přestávkách vídali dělníky, pracující na obnově části klášterního areálu. Sázavský farář, který mezi účastníky setkání na skok přišel, mi potvrdil, že stavby opravují dělníci z Ukrajiny, hlavně z jejích západních regionů.

Není příliš jisté, zda by Ukrajince, kteří pracovali i v sobotu, zaujaly úryvky z historie, které jsem tu uvedl – je to velmi nejisté. Nevím ani, bude-li je možno v areálu sázavského kláštera vidět i počátkem září příštího roku. Ale zas jednou mne, úplně mimohistoricky, napadá, že můžeme být těmto lidem za dost věcí vděčni – u Sázavy i kdekoli v České republice. A možná by také mělo smysl zajímat se víc o historii této země a o vazby, které ji spojovaly v minulosti s českým světem.

(boz)