Letní etudy (11): Kontakty

Léto včetně své poprázdninové části bude zakrátko pryč a s ním skončí právě včas i náš cyklus. Autorka dnes uzavíraných Letních etud o sobě v předchozích textech sem tam něco prozradila, poslední text ale z tohoto hlediska vypovídá více. „Kontakty“ mluví o ní, o samotě a jejím překonávání.

V době, kdy „Letní etudy“ vznikaly, bylo krátce po autorčině pětatřicítce. Víc a víc se ozývala otázka, kudy a jak dál. A pak náhle vpadla do maminčina života možnost změnit jeho další běh a zkusit vše jinak. Důsledky jejího rozhodnutí rozbořily náš malý rodinný svět. Změny, které se staly skutečností, vytrhly dvě děti z milovaného sázavského zákoutí a nasměrovaly je z dosavadního společného hnízda do různých stran.

Čtyřčlenná rodina se natrvalo rozpadla – a bolelo to. Své další letní etudy jsme už později prožívali jinde a jinak. Dnes už chápu, že se tomu všemu nedalo zabránit. Zároveň jsem bez ohledu na vše rád, že u české Sázavy vznikly krátké ukrajinské texty, které jsme se pokusili s mou dcerou o půl století později přeložit do češtiny.

(boz)

Kontakty

Často se dívám do očí zvířatům a navazuji kontakt. Stačí malá chvilka a probouzí se ve mně starý, ztracený svět. Znovu v sobě slyším vzmachy křídel, dusot neokovaných kopyt a lehké skoky lučních koníků. A vzpomínky mne vracejí o tisíce let zpátky.

Vzpomínám si, jak zapadalo slunce a moje malé ptačí oči se poprvé s údivem zahleděly do toho velkého červeného kotouče. Rozletěla jsem za jeho něhou a teplem. Ještě dnes se mi vrací strach z nekonečné hloubky a neopouští mne stesk po slunci, které zmizelo.

Také jsem utíkala lesem, pronásledovaná dravými zuby, které přinášejí srnkám smrt. Dodnes cítím nevýslovný strach a lítost, s níž jsem odevzdávala svou němou duši mlčícímu lesu.

V mravenčí podobě jsem pospíchala a sháněla vše potřebné stejně jako ostatní. Celý život jsem provrtávala půdu, tahala břemena a myslela jen na druhé. Kolikrát na mne dolehl pocit křivdy, že odměnou za sysifovskou práci mi bude jen komůrka bez oken.

Jako kůň jsem netrpělivě bila kopyty o zem a klusem se hnala za svou láskou do dubového lesa. Snad ještě stojí ten dub, o který jsem třela svou horkou, zpocenou šíji.

Zažila jsem i klidné dny zlatavé lvice. Pokorně jsem kladla hlavu na tlapy svého druha a tiše, spokojeně jsem mručela. Od té doby jsem v sobě už nenašla tolik síly a klidu.

V očích zvířat nacházím stále nové vzpomínky. Nemít v sobě jedno smutné, prázdné místo, snad bych sama sebe přesvědčila, že jsem za ta tisíciletí nic neztratila. Jenže to malé prázdné místo mi nedovoluje zapomenout na ztracenou skromnost. Zkusila jsem dokonce prosit zvířata, aby mne skromnosti znovu naučila, všechna to však ze skromnosti odmítla udělat.